Podhůří

Úřední název: Svobodná země Podhůří
Forma vlády: stavovská republika
Hlavní město: Skřetolupy
Správní dělení: panské újezdy a jeden újezd zemský
Další města: Horní Brod, Medvědí Hora, Nová Zhoř
Počet obyvatel: 50 tis., z toho lidé 45 tis., ludkové 4 tis., trpaslíci 1 tis.
Vojsko: zemská domobrana, asi 5 tis. mužů při plné síle
Komodity: dřevo, med, kámen
Měna: nemá vlastní

Podhůří se nachází na severozápadě poloostrova. Ze severu a západu je chráněné vysokými štíty Zuborože. Jeho hranice nejsou na severní a východní straně nijak pevně dané. Na západě je tvoří tok řeky Blyštiny a na jihu údolí Hoblavy. Povrch je tvořena pahorkatinou, která se na severu zvedá do předpolí Zuborože. O východu k západu pak kopce protínají dvě údolí, kterými protékají řeky Bílá a Černá.

Podnebí v Podhůří je díky nadmořské výšce a poloze chladnější než v ostatních zemích. Zimy bývají dlouhé s hlubokými mrazy. V létě pak bývá často sucho, horkými dny a chladnými nocemi. Vítr vane nejčastěji buď z východu, to přináší stálé počasí s čistou oblohou. Od jihu pak přichází spíše déšť a oblačnost. Překoná-li chladný severák hory, pak přináší velmi chladný vzduch, který umí leckde přinést sníh ještě v květnu nebo už v září.

Srážky padají ponejvíce od prosince do ledna jako sníh a pak od dubna do července, kdy převládají jižní větry nesoucí vláhu z moře. V řekách pak bývá mnoho vody také o jarním tání, kdy v údolích hrozí pravidelné povodně.

Když zakládali ves Boršovou, vědělo se, že v lesích okolo řádí lesní muž. Na ochranu před ním začali lidé nosit při sobě hrst obilí, hrachu, čočky nebo i jen plev z ovsa. Když by někdo potkal lešije jak na něj číhá u cesty, stačilo kolem sebe rozhodit kruh a běs na něj nemohl.

Jednou se kterýsi chasník vracel pozdě v noci z trhu ve Zhoři. Než se stihl nadít, skočil k němu z lesa mužík a popadl ho za kabát, ani hlesnout ten nešťastník nedokázal, jak se lekl. Lešij si jej naložil na záda jak pytel pilin a odtáhl jej do svého brlohu. Když se mládenec ocitl nohama zase pevně na zemi, na nic nečekal a z kapsy vytáhl hrst krup, kterou pro ten případ nosil. Mrštil je běsovi do tváře řka „Ať tě mocí Žírnovou nohy a ruce zdřevění, hrůzo lesní!“ A lešij opravdu ztuhl jak plaňka v plotě. Chasník na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Ještě dlouho za sebou slyšel strašný křik hejkala.

Jakožto jedna z nejmladších zemí je Podhůří velmi řídce osídleno. Obyvatelstvo se zdržuje pouze v říčních údolích a na přilehlých kopcích. Nedá se snad ani hovořit o souvislém osídlení, ale toliko o několika centrech kolem největších měst Skřetolupů, Nové Zhoře, Horního Brodu a Medvědí hory. Hustota osídlení klesá směrem na západ a na východ, přičemž dobrá polovina toho, co se nazývá jako Podhůří není obývána vůbec nikým.

Do země přicházejí každým dnem noví obyvatelé takřka ze všech koutů světa – Pomoří, Lesokraje, ale hlavně z Lesnice, kde je již málo volné půdy. Nejvíce jsou to lidé, ludků sem přichází jen málo. Trpaslíci spíše jen dočasně přebývají, neboť se pokouší prospekci rud a kamenných lomů provádět.

Obyvatelé jsou z většiny prostí venkované, které do jejich sídel nalákali lokátoři pověření jednotlivými pány, kterým byly země dány rozhodnutím zemského sněmu do správy. Zpravidla se větší skupiny kolonizátorů dávají dohromady, aby pak navštívili některého ze šlechticů, který má zájem na rozšíření svého obyvatelstva.

Ve Horním Brodě zbyla po kterémsi skřetím nájezdu žebračka, která přišla o rozum neboť přišla v boji o muže i malé dítě. Všichni jí říkali Kvílivá Manka. Žila v rozpadlém domku na stráni a chodila vždycky k chrámu. Tam smutně zpívala jakousi písničku, jejímž slovům nebylo rozumět, dokud jí někdo nedal kus chleba nebo něco na přilepšenou. Taky pořád chodila městem a když se jí zdál někdo podobný na jejího muže nebo syna, dlouho dotírala, než se ji podařilo odehnat.

Když umřela, nevzal si ji Časlij na věčný odpočinek, protože její duše nenajde pokoje, dokud nenajde kosti svého muže a potomka. Namísto toho poletuje povětřím jako meluzína a zpívá smutnou písničku. Kdo ji chce odehnat, dává na komín kůrku chleba nebo hrst mouky. Pomáhá prý také, když se vyběhne před stavení a zavolá „Můžeš volat jak jen chceš, tady muže (syna) nenajdeš!“

Země na horním toku Blyštiny byly po většinu času nechány ladem. Nebyl dostatek lidí, který by tyto divoké kraje osidloval. Ani elfové jím příliš často neprocházeli, natožpak aby jej obývali. Ani skřeti jej v dobách válek se Severním králem příliš neobývali a raději dleli v místech, kde dnes leží Ostředek. Přesto při protiútoku v roce 389 dospěla armáda Pomoří pod vedením krále Bujena III. až k soutoku Černé a Blyštiny, kde prý stál jeden z hradů opirů, vládců nad skřety. To však byla na dlouho poslední lidská noha, která do kraje vkročila.

Teprve až kolem roku 1 100 se usazují první lokátoři v údolí Hoblavy, kde ještě z pověření krále pomoří zakládají nové osady. V roce 1 241 dochází k založení zemského spolku Ostředku a Podhůří. Dosavadní královští správci jsou na základě smlouvy povýšeni do panského stavu a tvoří novou kolektivní vládu zemského sněmu. V Podhůří bylo v té době osm správcovských rodin, postupně se však počet pánů, kteří přísluší k této zemi, rozrostl na čtrnáct.

Po celou dobu osidlování Podhůří hrozí ze severu nebezpečí v podobě skřetích nájezdů. Vždy čas od času se některý z pasteveckých kmenů zpoza Zuborože dá do pohybu, překročí průsmyky a zaútočí. O těchto událostech vypovídají také názvy městeček a vsí v Podhůří, např. Skřetolupy, Nová Zhoř a podobně.

Říká se, že na loukách kolem jezera tancují v létě o nocích mezi sobotou a nedělí rusalky. Z vrb na břehu je pozoruje vodník a vybírá si, kterou dceru provdá. Rusalky prý jsou krásné, až se z nich a jejich tance hlava točí. Jeden nerozvážný mládenec si řekl, že se na ten rej podívá a zkusí vodníka o jednu z nich požádat. Aby se pojistil, vyrobil si kopřivové povříslo, které prý má nad jakýmkoli běsem zázračnou moc. Před tím, než vyrazil k jezeru, šel se pomodlit ke studánce za zdar svého pořízení a povříslo pokropil vodou z pramene. Pak se jím opásal a vyrazil k jezeru, aby tanec rusalek stihl.

Dorazil když zrovna vyšel měsíc. V jeho záři uviděl tančit několik dívek v bílých šatech. Tak jej to zmámilo, že se vydal rovnou mezi ně. Vtáhli ho do kola a začali jej protáčet. Za chvíli už necítil nohy a rusalky jej hnali rovnou k rybníku. Tu mladík zpozoroval, že rusalky mají rybí oči a ostré zuby. Rázem se vzpamatoval, odepjal si povříslo a začal jím švihat kolem sebe. Rusalky začaly syčet a naříkat, jakoby je mlátil nažhaveným pohrabáčem. Rozutekly se nebo naskákaly do vody. Tu si teprve chasník uvědomil, že vše pozoruje hastrman co sedí na hlavaté vrbě poblíž. „Ještěže ses pomodlil, jinak bych tě stáhl pod vodu a tvoji duši bych si tu nechal na věčné časy za to, cos ztropil!“ Pak skočil do jezera a ani kola na hladině nenadělal.

Prakticky všichni obyvatelé Podhůří hledají svoji obživu v rolnické činnosti. V nížinách lze pěstovat obilí i zeleninu a ovoce, na horských políčcích zase len, oves a pohanku. Na kopcích podél řek jsou rozlehlé pastviny, na nichž je chován skot, brav i ovce a kozy. V lesích pak obyvatelé sbírají med, lesní plody a houby. Mnohé kolonie mají také dosud v platnosti privilegia, díky nimž mohou poddaní lovit v lesích zvěř a obchodovat s kůžemi.

Řemesla jsou v tomto kraji jen málo rozvinutá. Běžné práce tesařské, truhlářské, tkalcovské či ševcovské obstarává si většina lidí sama. Kovářů je zatím nedostatek. V povodí řek se stavějí narychlo mlýny nebo hamry, podle toho, zda je v okolí úrodné pole nebo rudné ložisko. Jiné cechy řemeslníků, kteří vyrábějí více výběrové zboží jako zbrojíři, krajkáři, barvíři, koželuhové a další jim podobné, jsou zde zatím spíše neobvyklým úkazem než pravidlem.

Podhůří je zatím chudá země na počátku svého rozvoje. Je však jen otázkou času, kdy díky houževnatosti a píli svých obyvatel ostatní území dožene.

Je-li zima krutá a dlouhá, stává se, že ženy hejkalů schází do údolí a snaží se něco k snědku od lidí vylákat. Nesmí však nikdo popadnout pokušení otevřít jim dveře do seknice nebo je pozvat do domu. Lesní běs nesmí do domu vstoupit, není-li pozván hospodářem nebo hospodyní.

Jedna selka v Černé Holi čekala kdysi za noci, že k ní přijde kmotra na návštěvu. Když se ozvalo zaklepání, řekla: „Jen pojď dál, už na tebe čekám!“ Namísto návštěvy jí však do domu vtrhly hejkalky. Začaly všechno převracet, jídlo z komory brát a hrnce rozbíjet. Polekaná selka běžela do jizby k hospodáři. Ten se však už tím rámusem vzbudil. Jak se však dozvěděl, co se stalo, polekal se, zažehnal sebe i ženu a raději místnost zavřel na špehýrku. Dobře udělal. Hejkalky by ho určitě zle stloukly, kdyby je chtěl vyhnat. Takto brzo sebraly co chtěly a odtáhly z domu zase do lesa za svými muži. A hospodář a jeho žena si už budou pamatovat, že je radno zjistit, kdo chce vejít do domu.

Způsob jakým je země spravována vychází z toho, jakým způsobem byla a je osidlována. Na zemském sněmu dělí si páni mezi sebe dle složitého klíče tzv. újezdy, tedy území tak velká, jaká lze za den objet na koni. Je pak na každém ze slovutných rytířů a hrabat, jak s tímto kusem země naloží. Většina z nich uzavírá smlouvy s lokátory, jak bylo výše popsáno. Ti pak shání obyvatele, kteří by se na nová území nastěhovali, plánují rozmístění vsí a řídí práce při klučení a žďáření lesů. Jednotlivé újezdy jsou spravovány šlechticem, který jej dostal od zemského sněmu jako léno. Výkon správy pak zajišťují šlechticem jmenovaní správci, šoltysové, kterými jsou nezřídka samotní lokátoři. Šoltys pak ručí za vybírání berní a za dodržování pořádku na svěřeném území. Bývá mu dán ku prospěchu statek osvobozený od dávek nebo užitky z mlýnů a krčem. Někdy je tento úřad dokonce udělen dědičně nebo s možností jeho prodeje. Veškeré vztahy ohledně pozemků jsou pak zachyceny v zemských deskách, tedy knihách, které jsou opatrovány jako oko v hlavě na hradě ve Skřetolupech.

Výjimkou je rozsáhlé území okolo Medvědí hory, zvané Bezradsko. Toto území je nejčastěji terčem nájezdů skřetích kmenů, a proto bylo rozhodnuto, že zde bude společným úsilím všech stavů vybudováno několik hradů na ochranu ostatního území. Tento újezd byl proto při lokaci v roce 1 232 ponechán na 100 let pod správu samotného zemského sněmu. Po té má být vykoupen za nejvyšší cenu některým z pánů. Šoltyse do toho území jmenuje rada složená ze zemského purkrabího, zemského maršálka, zemského komořího a nejvyššího zemského purkrabího, který má v případě rovnosti rozhodující hlas.

Podhůří je součástí zemského spolku s Ostředkem. Ve velkém zemském sněmu tak tvoří páni z Podhůří samostatnou komoru, která reprezentuje jejich zájmy, a která si sama volí ty, kdo budou vykonávat zemské úřady, totiž úřad zemského purkrabího, zemského komořího, zemského sudího, zemského písaře, zemského maršálka a zemského kancléře. Z nejvyšší zemských úřadů společných pro obě země pak náleží pánům z Podhůří nejvyšší zemské písařství a nejvyšší zemská komora.

Největší nebezpečí hrozí Podhůří ze severu nájezdy skřetů. Ačkoli je již mnoho let plánováno, jakým způsobem bude zemská hranice ochráněna soustavou hradů a tvrzí, vede se v zemské komoře i na všeobecném sněmu boj o to, čí panství bude ze společných peněz ochráněno nejdříve. A tak i trpasličí stavitelé povolaní z Erstenbergu, nevydrželi čekání na rozhodnutí vrtkavých pánů a vydali se zpátky domů. Po posledním nájezdu však lze očekávat, že bude zvolen rozhodný zemský purkrabí, který již nenechá věc dále otálet.

Protože nejsou vybudovány zemské hrady, neexistuje žádná zemská posádka. V případě nebezpečí tak páni do boje šikují své poddané, kteří však bývají vyzbrojeni jen chabě sekerami nebo krátkými luky. Lid raději před skřety prchá do lesů a nechá je drancovat role a statky za cenu zachování vlastního života.

Kromě skřetů se však po kopcích a hvozdech nachází velké množství nestvůr a běsů. V kraji tak není výjimkou, že lze narazit na potulné vědmáky, odeklínače a netvorobijce, kteří za odměnu tyto tvory nahánějí a hubí, čímž umožňují fundování dalších újezdů.

Říká se, že duše lidí ztracených v blatech mezi Medvědí Horou a Krkavčími skalami se vrací zpátky jako bludičky. Jiní zase tvrdí, že světýlka se rodí z očarované mlhy. Jisté je to, že se do nich nikdo nemá dlouho dívat, jinak ho zmámí a zavedou do močálu, kde se utopí.

Aby se člověk nešťastnému osudu při přechodu blat vyhl, má si za košili nebo do kalhot dát posvěcené pichlavé chvojí ze smrku nebo větvičku jalovce či šípku. Bolest prý udrží mysl na pozoru před zhoubnými světýlky.

Kdo by chtěl bludičky od sebe vůbec odehnat, ten si musí na slunovrat nebo rovnodenní opatřit suchý písek, vetřít si ho do vlasů a než přejde blata, nesmí se mýt. Pomáhá prý také, když si člověk dá za klobouk nejmíň sedm let starou suchou voničku, která ještě voní jako nová.

Na území Podhůří stejně jako v Ostředku panuje právo každého pána určit jakým způsobem chce nechat bohy uctívat. V některých újezdech proto stojí chrámy s dosazenými kněžími, kteří sem přicházejí na pozvání pánů nejčastěji z dolanských škol. Jinde je zase lidem povoleno udržovat a budovat svatyně v lesích a klanět se bohům v hájích a u pramenů řek.

Tento stav, kdy jsou věřící podle starého i nového způsobu vedle sebe však kupodivu nevede k větším rozbrojům. Pravda knjazi z cizích zemí se snaží i ostatní pány přesvědčit, aby dali lesní svatyně zakázat a raději chrámy a kláštery zakládali. A čas od času se vyrojí některý horlivec, který by rád jiný způsob modlení potíral, ale takový bývá brzo pro rušení zemského klidu a míru odeslán buď zpět odkud přišel nebo do šatlavy vsazen.

V Bezradsku pak žijí oba obyčeje v poklidu vedle sebe, neboť bylo rozhodnuto, že je-li země spravována sněmem a tedy všemi pány dohromady, není možné určit kterým způsobem se tu mají bohové uctívat.

Vzhledem k tomu, že Podhůří je menší, mladší a chudší zemí ve spolku s Ostředkem, odpovídá tomu také jeho význam na dění uvnitř spolku i vně. Podhůrecká šlechta obsazuje méně prestižní zemské úřady. Při hlasování sněmu jsou sice dané okruhy, při nichž musí souhlasit obě komory, aby došlo ke schválení návrhů, v méně podstatných věcech však Ostředští vždy prosadí svou, chtějí-li. Díky tomu občas panuje mezi oběma komorami a tedy i zeměmi napětí. Celkově se však Podhůří unie vyplácí měrou vrchovatou. Politika podhůreckých stavů se soustředí na to, aby byla zabezpečena obrana severní hranice a stálý příliv osadníků, kteří navýší bohatství země.

Pokud jde o zahraniční politiku, ta je spíše v režii Ostředských pánů a proto lze jen odkázat na příslušný výklad.

Velká část území je zatím neprozkoumaná a tom, co lze v tamních lesích a kopcích tak kolují spíše dohady a nepodložené zkazky. Z toho mála, co se zdá být věrohodné, lze jmenovat zaniklou pevnost opirů, která měla stát někde nad soutokem Blyštiny a Černé. Hrad však byl Bujenem III. rozvrácen a zda lze vůbec někde najít jeho pozůstatky nikdo neví. Čas od času se na různých vrcholech sice podaří najít kameny se zašlými značkami neznámého významu, ale základy a sklepení, která by odpovídala obydlí opirů se zatím nikomu objevit nepodařilo.

Dalšími zajímavými místy jsou pak Krkavčí skály a Bezradský močál. Obojí leží na stezce mířící do Medvědí hory. Hlavně ony bažiny jsou neprostupnou překážkou, kvůli které musejí povozy směřující do těchto končin volit okliku skrze Novou Zhoř.