(Zase!) V Pohybu

Období: říjen 1281
Postavy: Brus Weine, Krvavá Devítka, Le Pich, Lothar, Bjorn
Datum: leden 2016

Konečně to vypadalo, že se družina někde na chvíli usadí, odpočine si, opraví a nakoupí výstroj a výzbroj, ale ono ne. Události v hlavním městě Pomoří šly vlastní cestou. A tak teď Lothar a jeho společnost klusem ujížděli směrem pryč od města. Jenže už za branou vznikl spor, zda se vydat zpátky do Ostředku nebo se schovat někde v zapadlejší části Pomoří. Nakonec bylo rozhodnuto, že družina se nemá proč bát, že na ni padne podezření a Lothar navrhl, aby se na noc uložili do zájezdního hostince U Modřínu na křižovatce hlavní královské silnice.

~~READMORE~~

Po příjezdu je imbecilní syn majitelů hospody informoval, že se tu zastavili královští rejtaři. To některé členy družiny sice trochu znejistělo, ale Lothar a Le Pich se rozhodli, že nejlepší obranou je útok. Dali se s vojáky do řeči, zamastili karty a po půlnoci už je ukládali zřízené jak zákon káže na hnojiště. Samozřejmě s jejich uniformami v náručí.

Pokud jde o to, kam se vydat dál, byly na výběr tři možnosti. Cesta zpět do Ostředku byla zavrhnutá, protože tam na sebe družina příliš upozornila a neunikla by pozornosti agentů tajné služby, kterými se to podél obchodní stezky, zvlášť poslední dobou hemží. Druhá možnost byla zkusit se schovat ve městě Brestu, odkud Lothar pochází. Jenže tam má dosud taky nějaké nevyřízené účty, takže i v tomto případě by to možná vyvolalo nežádoucí pozornost.

Proto se ještě před úsvitem vyrazilo na severovýchod. Oděni ve zbroji královských rejtarů se zlatou korunou na prsou. Koně Le Pich prodal hluboko pod cenou u nejbližšího handlíře po cestě, který nekladl zbytečné otázky. Pod úpatím Středohor leží v Pomoří velký les, zvaný Černý. Je to zapadlý kraj, v tom lese prý žijí různí záhadní tvorové, přece jen se jedná o pozůstatek starého elfského hvozdu, který se dosud houževnatě brání rozvoji civilizace.

Cesta tam trvala nějaké čtyři dny. Po příjezdu do vesnice Malý Dub však postavy překvapilo nadšené přivítání ze strany vesničanů vedených rychtářem Igorem.

„Vzácný pane veliteli!“ oslovil Lothara, který už si zvykl na to, stavět se do čela družiny, když to vypadá, že mu chce někdo projevit úctu a respekt.

„Už tady na vás čekáme půl roku! Na jaře jsem posílal posla na hrad Gamberg, ať nám pošlou někoho na pomoc se starým mlýnem. No konečně jste tu!“

Lothar se však nenechal překvapit nenadálým zvratem a děl svou: „Jakýpak mlýn, rychtáři, přijeli jsme inkasovat berně!“

Rychtář vykulil oči. „Berně?! Vždyť ty už jsme řádně platili po žních, jak je zvykem. I chrámovou daň jsme odvedli. Není mi známo, že bychom byli povinni něco navíc platit. I královský výběrčí říkal, že je to všecko a nikdo už nepřijede. Ptal jsem se ho na to, když se povídá, že má být ta válka.“

„No jistě, tak to se pleteš! Ještě musíte daně doplatit!“ Vložil se do hovoru Le Pich. „A kdo vás poslal?! A kde máte berní glejt!“ Nedal se rychtář odbýt. Vypadalo to, že rozhovor bude třeba stočit jinam.

„No dobrá“, řekl Lothar. Pověz nám teda něco o tom vašem mlýnu.

Rychtářovi se tak náhlý obrat nezdál, ale byl rád, že se nebude muset dohadovat o penězích a raději se tedy vrátil k původnímu tématu: „Nuže, starý mlýn tu sloužil už dávno. Ale před nějakýma padesáti rokama se stala divná věc. To bylo tehdy, když byl ten velký mor. Jakýsi cizí pocestný sem zabloudil do našeho kraje a bylo jasné, že s ním nebylo něco v pořádku. Všichni ho vyháněli od domů. Báli se, aby se nenakazili černou smrtí. Jenom ten hlupák mlynář ho k sobě vzal. No do týdne byl mrtvý ten poutník i mlynář a celá jeho rodina. Od té doby se ale všichni toho místa báli a nikdo tam nechodil. Říkalo se, že v mlýně straší. Pár lidí, kteří měli odvahu, aby tam na čas pobývali se vraceli zpátky potrhaní a vyděšení, většinou prej taky umřeli velmi rychle a nebylo jim pomoci. No ale to všechno se dělo už dávno, a tak jsme si na obecní radě řekli, že bychom mohli mlýn obnovit. Sedláci jezdí s obilím až do Morušova a dost by nám to pomohlo. Taky daně z mlýna by určitě královské pokladnici v této době prospěly. Tak jsem poslal na hrad vzkaz, aby sem poslali nějaké rejtary, co prověří, že je v mlýně bezpečno. No a teď jste tady.“

Bylo jasné, že družina se opět namočila do něčeho, co tak úplně dělat nechtěla. Místo, aby se zašila někam do boudy a zkusila zjistit z Timoferovy kroniky, jak vyzrát na tajemného zloděje relikvií, nezbývalo jí, než se vydat prozkoumat ruinu starého mlýna. Jinak by riskovala další prozrazení. Bylo rozhodnuto, že se do úkolu pustí hned zítra, ať to mají z krku a klid na vlastní záležitosti.

Ráno vyjeli všichni v doprovodu rychtářova syna směrem k hlubokému údolí. V něm se rozprostíral za zurčící říčkou Černý les. Úvoz se lámal dolů ze svahu a u kraje cesty se vyjímal kamenný monolit obrostlý mechem. Na zvětralém reliéfu stálo: „Na památku mlynáře a jeho rodiny, kteří, ač dobří lidé, pro svoji dobrotu zašli černou smrtí.“ Jejich průvodce odmítl pokračovat dál, tvářil se, jakoby na tom místě stála vysoká nepřekonatelná zeď. Podzimní listí barvilo zem a brzy se z pod stromů vyloupla tmavá budova mlýna.

Bylo s podivem, že dům byl docela zachovalý a nehrozil přímo zřícením. I když v trámech se určitě už dávno usadil červotoč. Zběžná obhlídka ukázala, že kolem mlýna se nic podezřelého nepotuluje. Mlýnské kolo v náhonu bylo ulomené z hřídele. Rychtář je převezl. Ve vsi jim slíbil, že když se kolo do týdne roztočí, vyplatí jim odměnu. Dobře věděl, že tenhle slib dát může.

Dovnitř se nikdo zrovna nehrnul, ale nakonec už nic jiného nezbývalo. Do mlýnice vstoupili Lothar a Brus. Prozkoumali žernovy dosud pevně usazené na svých místech. Plesnivé rozežrané pytle neskrývaly žádná tajemství stejně tak násypka na obilí umístěná na dřevěné plošině. V tom se však ozval tajemný šeptavý hlas „Brusi! Brusi!“ Brus vyskočil snad metr do vzduchu a zespodu se ozval smích. Le Pich se už začínal nudit. Nechal Bjorna, ať se pohrabe v truhle, která ležela ve světnici v obytné části stavby a začal hledat rozptýlení na ostatních členech družiny.

Mezitím Devítka vylezl po schodech do patra a vydal se do druhé velké světnice. Na dřevěné lavici leželo něco skryté pod zašedlou dekou. Zpod látky byly v matném osvětlení vidět čouhající kosti obalené zaschlou kůží. Možná byl vidět i nějaký pohyb, ale bylo to jedno. Devítka se napřáhl mečem a ťal. Ozval se praskot skeletu a lavice nadskočila jak zapružila po dopadu zbraně.

Jen na poslední chvíli si Devítka všiml, že se k němu něco blíží zleva zpoza pece. Instinktivně nastrčil tím směrem štít. Zčernalé pařáty kostlivých rukou jej uchopily a vytrhly z ruky. Devítka odskočil, ale pohled na oživlou mrtvolu mu podlomil kolena. Přidušeně vykřikl a zbytek družiny se okamžitě vydal ke schodům do patra, aby zjistil, co se děje. Umrlec se však dál sápal na Devítku, kterého zalil studený pot. Štít totiž ležel nalomený v rohu světnice, takovou měl zdá se živý-mrtvý sílu.

Le Pich poplácal Bjorna po ramenou řka „Tak běž mu přece pomoct!“ Překvapený trpaslík vyběhl po dřevěných schodech jako střela, aniž by věděl, co ho k takovému kousku vlastně přimělo. Zbytek družiny se snažil zahlédnout průzorem ve stropě, co se to vlastně děje. Slyšet ale bylo jen dupání a supění Devítky. Ten se konečně sebral začal se stahovat. Bohužel u ústí schodiště se srazil s trpaslíkem, který nevěřícně zíral, jak proti němu z veřejí naproti schodiště, vychází druhá mrtvola. Tahle byla menší, vypadalo to na malého mlynaříka. Umrlci se začali bez jakéhokoli zvuku natahovat svými pařáty po živých, aby je stáhli do své říše. Devítka i Bjorn si nevěděli rady a brzy byli poznamenáni četnými šrámy a škrábanci na nekrytých místech. Rány navíc nepříjemně pálily.

Mezitím Brus našel odvahu a vyběhl po schodech nahoru. Světlo, které už dříve vyčaroval pohaslo, za to jeho plášť zavířil ve větru. Umrlec stojící proti Bjornovi byl zasažen silným poryvem a vržen proti dřevěné stěně. Pak se sesul k zemi bez známky dalšího pohybu. Devítka mezitím našel ztracenou jistotu, ťal po svém protivníkovi a také jej udolal.

Ztěžka oddechující Bjorn se bledý jako stěna se nejistým krokem přesunul do vyčištěné světnice. Devítka jej následoval utíraje si krev prýštící z ran na obličeji a rameni. Le Pich zůstal dole, zatímco Lothar doplnil nahoře Brusa. Ten nakoukl za roh a spatřil velkou almaru. „Aby tu na nás nevyskočil nějaký kostlivec ze skříně“, zavtipkoval. Tasil meč a vydal se do bývalé ložnice. Lothar jej následoval. Další dva umrlci se tiše zvedli z postelí a šouravě zamířili vstříc vetřelcům. Lothar zamumlal zaklínadlo a s pohybem gesta paže z Brusova těla povstali dva jeho dvojníci. Další pohyb rukou a vykročili proti mrtvolám. Jakmile po nich však pařáty máchly, obrazy se rozplynuly. To už ale přiskočil Brus a ťal až se z umrlců zaprášilo. Odskočil a Lothar znovu využil iluze, aby odpoutal pozornost nemrtvých. Napotřetí si však již Brus nedal pozor. Zatímco jednoho umrlce srazil na zem, druhý se k němu dostal příliš blízko, přitáhl si jej k sobě a zakousl se mu do krku.

Ani dole to však nebyla žádná selanka. Ozvalo se cupitání a do vchodu budovy se postavil čtyřnožec, který byl kdysi zřejmě psem. Prázdné oční důlky, obnažené tesáky a slepené chomáče chlupů na zbytcích ztyřelé kůže prozradily, že mor nezasáhl v mlýně pouze lidi. Le Pich, který zůstal dole sám, vylekán nenadálým zjevem se odrazil nejprve od země, pak od schodů, chtěl zmizet co nejdřív. Dal do toho všechno a schodiště se s rachotem zřítilo dolů. Ze země se zvedl prach a kosti umrlého psa ležely rozdrcené pod spadlými trámky.

Pošramocení dobrodruhové se chvíli vzpamatovávali z hrůzného zážitku. Mít mlynář víc synů a dcer, možná by tento střet nedopadl tak dobře.

Další průzkum mlýna už nic nového nepřinesl. Tak se družina obohacená o další blízké setkání s něčím, co normální člověk potkat určitě nechce, vrátila do vesnice.