Blog

Trpaslíci

Období: jaro 1281
Datum: prosinec 2016
Postavy: Betmiel, Elissen

Dentrin odešel v noci do lesa. Nastal úplněk, nejlepší čas pro sběr bylin. Děvčata dostala za úkol hlídat stavení. Kolem poledne se ozvalo ržání koní a skřípot povozů. Karavana trpaslíka Kroma se vracela domů do hor. Jako obvykle zamířili k nim na dvorek, ale jejich tváře byly zasmušilé. Děvčata vyběhla na dvorek, kde se začaly vozy řadit do kruhu.

„Hola hej, je hospodář doma?“, zahlaholil vůdce karavany. Měl bílý plnovous, v němž cinkaly zapletené kroužky a korálky různých kovů, na sobě prachem cest zašlé šaty, které musely být kdysi barevně zdobené.

„Otec není doma, šel do lesa na byliny. Nevíme, kdy se vrátí,“ řekla Betmiel.

„Věru, špatná to zpráva. Jeden z nás je raněn, potřebuje ošetřit. Cestu dál by nezvládl a v okolí není lepší léčitel, než váš otec. Můžeme se zde utábořit, než se vrátí?“

Souhlasily. Trpaslíky znaly, jelikož tudy projížděli několikrát do roka za svými obchody dál v Lesokraji. Ti začali rozbíjet před chalupou své ležení. Na slunce vynesli z jednoho z krytých vozů do kožešin zabaleného ležícího trpaslíka.

„Přepadli nás lapkové v lese před Jablunkovem,“ pokračoval Krom v hovoru s Betmiel, zatímco zbytek trpaslíků kmital jako na drátkách. Vypřahali své koníky, vynášeli sedátka a začali chystat ohniště. „Zahnali jsme je, ale jeden z nás padl,“ kývl směrem k vozu, který nechali stát na boku, „a tady Gruga postřelili šípem. Rána není hluboká, ale asi byl otrávený.“

„Vladyka by si měl udělat v kraji pořádek, jinak mu začneme jezdit jinudy a z mýta neuvidí ani haléř.“ Pak se otočil k jednomu z vozů a začal ostře komandovat dva své druhy, kteří se hádali, pod které kolo vozu se má dát kámen, aby neujel ze svahu dolů.

Betmiel přišla k raněnému a sklonila se nad něj. Byl v obličeji bledý jako měsíc na obloze. Dýchal mělce a přerývaně, na čele mu vyskakovaly krůpěje potu. Mluvil nesmysly. Zezadu se ozval hluboký hlas. „Snad to váš otec stihne. Grugovi nezbývá moc času.“ Další trpaslík s hnědým vousem nesl vědro vody a v ruce držel podivnou věc. Byla děravá jako sýr, a stejně tak žlutá. Mačkal ji v pěsti, ale když povolil, nafoukla se zpátky do svého tvaru. „To je mořská houba,“ řekl, když si všiml zvídavého pohledu, koupil jsem ji v Molu, je až z Lesnice. Namočil ji do vědra. Bylo vidět, jak ta věc nasála vodu a držela ji v sobě. Začal otírat raněnému čelo. „Říkají tomu spužva.“

Dva mladí trpaslíci se začali bavit s Kromem. Bylo vidět, že představa čekání na to, než Dentrin dorazí nebo jejich kamarád umře, jim přijde málo lákavá. „Co kdybysme ho šli do lesa najít, šéfe?“ řekl Frís. „Přece nemože byt tak daleko a my jsme kurňa dobří stopaři, najdem ho a přivedem v čas,“ dodal Jónas. „Tady holka nám řekne, kde by mohl byt, ne?“ obrátili se společně na Elisen.

„Co, já? Já nevím, kam chodí ty byliny trhat?“ řekla překvapeně.

„Ale tak ukážeš nám aspoň směr, my už si ho zmerčíme sami.“

„Dobrá,“ řekl Krom, „běžte, nehodlám se dívat, jak to tady s váma šije. Mizerové jedni neposední.“

Frís a Jónas odběhli ke svému vozu. Vytáhli si každý luk a toulec šípů. Kývli na Elisen a vykročili směrem k lesu.

„Tož kam šel tvůj tatík?“

Elisen neurčitě kývla směrem k jihozápadu. Trpaslíci jen zakroutili hlavami a sklonili se do trávy. Za chvilku na sebe mrkli a vyrazili kolem políčka s mrkvemi a vstoupili pod koruny stromů cestičkou mezi ostružinovými keři. Elisen cupitala za nimi.


Betmiel usilovně přemýšlela, jak by raněnému pomohla. Párkrát už otci asistovala při léčení, ale s otravou se ještě nikdy nesetkala. Vzpomněla si na varování, že každý jed má svůj protijed a vytvořit univerzální „antidotum“, jak Dentrin vždycky učeně říkal, není snadné ani levné. Vešla do chalupy a otevřela otcovu truhlu. Vyndala z ní menší truhličku, kde měl otec schované skleněné lahvičky. Ty moc nepoužíval. Na většinu neduhů zdejších obyčejných lidí stačili odvary z bylin a masti ze sádla. Lahvičky byly zavoskované s tekutinami různých barev. Karmínová, nahnědlá, čirá, zelenkavá. Ke každé byla na kožené šňůrce připevněná kožená cedulka. Písmo na nich ale nebylo moc čitelné. Lahvička s červeným obsahem nesla označení „Antidótón“.

Přiběhla k raněnému. „Myslím, že jsem něco našla!“ řekla hnědovousému trpaslíkovi, který se mezitím uvelebil poblíž na zvláštní sedátko se stolkem a cosi škrábal brkem. Odložil psaní, vstal a přikročil blíž.

„Jsi si jistá, že mu to pomůže? Nebylo by přece jen lepší počkat na tvého otce?“ Tvářil se pochybovačně. Bylo však jasně vidět, že raněný dýchá stále slaběji.

„Jestli něco neuděláme teď, stejně umře. Otec se určitě nestihne vrátit,“ odpověděla.

„Dobrá děvče, tady už asi opravdu nejde nic zkazit,“ odtušil trpaslík a vrátil se ke svému psaní. Po očku ale pozoroval, co malá půlelfka dělá.

Betmiel nožíkem seškrábla vosk a vytáhla zátku. Z lahvičky to hořce zavonělo. Otevřela nemocnému ústa a otočila lahvičku. V hlavě se jí honily pochybnosti o tom, co dělá. „Kolik protijedu má vlastně nemocnému dát? Už je čtvrtina pryč, polovina.“ Obrátila nádobku zpátky. „To by mělo stačit,“ ujišťovala se v duchu, ale ve skutečnosti věděla, že si není vůbec jistá tím, co dělá.

„Musíme sledovat, jak se mu bude dařit,“ pronesla směrem k hnědovousému trpaslíkovi, který se zase vrátil ke stolku. Ten jen zamručel a hleděl si dál svého. Betmiel přikročila blíž. Psal na falešný pergamen trpasličí runy a u toho si něco neustále pobrukoval pod vousy. Když si všiml, že Betmiel ho pozoruje, oslovil ji.

„Sepisuju naše ságy,“ začal vysvětlovat. „Toto je trpasličí runové písmo. Skvělé na vytesávání do kamene. Jednou nechám naše příběhy zvěčnit do masivu, aby na ně už nikdo nikdy nezapomněl. Jestli chceš, můžu tě naučit, jak runy číst.“

Betmiel nadšeně souhlasila. Trpaslík jí začal předříkávat slova zpěvu a ukazovat význam run.


Elisen šla za Frísem a Jónasem, kteří se střídavě skláněli nad zem, jak hledali stopy, a ona jim nahlédala přes rameno. Šli už nějako dobu. Trpaslíci po vstupu do lesa zvážněli a přestali se mezi sebou bavit. Kdykoli Elisen šlápla na větývku nebo zašustila v trávě, otáčeli se na ni, aby nerušila. To že sami dupali a funěli, jim však nevadilo. Najednou se zastavili. „Stopa tatíka vede dál na jihozápad, ale tady prošel před chvílú srnec. Trochu si odbočíme a ulovíme ho!“ sdělili nadšeně Elisen.

Ta se však zatvářila kysele. „V žádném případě, nešli jsme sem přece na lov. Váš kamarád tam umírá, musíme hledat dál a bez přestání!“

„Dobrá, dobrá,“ začal Frís uklidňovat situaci ve zjevné snaze zabránit tomu, aby Elisen svým křikem vyplašila potenciální kořist v okolí. „Jdeme teda dál. Byl to jen návrh,“ dodal už šeptem.

Elisen však bylo podezřelé, že trpaslíci se za chvíli začali stáčet směrem, kam vedly srnčí stopy. „Hej!“ řekla nakvašeně, „Tohle jsme si nedomluvili.“

V křoví opodál to zachrastilo. Mezi stromy začal upalovat pryč zajíc. Oba trpaslíci se za ním rozběhli jako ohaři a zmizeli mezi podrostem.

„No výborně. Blázni vousatí!“ volala za nimi. Pak čekala. Jenže stopaři se nevraceli. Vrátila se pár kroků zpátky na místo, kde se podle ní oddělili od stop jejího otce. Odhadla směr, kam vedly jeho kroky, pokračovala dál sama. Když tomu chudákovi nepomůžou jeho vlastní, musí ona sama.

Ocitla se na kraji rokle, na jejímž dně zurčela říčka. Tak daleko v lese ještě nikdy nebyla, natožpak sama. Slezla dolů ke korytu. Všude byly balvany porostlé mechem. V tom si všimla pohybu před sebou přímo ve vodě. Schovala se. Na dvou nohách tam stál velký hnědý medvěd a větřil. Za chvíli se zase postavil na všechny čtyři a pokračoval dál v tom, co dělal. Zřejmě lovil ryby. Elisen se opatrně proplížila dál od medvěda tak, aby byla proti větru a přelezla potok. Vydrápala se na druhou stranu rokle. Slunce probleskující mezi korunami jí jasně napovědělo, že se buď otočí a vrátí k chalupě, anebo bude muset strávit noc v lese.


Za chalupou se ozývalo spokojené hvízdání. Frís a Jónas vstoupili na mýtinu a tvářili se vítězoslavně. Na ramenou měli rovnou větev a na ní visel nad kopýtky svázaný srnec a dva ušáci. Krom se na ně, ale přísně podíval. „Kde máte maličkou?“ To slovo znělo nepatřičně. Elisen i Betmiel byly vyšší, než kdokoli z karavany.

Frís a Jónas se na sebe zaraženě podívali. „Mysleli sme, že sa vrátila k chalupě.“

„Jasnačka! Jen jsme si chvilku odběhli po stopě srnca, abysme měli co do huby cestú do hor. Mysleli sme, že na nás počká, ale když tam nebyla, vypadalo to, že se vrátila zpátky.“

Krom svolal ostatní trpaslíky. „Já, Gron, Frídmund a vy dva co jste to zpackali, půjdeme do lesa tu chudinku hledat. Vy ostatní hlídat. Nikdo se nikam nehne.“

„Pro jistotu vemte lucerny, kdyby se hledání protáhlo,“ odtušil Gron.

Betmiel byla nervózní. „Sestra se ztratila? Jak je to možné. Vždycky se spíš lesa bála. Třeba ji našel otec a někde teď sbírají byliny. A trpaslíci ji určitě najdou.“ Myšlenky se jí honili hlavou. Podívala se Gruga. Barva se mu vrátila do obličeje, dýchal pravidelně. Protijed zabral, zdálo se. Opodál bublal kotlík s polévkou. Betmiel bezděčně stiskla svůj nový talisman, náhrdelník, který dostala od trpaslíků výměnou za zeleninu z jejich zahrádky.


Vzduchem se nesl uvolněný smích. Přesně takový, co se z vás vyhrne, když společně s úspěchem poleví velké napětí. Frís a Jónas už zase žertovali, vykročili z lesa jako první a hnali se rovnou ke zvěřině, aby ji náležitě zpracovali. Pak vyšli z lesa ještě Gron a Frídmund a za nimi Krom a vedle něj Elisen. Slunko se začalo sklánět k obzoru a kraj se začal halit do ohnivých barev.

„Potkali jsme ju na cestě sem. Štrádovala si to, jako by byla na promenádě u móřa.“ Prohodil ještě pobaveně Frís směrem k Betmiel, která vyběhla obejmout sestru.

Krom se smál pod vousy, ale hned zase ustaraně zamířil k lůžku. Sklonil se nad Grugem. Ten pootevřel oči a řekl slabým hlasem: „Dobrý ráno šéfe…“

Černá kovadlina

Období: zimní slunovrat 1279
Postavy: Brus Weine, Krvavá Devítka, Elerion, Froliš, Hanibal, Le Pich, Lothar, Vločka
Datum: Vánoce 2011

Stáhnout si můžete pro publikování upravenou a o zbytečný děj osekanou verzi příběhu o černé kovadlině.

Na hranicích Ostředku s Meziříčím a Trpasličím královstvím v dědině Vřesová leží panství Tibora z Vřesové. Nevýznamného zemana, který dostal do správy dvě vsi a mlýn. Nebýt toho, že tu stojí stará dřevěná tvrz, byl nejspíš pouhým rychtářem s chalupou. Jako levoboček pána z Železné hory obsadil úřad teprve před třemi lety.

Jak jsou na tom trpaslíci?

Nuže pro toho, kdo si chce udělat představu (mlhavou) o tom, jak bude fungovat společnost Trpaslíků ve Středohorách, nechť se s chutí začte do textu na stránkách Davida Friedmana o Islandském středověkém právu.

Text je v angličtině, mimochodem.

blog.txt · Poslední úprava: 27.07.2013 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0