Staří a noví známí

Období: červenec 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Otakar, Tonda
Datum: květen 2017

Lothar byl odvolán plnit příbuzenské povinnosti a jel slavit narozeniny svého tchána, Pravoděje ze Smrku. Nově nabyté državy tak zůstaly na pár dní „napospas“ družině. Nebylo jim však dáno, aby si užívali panských radovánek a trávili noci s prostoduchými děvečkami na seníku.

Na panském statku se jednoho dne brzo z rána objevil jakýsi usmrkanec patřící nepochybně do tlupy potulných ludků a že prý nese důležitou zprávu od vědmy Violy. Chce se setkat v tábořišti, které rozbili půlčíci na jihovýchodě panství mimo běžné stezky. Brus, Le Pitch a Froliš se rozhodli, že prosbu vyslyší a za ludky se vydají. Ustrojili své koně a vyrazili. Tonda zůstal ve vsi sám.

Bjorn a Otakar byly tou dobou na objížďce v Šípkově. Mezi chalupy se přihnal jakýsi vesničan a začal tvrdit, že po cestě od Skřetolup se blíží po zuby ozbrojená chasa vedená jakýmsi rytířem na koni. Brzo vyjel za zatáčky u lesa skutečně jezdec doprovázený asi tuctem pěších. Jezdec vezl na boku štít s erbem, jeho doprovod však neměl žádný stejnokroj ani jednu barvu. Čím byli blíž, tím více bylo zřejmé, že se jedná o nějaké sebrance kdoví odkud. Vychrtlí, s chybějícími zuby, špinavý až za ušima. Za opasky sekery. Bujný kůň rytíře přijel jistým krokem k nervóznímu Otakarovi a Bjornovi tak, že cítili dech z jeho nozder na svých tvářích.

„Vy dva sralbotkové. Vypadáte, že umíte mluvit. Kde najdu vašeho pána?!“ Bez jakýchkoli zdvořilostí a pochybností dal jasně najevo, kdo je pánem situace.

„Rytíř Lothar není na panství přítomen…“, vysoukal ze sebe Otakar.

„Ano? Kdy se vrátí?!“ Pokračoval dál sebejistě rytíř.

Ještě ani nevíme s kým máme tu čest., zkusil Bjorn ukázat, že si nenechá vnutit nastavený tón konverzace.

Mé jméno je Kazimierz, rytíř, jestli to potřebuješ tak nutně vědět, ty jeden vousatý záprtku.„, nenechal se vyvést z míry náznakem odporu. „Dostanu odpověď na svoji otázku?!“

Otakar a Bjorn mlčeli jako zařezaní, a tak se hulvát obrátil na okolo stojící vesničany, od nichž vyzvěděl, že sídlo pána leží ve vsi Panské pár mil po proudu říčky. Tam se také záhy banda vydala, Bjorn s Otakarem jim viseli v patách.

Mezitím dorazili Brus, Le Pitch a Froliš na louku, kde seděli ludkové před svými krytými vozy a kouřili z dýmek. Vědma Viola od posledního setkání značně sešla. Ležela na lehátku zakrytá přikrývkami přestože panoval slunečný letní den. Slabě promluvila:

„Mládenci, vím po čem pátráte. Mám něco, co vás bude zajímat. Střípek z minulosti. Chcete ho vidět?“

Všichni tři zaúpěli skoro současně. Věděli, že jim nabízí další výlet do nejistého světa snů.

Nejistota v jejich očích pobídla vědmu k dalšímu vysvětlování. Chcete-li vidět, jak se rodí temný pán, následujte mne do stínů minulosti. Jeden ludka přinesl starý rezavý nůž, zatímco jiný sňal z ohně bublající kotlík a rozlil jeho obsah do kožených pohárků. „Dotkněte se čepele“, zasípala stařena, „a pijte.“ Pomocník jí nalil lektvar do hrdla. Mlha obestřela vše.

Stanuli na studené podlaze jakéhosi kamenného sklepení osvětleného jen chabým světlem lojových svic. Vše proběhlo rychle. Jakýsi skřet oděný v peří a kůžích se skláněl na kamenným oltářem nad hlavou zdvižený nůž. Byla to dýka, které se všichni dotýkali před vypitím nápoje. Odkudsi doléhalo řinčení zbraní. Šaman však byl zabrán do svého rituálu, drmolil zaklínadla. Na oltáři leželo bílé tělo nějakého muže. V tom dýka rukou šamana zajela do hrudi a vytvořila v ní ránu. Zvuky boje se blížily. Ruka skřeta se zanořila do rány a chvíli v ní šmátrala. Ozval se praskot dřeva a krouceného kovu. Skřet vynořil paži z rozřezané hrudi, v jeho dlani bylo vidět zkrvavené tlukoucí srdce odpojené od všech cév. Ozvalo se zvolání v elfském jazyku a šamanovou hrudí projel šíp se zelenými letkami. Šaman padl na zem. Ozvalo se dunění dalších nohou. Elfský hlas zvolal „Bojovali jsme marně!“ Výkřik zanikl ve smrtelném zachroptění. Vše ztichlo. Tělo ležící na oltáři se zvedlo. V bledé tváři se zračila nenávist. Z šamanových rukou vzalo srdce a dlouze se na něj zadívalo.

Všichni tři družiníci se probudili na zemi. Chvíli museli přemáhat doznívající účinky omamujícího dryáku, než se mohli pevně postavit. Vědma vypadala ještě unaveněji než před tím. Nesrozumitelně něco drmolila. “… Kazimierz … rituál … nezdařil se … nesmrtelný … zná … jména … hledá …„

Rytíř Kazimierz dorazil do Panské. Nechal si nastoupit Tondu, Bjorna a Otakara a vyptával se jich na Lothara a kdy se vrátí. Když viděl, že z nich jen tak odpověď nedostane, poslal své pohunky, aby zmáčkli vesničany. Za okamžik tak měl všechny potřebné znalosti o situaci včetně toho, že část družiny odjela za ludky. „Vida, po té chamradi já a mí pánové právě teď paseme! Počkáme až se teda vaši kumpáni vrátí, ať máme čerstvé informace.“

Několika rozkazy se pak zařídil na panském statku po svém. Jeho banda začala plenit spižírny a zařízla prase. „Zákon rytířské pohostinnosti vašemu pánu přikazuje, aby mne pohostil jako sobě rovného. Určitě by mu nevadilo, že jsem se chopil organizování hodokvasu na moji počest.“ Kazimierzův doprovod byl jako utržený ze řetězu. Jeden po druhém to byly samé pochybné existence - zbojníci a další sběř, která se v životě neživila poctivě. Kazimierz sám se smál sprostým vtipům a lil do sebe poháry vína jeden za druhým, aniž by to na něm nechávalo jakékoli známky opilosti. Otakar se mu začal vemlouvat do přízně a vzbudil v něm chuť zalaškovat si v Lotharově posteli s nějakou děvečkou podle jeho gusta. Sehnat děvče, které by odpovídalo rytířovým choutkám a zároveň si neřeklo za tuhle službičku přemrštěnou cenu, mu chvíli běhání po vsi zabralo, ale nakonec se dohodl. Pak už jen čekal, až bude rytíř v nejlepším. Vzal do ruky luk a šíp, vstoupil do světnice, natáhl a vystřelil do širokých svalnatých zad. Děvečka vykřikla s děsem v hlase. Kazimierz ukončil co právě dělal a otočil se na Otakara, jakoby nic. Vzal šíp do rukou, zalomil jej. Oba kusy dříku vytáhl, pokrýval je jen jakýsi černý hlen. Ani kapka krve nevytekla z otvorů v jeho korpusu.

„TOHLE UŽ NIKDY NEDĚLEJ, NEBO ZEMŘEŠ! Stejně se ti povede, jestli někomu vykecáš, cos tu teď viděl!“ Hromový hlas zaduněl chalupou, v Otakarovi by se v té chvíli krve nedořezal, stejně jako v onom podivném cizinci.

„A pro tebe to platí taky, holka!“ Dodal už o něco mírněji. „Teď zmizte. Oba!“

Druhý den ráno dorazili Brus, Le Pitch a Froliš spátky do Panské. Na statku bylo boží dopuštění. Po Kazimierzovi už nebylo vidu ani slechu. Za rozbřesku seřval svůj doprovod odtáhl směrem odkud přišel. Po čase se donesla do Panské zpráva, že těla bojovníků jeho družiny byla nalezena zmasakrovaná u cesty ze Skřetolup na Malou Vodu.