Ludkové

Ludkové jsou malého vzrůstu. Mezi všemi národy jsou vůbec nejmenší. Jejich výška zřídka přesáhne míry odrostlejšího lidského chlapce, tj. 4,5 stopy. Přitom proporce jejich těla jsou taktéž odlišné od lidských. Mají většinou delší nohy oproti tělu a velká chodidla. Stejně tak hlava bývá k trupu větší. Přesto, že na první pohled vypadá jejich tělesná stavba křehce a nemotorně, jsou hobiti naopak velmi mrštní a obratní. Starší ludkové mohou mít problémy s tloustnutím a klony ke kolébavé chůzi.

Ludkové mají většinou snědší kůži a tmavé vlasy kučeravé vlasy. Převažující barva očí je hnědá. Světlovlasí a modroocí ludkové jsou velkou vzácností. Říká se, že jsou to potomci prvního ludky, který vstoupil na poloostrov, protože on jediný z nich měl tuto barvu vlasů a očí. Nicméně stejně tak to může znamenat, že je v rodě spřízněnost s některým lidským rodem. Ostatní tělesné ochlupení bývá řídké s výjimkou chodidel. Zde je naopak tak husté, že s výjimkou velmi tuhých zim umožňuje ludkům chodit vždy na boso.

Mužští příslušníci příliš své tělo nezkrášlují. Je však nutné říci, že ludkové patří mezi čistotnější národy. Ženy naopak o svůj vzhled dbají někdy až přehnaně. I ta nejchudší se snaží vždy alespoň nějak přikrášlit. Dlužno dodat, že tak nečiní proto, že by to jejich muži výslovně požadovali. Spíše jde o zavedený zvyk.

Odívání ludků je nejpestřejší co do barev nebo vzorů. Oblíbené jsou barvy zelená, červená a žlutá. Oblečení bývá střihem podobné lidskému. U mužů jej tvoří kalhoty a košile. V chladnějším období dlouhé kabátce. Nezbytným doplňkem zejména u zámožnějších zástupců bývá vycházková hůlka. Ženy nosí barevně vyšívané šaty a haleny, někdy dozdobené krajkovím. Charakteristické pro ludky jsou pak krátké barevné pláštíky s kapucemi, které nosí obě pohlaví vydávají-li se ven z domu na delší obchůzky. Ludkové používají ta nejjemnější sukna a látky ze lna a bavlny.

Kočovní ludkové používají oblečení neméně pestré, ale přece jen míň zdobené a z hrubších materiálů. Typické jsou pro ně klobouky s širokými krempami zdobené kohoutím nebo stračím peřím.

Ludkové se dožívají vyššího věku než lidé. Obvykle kolem 70 let, ale nejsou výjimkou ani staletí starci, zvláště na Lesnici.

Ludkové žijí spolu s lidmi v těch nejúrodnějších krajích v údolích řek a při pobřeží. Jsou mezi nimi jak venkované, tak měšťané.

Nejhustější osídlení se nachází na Lesnici a to na jihu a v centrální části mezi Březím a Vodigarem a okolo jezera Hýr.

V Lesokraji najdeme ludky po celém pobřeží na východě i na jihu, zejména ve městech. V Dolanech osídlili ludkové jihozápadní pobřeží v okolí hlavního města Bělogorici. Poslední dvě jádra populace pak leží kolem Aqelu a ostředské Ostrože.

Kromě toho se však po celém poloostrově potulují malé skupinky kočovných ludků, které projíždějí na vozech podél jižního pobřeží mezi Lesokrajem a Pomořím.

Ludkové se věnují nejčastěji zemědělství a drobnému řemeslu. V pěstování plodin a chování zvířectva jsou nepřekonatelní, stejně jako ve zpracovávání produktů z nich. Není proto divu, že mnoho hostinců je ve vlastnictví hobitů a patří většinou k těm nejnavštěvovanějším. Říká se také, že to byli ludkové, kdo začal jako první vařit pivo, protože měli nejvíc přebytků obilí. V řemeslech vynikají v mlynářství, soukenictví, řezbářství, ševcovství, vyšívání, krajkářství a vůbec tam, kde je třeba jemné motoriky. Pokud se tomu věnují, dokáží vyrábět i obstojné šperky a kovotepecké výrobky. Zcela nejproslulejší jsou však kuchaři a cukráři ludků, jejichž pochoutky se nacházejí na tabulích těch nejbohatších z řad všech civilizovaných národů, včetně samotných elfů.

Ludkové, kteří kočují si obživu hledají jen těžce a poctivému řemeslu se příliš nevěnují. Provozují hrnčířství a drátenictví, nabízejí také ranhojičství, bylinkaření, věštění a různé zaklínání a odhánění zlých duchů. Často se také snaží vydělat nějaký ten groš zpěvem písní a vyprávěním novinek z dalekých krajů. Proto si je někdy zvou hraní páni, aby jim zpříjemnily pobyt v jejich sídlech. Potulní ludkové se však na jednom místě příliš neohřejí. Drobné i větší krádeže způsobují, že jim dříve nebo později zahoří půda pod nohama.

Ludkové žijí ve větších skupinách. Buď zakládají samostatné vesnice nebo čtvrti ve městech. Kočovní ludkové mají za svá sídla vozy v nichž mají vše potřebné k živobytí. Rádi se mezi sebou scházejí a konají nejrůznější oslavy pod širým nebem a bohaté hostiny u příležitosti rodinných nebo jiných významných událostí.

Obydlí mívají zařízená pohodlně. Domy staví po způsobu lidí ze dřeva, kamení a cihel podle toho, jaký materiál je nejdostupnější. V jejich domě je vždy krb nebo pec s vyvedeným komínem a nikdy nemají v příbytcích otevřená ohniště. Venkovské domy bývají rozložité do šířky, pokud mají dostatek prostoru. Ve městech však budují také patrové domky. Zvláště u řemeslníků bývá přízemí, kam chodí zákazníci, vyšší než další patra.

Architekrura ludků je zdobná. Trámoví a dřevěné prvky zdobí řezbami, kamenné zídky ozvláštňují vkládáním kamenů různých barev, fasády domů bývají barevné. Slaměné a doškové střechy mají na nárožích a vrcholech vyvedené figury šotků, kteří dle víry ludků chrání jejich domy. Ve vnitřním zařízení si potrpí na pohodlí a všemožné dekorace,které leckterý návštěvník shledá zbytečnými a nevkusnými. Ubrusy, záclonky, výšivky, dečky a potahy nejsou výjimkou. Zámožnější ludkové si nechávají potáhnout židle, aby měli měkčí posezení a vůbec ludkové neváhají s jakýmkoli dostupným zvelebením svého obydlí. Stejně jako je barevné jejich oblečení, tak i vnitřek jejich domů bývá vymalován květinovými motivy nebo stylizovanými zvířaty.

S Každým domem je neodmyslitelně spjatý také veliký sklep kde jsou skladovány potraviny a pochutiny. Tyto podzemní prostory mohou mít často několik pater a některé domy jsou tak vlastně hlubší než vyšší. Podzemí jednotlivých domů mohou být také vzájemně propojena, zvláště ve městech, kde se ludkové navštěvují při ochutnávkách vína, sýrů a jiných dobrot. Z toho důvodu většina ludků sídlí na místech dále od řeky, aby se vyhnula spodní vodě.

Jsou to dobráčtí a klidní obyvatelé. Mají prosté a jednoduché tužby. Nepřemýšlí příliš daleko do budoucnosti, nejdál tak k příští sklizni nebo jaru. Můžou se zdát bázliví, ale dokáží se překonat v čase skutečného ohrožení a ukázat své velké srdce. Spíše než velké úkoly mají rádi drobnou každodenní práci, neradi se zabývají složitými schématy. Nejsou však hloupí, ostatně libují s v různých hádankách a šprýmech jimiž se častují.

Ludkové v usedlostech se snaží především zajistit si klid pro sebe a své sousedy, aby se mohli věnovat práci. Sice občas žehrají na všechny povinnosti, které mají s polem, dobytkem nebo vlastní dílnou. Ve skutečnosti jsou však velmi pracovití a když je potřeba ukáží ten správný fortel.

Cení si nejvíce svých domovů pak dobrého jídla a pití, místa kde žijí a také svých příbuzenských svazků. V tom jsou ludkové ovšem nepřekonatelní. Každá rodina udržuje knihu nebo pergamen s vlastním rodokmenem a zachovány jsou i takové, které sahají až do dob příjezdu Bílé lodi. Kvůli tomu jsou ovšem jejich rodinné sešlosti velmi velké, neboť díky knize má každý dokonalý přehled o svém příbuzenstvu a bylo by velmi nezdvořilé někoho opomenout pozvat.

Největšími dobrodružstvími ludků jsou návštěvy jarmarků v sousedních městech nebo cesty za příbuznými do jiných krajů. Málokdo se nechá zlákat, aby opustil pohodlí domova a na delší dobu začal putovat po světě. Natožpak aby taková cesta jen trochu zaváněla nebezpečím. Přesto se čas od času takový mezi nimi objeví. Jeho skutky se však objeví spíš v písních lidí, než ludků samotných.

Kočovní ludkové si zakládají na své svobodě a volném pohybu. Jsou sami sobě pány a brání se čemukoli, co by je připoutalo k jednomu místu. Hlavně práci jako je hospodaření na poli nebo řádné řemeslo. Nikde se příliš nezdrží a nezřídka mizí zcela nečekaně a bez rozloučení. Věnují se činnostem, které bychom mohli nazvat zlodějinou nebo šejdířstvím. Oni sami však tvrdí, že kdo je poctivý, nemusí se bát, že by mu od nich hrozila jakákoli újma. Ačkoli se přímo nevrhají do nebezpečí, tak dobrodružství, ze kterých nečiší přímo smrtelná hrozba jsou pro ně vábením, kterému málokdy odolají. Leckdy jim ani nejde o odměnu, ale o věhlas a možnost skládat o prožitých historkách písničky a básničky, jimiž pak obveselují publikum na svých cestách.

Jak již bylo řečeno, velký důraz je u ludků kladen na rodinu a její zázemí. Základní rodina je veliká. Zahrnuje většinou rodiče, jejich děti a prarodiče, kteří obývají jednu usedlost nebo jeden dům. V širší rodině je pak vždy ten nejstarší muž, který rozhoduje, je-li toho schopen. Každý v rodě ho ctí a ludkové ho pojmenovávají dědoušek. Tam, kde ludkové sídlí s lidmi a trpaslíky v jednom městě, vymohli si zpravidla vlastní samosprávu. Mají své zástupce mezi konšely a četná privilegia, která jim udělují města sama nebo panovníci. Ludkové však mezi sebou nemají téměř žádné příslušníky stavu šlechtického, byť jen rytíře bez léna. Jen málokdy se stane, že by se jim podařilo získat moc nad lidmi, byť jen třeba, že by se stal ludka na čas rychtářem nebo purkmistrem v nějakém městě. To je dáno nejen tím, že by to lidé jen těžko připouštěli, ale také tím, že ludkové o to ani příliš neusilují. V těžkých dobách se ludkové stahují do ústraní a drží při sobě.

Podobně jako trpaslíci mají i ludkové své vlastní právo a zákony, které dodržují. Nicméně respektují také nařízení lidí mezi nimiž žijí a právní zvyky vlastního národa udržují hlavně mezi sebou.

Lidová slovesnost ludků je velmi bohatá. Nenajdeme zde sice žádné velkolepé příběhy, na druhou stranu ludkové drží velkou zásobu pořekadel, pranostik, krátkých i delších pohádek, poučných příběhů, bajek, zkazek, písniček, básniček a dalších menších děl, předávaných ústní tradicí. Mnoho z nich je však už také sepsáno v drobných knížkách, které se najdou snad v každé domácnosti.

Výtvarný projev ludků je bohatý, plný barev, detailů, nevyhýbají se okázalosti a velkoleposti, někdy až zbytečné. Hoví si v různých kudrlinkách a také velké idealizaci zobrazovaného.

V hudbě se ludkové přímo vyžívají. Pokud neumí hrát na nějaký hudební nástroj, zcela jistě budou umět dobře zpívat, protože této kratochvíle si na svých bohatých hostinách užívají nejvíc ze všeho. A nejvíce tomuto umění holdují kočovní ludkové. Mistrnost příslušníků tohoto národa je veliká. Není divu, že také mnoho hudebních nástrojů je vynálezem potulných ludků samotných. Jsou schopní hrát nejen písně vlastní, ale také všech ostatních národů. Stačí jen krátký poslech a už umí zanotovat kteroukoli melodii.

Ludkové až na výjimky dovedou číst a psát, neboť této dovednosti se učí již od malička a to v každé rodině bez výjimky a to i ludků kočovných. V rodinách, které se více věnují obchodu k tomu mladým ludkům přibývají ještě počty. Je vůbec s podivem, že ludkové jsou v této disciplíně velice učenliví. Nezřídka si proto movitější lidé najímají ludky jako správce svého majetku, vládci zase jako strážce pokladny a svěřují jim úkoly spojené s výpočtem a výběrem daní. Ludkové díky tomu vynalezli také způsob, jak obchodovat a přesouvat větší částky bezpečně na dlouhé vzdálenosti, který pro své kupecké aktivity používají. Stejně tak mají ludkové vlastní kupecký žargon, zvaný pletky, kterým se domlouvají pokud chtějí něco utajit.

Ludkové ctí vesměs stejné bohy jako lidé a trpaslíci. Tam, kde nemají vlastní kněží, navštěvují bez problému chrámy ostatních národů. Kromě víry v bohy přetrvává mezi nimi však největší množství pověr, kterou jsou podporovány bohatými příběhy z jejich slovesnosti.

Ludkové věří, že bohové jsou vládci nejen nad lidmi, ale také nad ostatními bytostmi, které se nacházejí kolem nich. Ludkové proto ctí také několik desítek druhů různých šotků, skřítků hospodáříčků, plivníků, také duchů polních, studničních, pramenných, duchů cest atd. Jejich naklonění a ochrana před nimi má podobu nejen modliteb k bohům, aby své služebníky neposílali proti nim. Ludkové se snaží udobřit si tyto bytosti přímo pomocí drobných dárků, nebo se proti nim chránit osvědčenými způsoby, které znají z různých příběhů. Pověrčivost ludků je ještě větší než u lidí (a to hlavně ve městech) a je také jedním z dalších důvodů, proč se ludkové nevydávají na nebezpečné cesty. Pokud je vyjmenované nepříjemnosti mohou potkat v okolí jejich domů, jaká nebezpečí čekají někde v divočině?

Ludkové se tedy každý den modlí k bohům za svá obydlí a zdraví svých rodin. Dále však neopomíjejí v okolí svých domů rozmisťovat dárky, které mají udobřit skřítky a naklonit je k ochraně obydlí. Několikrát do roka strojí nepravidelně velké hostiny, které se týkají významných výročí v jejich rodině, zároveň na nich ale uctívají bohy a další bytosti, které s rodinnými událostmi nějak souvisejí.

U ludků není bůhvíjak zakořeněná víra v osud a věštění budoucnosti. To jim však nebrání, aby pro jiné národy tyto služby sami vykonávali, což je samozřejmě hlavně úloha potulných ludků o nichž však lidští hadači tvrdí, že jsou to podvodníci.

Nejlepší vztahy mají s lidmi. Obývají stejná města a vsi a zabývají se také podobnými činnostmi. Je pravda, že ludkové bývají většinou zámožnější, což způsobuje u lidí závist ospravedlněnou tím, že ludkům jsou leckde odpuštěny různé daně a jiné dávky. Moudří správci však drží nad ludky ochranou ruku, protože všeho, čeho se dopracovali, dokázali díky své píli a ne díky vnějšímu prospěchu. Ludkové se naproti tomu snaží pomáhat všude tam, kde to jde a kde na to stačí jejich schopnosti.

U potulných ludků je však situace poněkud jiná. Vztah lidí k nim je dosti ambivalentní. I když jsou leckde vítání pro své muzikantské umění a různé kejkle, které předvádí, lidé se na ně dívají nedůvěřivě. Ten, kdo nemá špatnou zkušenost s tím, že by jej okradli nebo přinejmenším zesměšnili nějakým žertem, musel slyšet nespočet příběhů, které ho varují, aby se s tou nestálou cháskou dával do řeči, nechal si věštit z ruky nebo od nich cokoli kupoval a vůbec se s nimi dával do spolku. Potulní ludkové mají zkrátka špatnou pověst. A to nejen u lidí, ale také u usedlých ludků.

Méně dobré vztahy už mají ludkové s trpaslíky, se kterými sdílí nadání pro řemeslo. Trpaslíci považují práci ludků za méně kvalitní než svoji a proto těžce nesou, když jde levnější tovar ludků na odbyt víc než jejich vlastní. Pokud však nejde o obchod mohou zjistit, že mají společnou právě několikrát zmíněnou píli a jistou houževnatost při dosahování svých cílů. Na druhou stranu střízliví trpaslíci si často stěžují, že ludkové jsou příliš hluční tvorové, než aby se dalo v jejich společnosti vydržet.

Co se týče elfů, je možné napsat tolik, že tento národ, zejména jedná-li se o elfy z Hvozdu je ludkům cizí. Ludkové nechápou jejich neustálé hovory o cyklech, kterými země prochází, jejich složité výklady nebeských pohybů. Mávají rukou také nad vzdálenými příběhy o bojích se skřety a krolly. Nechápou také, jak se mohou osamělí elfové toulat krajem lidí i několik let a tak daleko od domova.

Se skřety a krolly přichází ludkové do styku jen velmi málo a spíše čerpají z pověstí o Velké válce nebo z vyprávění lidí a trpaslíků, kteří se s nimi mohli setkat. Jejich informace tak většinou končí u toho, že jsou to nelítostní válečníci, kteří se nezastaví před tím, aby usmrtili každou živou bytost.