Ještě než mí drazí spoluhráči zasedli pěkně do škamen, svolal jsem po dlouhé době herního absťáku své druhy k nám domů, abychom zasedli ke konferečnímu stolku našeho obývacího pokoje a dali se do hraní. Jednalo se o jedno z nejlepších hraní. Je vidět, že netřeba hráti příliš často, hlavně se na to těšit a dostatečně předem teoreticky připravit, teda aspoň ze strany dějmistra.
Tak jsem si jednou vyjel s Brontosaurem na prázdniny podzimní s našima oddílama z Mikulčic, Moravské Nové Vsi, Lužic a dalšíma děckama z Hodonína a Čejkovic. A došlo i na nějaké to doupě.