Období: jaro 1281
Datum: listopad 2016
Postavy: Betmiel, Elissen
Dentrin vyslal dcery do městečka. Poprvé jim svěřil prodej svých léčivých mastí. „Když obchod dobře zvládnete, část peněz vám ponechám a můžete si za ně koupit, co budete chtít. Ale nenechejte se nikým napálit nebo okrást. Lidi v městečku jsou různí, každý se snaží ušetřit a málokdo je úplně poctivý.“ S tímhle varováním je vyslal na cestu.
Holky vyrazili před svítáním. Ráno došly na rynek, rozložili na zem trávnici a na ní rozestavěli hliněné hrnky s mastmi a škapulíře s bylinami. Dlouho se nic nedělo, lidi z městečka brousili kolem stánků, trhovci se předháněli ve vychvalování svého zboží, někteří, zdálo se, přijeli hodně zdaleka. Za chvíli se ale odnikud vynořil jakýsi trhan, že potřebuje léčivé obklady pro svého těžce zraněného přítele. Snažil se hrát na city a smlouvat, ale děvčata, maje na paměti slova svého otce, nepolevila a řekla si o svých dvacet grošů. Pobuda nakonec zpod pláště vylovil váček a peníze neochotně vysázel. V tom se však ozvalo „Stůj, ty lumpe!“ Po náměstí se už nějakou chvíli procházel strážný z tvrze. Jakmile spatřil tohoto podivného zákazníka, rozběhl se k vám. Cizinec na nic nečekal, strčil si koupené zboží do kapsy a rozběhl se pryč. Počítal zřejmě i s tím, že by ho mohly holky chtít zastavit. Elissen po něm skočila, ale on ji odstrčil rukou, až zavrávorala. Rovnováhu ale udržela. Betmiel se za ním také pustila, ale po pár krocích jí bylo jasné, že by mu nestačila. Navíc někdo by měl pohlídat zboží! Voják mezitím nadběhl prchajícímu, pokusil se ho chytit za vlající plášť, ale ten byl tak chatrný, že se roztrhl. Oba muži tak zmizeli v konopném poli za čísi chalupou na kraji městečka.
Mezitím však Betmiel uviděla, jak se jakýsi kluk sehnul nad jejich zboží, čapl do ruky nádobku s mastí a nenápadně se pokoušel spěšně vytratit. Rozběhla se za ním s křikem. „Chyťte ho!“ Zlodějíček proběhl kolem stánku s kořením. Chytl v běhu do ruky pytlík s nějakým cizokrajným červeným práškem a mrštil jím za sebe. Betmiel se ale letícímu nebezpečí vyhnula, i když to bylo za cenu malého zaškobrtnutí. Přidala do kroku a zkusila na zloděje skočit. Avšak jen o něho zavadila, ten se zapotácel a z ruky mu vypadla hrnek s mastí přímo na zem, kde se rozbil. Sádlo s bylinnými výtažky začalo vytékat na zem. Betmiel na to nedbala. Chtěla dopadnout zloděje za každou cenu. Bylo už ale pozdě, ztratil se někde v uličkách mezi domy. Mezitím kolemjdoucí, kteří si ani pořádně nevšimli, že se vlastně děje něco zvláštního, zašlapali léčivý přípravek do bláta.
Za láteření kořenáře, který přišel o veškerou zásobu pálivého kapsiku, který se pokoušel ze země smést zpátky do pytlíku, se obě sestry zase sešly na jednom místě. Podívali se na sebe. „Jak tohle doma vysvětlíme?“ Nemuseli to říct ani nahlas, rozuměli si i beze slov. Rozložili znovu plachtu. Musí zkusit prodat ještě alespoň to, co zbylo, jinak si nic nevydělají. To už se ale na rynek vrátil voják a za ním na koženém pásku spoutaný uprchlík. Obecenstvo na návsi začalo tleskat a projevovat strážnému uznání. „Tak se na ně musí!“ a „Ta chamraď už by měla být konečně z jablunkovského lesa vyhnaná. Podívejte, už si troufají i k nám do městečka!“ Jednalo se nejspíš o jednoho z loupežníků. Zprávy o nich se donesli i k vám na samotu. Voják začal zajatce šacovat a našel u něj hrnečky s Dentrinovou značkou. Rozhlédl se po náměstí a vyrazil k Betmiel a Elissen, zatímco jiný příslušník posádky z tvrze zajatce odváděl pryč. „Sličné panny, ten zlosyn vám zřejmě sebral tento tovar.“ Promluvil a znělo to až moc strojeně a snaživě. Betmiel bez mrknutí oka a prozrazení toho, že za zboží už dostali zaplaceno, oba hrnky vzala a položila na plachtu. Voják se uklonil a vyrazil směrem k tvrzi.
Nakonec se tedy podařilo zbývající zboží prodat, některé dokonce dvakrát. Děvčata se tak vracela domů bohatší o 10 grošů v kapse, zážitek v hlavě a taky trochou černého svědomí. Domluvili se, že doma raději neřeknou, co se přesně na trhu přihodilo. Když se jich Dentrin ptal, jak bylo na jarmarku, řekli jen: „To prodávání je strašná nuda, otče.“