Lidé

Lidé jsou středního až vysokého vzrůstu mezi 5 až 7 stopami. Postavy bývají spíše šlachovité a hubené, ale vyskytují se i postavy svalnaté nebo obtloustlé.

Věk dožití je u lidí velmi závislý na způsobu jejich života. Rolníci a dělný lid mají šanci dožít se 40 – 50 let. Jedinci, kteří mají zajištěnu celoživotní péči a komfort se však mohou dožít i výrazně vyššího věku, jde však o ojedinělé případy.

Barva tělesného ochlupení může nabývat všech přirozených barev od slámové žlutě, přes kaštanovou hněď a havraní čerň až po barvu mědi. Stejně tak barva očí se může pohybovat v odstínech modré, zelené i hnědé. Tvar vlasů a vousů bývá nejčastěji zvlněný, ale vyskytuje se rovný nebo naopak výrazně kučeravý. Vlasy ve stáří často vypadávají a šednou.

Lidé si svůj vzhled upravují rozličným způsobem, nevyhýbají se ani přejímání zvyků od jiných ras. Do vlasů (a případně vousů) si vplétají různé ozdoby po vzoru trpaslíků a tvoří si různé copánky a další kreace, čemuž se nevyhýbají ani muži.

Oblečení lidí bývá zhotoveno nejčastěji z rostlinných vláken jako len nebo bavlna nebo živočišných produktů zejména vlny. Kožené a kožešinové oblečení je také běžné, ale nepřevládá. Movitější vrstvy holdují v odění jemnějším látkám, které pocházejí také z elfí provenience. Zdobení oblečení nabývá různých podob v závislosti na kraji, kde bylo zhotoveno. Liší se nejen ornamenty, kde převládají rostlinné a abstraktní motivy, ale také použitím krajek, lemů a dalších prvků. Důležitou součástí je také barva, která může hodně napovědět o původu nositele oblečení. Stejně tak bývají charakteristické pokrývky hlavy nebo tvar botů.

S lidmi se lze setkat na celém území poloostrova na jih a východ od Zuborože. Lidé osídlili také téměř celý ostrov Lesnica.

Nejraději osidlují samozřejmě nížiny a údolí řek, kde nalézají příhodné podmínky pro svoji hlavní obživu, totiž zemědělství. Nicméně nevyhýbají se ani kopcovité a zalesněné krajině. S lidmi se tak můžeme setkat na pobřeží moří stejně jako v podhůří těch nejvyšších hor.

Jakékoli trvalé osídlení lidí však chybí jak na dalekém severu v okolí Ledového zálivu a Třináctijezeří, tak v širokém údolí mezi Zuborožem a Prachovem a také kdekoli dál na západ. Osídlení lidí je poměrně homogenní a celistvé. Na rozdíl od ostatních ras netvoří lidé enklávy uprostřed ostatních národů, nýbrž jsou to právě lidská sídla, která lákají příslušníky ostatních ras, aby se zde usazovaly.

V Břízoskalsku na Lesnici žil kdysi sedlák, který ráno dlouho vyspával a příliš se k práci neměl. Zatímco jiní se už pomalu chystali k obědu, on teprve na pole vycházel. Jednou tak oral a zůstal na poli až do večera a teprve když se setmělo, vypřáhl valacha. Naložil pluh na žebřiňák a vyrazil směrem ke vsi. Koně pobízel hlasitým „joho“. Když však projížděl kol lesa, uslyšel strašlivý lomoz a hukot. Tu ho popadly jakési neviditelné ruce a vlekly ho povětřím. Všude kolem něj se ozývalo hlasité výskání a halekání. Neviditelné ruce ho vlekly kamením, vodou i mlázím až byl sedlák celý potlučený. Duchové ho také nutili aby neustále s nimi juchal až ten chudák z toho vyčerpáním omdlel. Když přišel k sobě, zjistil, že je na kameni u cesty a valach s povozem jsou nedaleko. Rychle se rozjel domů a už ani hlásku nevydal.

Ráno, když snídal, ještě s hrůzou vzpomínal na to co zažil a zařekl se, že už nikdy nezůstane do noci na poli. Najednou se ale rozletěly dveře a do světnice mu vletěla koňská noha a zvenku se ozval jakýsi hlas: „To máš za to, jaks nám při lovu pomáhal!“ Sedlák celý strachem ztratil barvu. Chytl tu hnátu a rychle ji zakopal v sadě. Od té doby si začal pilně hledět hospodářství.

Zatímco trpaslíci přinesli na poloostrov umění řemeslná, lidé se vyznali nejlépe v jiné věci – obdělávání půdy. Většina lidí se zabývá zemědělstvím a to většinou rostlinnou i živočišnou výrobou zároveň. Kromě toho však lidé obstojně ovládají všechna užitečná řemesla od kovářství po vaření piva. Nejlépe ovládají soukenictví a tkalcovství, stejně jako ševcovství a krejčovství. Jako jediná rasa také ovládli umění stavby velkých lodí, které nadále rozvíjí ve svých přístavech. S tím souvisí také velký rozvoj obchodování, které se stalo již samostatným plnohodnotným řemeslem.

Mezi lidmi panuje zřejmě největší nerovnost z hlediska distribuce majetku ze všech ostatních. Většina lidí je tak poddanými a musí pracovat a odvádět daně a dávky ve prospěch privilegovaných vrstev, šlechty a v poslední době také duchovenstva. Výměnou za to je poddaným zaručován mír a klid. Poddaný také má pramalou šanci jak ze svého postavení vymanit a stát se členem privilegované vrstvy.

Jak bylo řečeno, lidé obývají velkou plochu a jsou rozšířeni v nejrůznějších podmínkách. Proto je charakter jejich osídlení poměrně řídký. Lidé žijí nejčastěji v malých vesničkách v řádu desítek obyvatel. Větší sídla v podobě měst nejsou příliš hojná. Měst s více než pěti tisíci obyvateli je jen několik desítek. Vzdálenosti mezi jednotlivými sídly kolísají. Zatímco na Lesnici a v Lesokraji to je typicky k nejbližší vsi do pěti mil, v Ostředku a Podhůří jakožto nejmladších osídlených zemích to může být i deset nebo dvacet mil. I velikost sídel je zde podstatně menší a časté jsou osady do padesáti obyvatel. V Planisku dokonce lidé nežijí usedlým způsobem života, ale kočují podobně jako skřeti na severu. V oblastech, kde je dobrá půda bývají vsi uspořádány koncentrovaně tak, že jednotlivé usedlosti spolu těsně sousedí a jsou soustředěny buď podél cesty, potoka nebo kolem návsi. Pole pak v lánech paprskovitě směřují od jednotlivých obydlí do okolí. Tam, kde je naopak rozšířeno více pastevectví jsou jednotlivé domy od sebe rozptýleny na větší vzdálenosti a oddělené ohradami apod. Jak již bylo řečeno vesnice nabývají různých velikostí od jednotek po několik desítek usedlostí.

Obydlí obyčejných lidí bývá nejčastěji zhotoveno ze dřeva a nepálených cihel, popřípadě proutí, kamení nebo jiného materiálu, který je zrovna v místě hojný. Jako střešní krytina slouží nejčastěji slaměné a rákosové došky nebo dřevěné šindele, popřípadě břidlice atd. Domy nejchudších bývají částečně zahloubené do země, mívají otevřené vnitřní ohniště a nejsou vnitřně členěny. Movitější rodiny už staví domy zcela na úrovni okolního terénu, členěné minimálně na prostory zápraží, světnice popřípadě další. Nedílnou součástí takovýchto obydlí již bývá pec. Podlaha bývá hliněná.

Domy ve městech, zejména u bohatších obyvatel, již bývají kamenné nebo cihlové s dřevěnými prvky. Běžně bývá vystavěno jedno nebo dvě poschodí, což je na venkově ojedinělé. Také podlaha bývá již řešena za pomocí dřeva nebo kamene. Domy bohatých kupců a šlechty bývají také vybaveny vytápěcími systémy.

Vnitřní vybavení domů je opět odvislé od majetku jeho vlastníka. Nejchudší vrstvy disponují zpravidla jen primitivním dřevěným nábytkem v podobě stolu a sedátek. Čím je však majetkové postavení osoby vyšší, tím také stoupá šíře vybavení domácnosti a jeho zdobnost. Kromě postele jsou časté také různé truhly a almary. Kromě nábytku lze zmínit také vybavení v podobě různých nádob. Ty bývají nejčastěji dřevěné a hliněné, opět v případě movitějších obyvatel je možné uvažovat o výrobcích z kovů (zejména cínu) nebo porcelánu.

Nedílnou součástí obydlí kterékoli sociální vrstvy je však přítomnost ochranných znamení a místa pro uctívání duchů. Lidé věří, že každé obydlí má svého ochránce, ať již jsou to duchové předků nebo domovojové (domácí duchové a skřítci), které je třeba si naklonit. Proto jsou součástí výzdoby každého domu znamení, která mají chránit vchod a vůbec celé obydlí před vstupem zlých sil, běsů a netvorů.

V Pomoří je veliký les, ve kterém straší. Přesto se odvážní kupci vydávají po cestě která jím vede, aby si zkrátili cestu. Na ochranu proti duchům toho lesa musel se člověk buď namazat veverčím sádlem anebo nosit na krku oprátku, na které někoho pověsili. Jeden kupčík, co chtěl vézt sukno z Podhorského do Ostrože, strašně spěchal. Proto musel jet přes ten les. Na ochranu si od kata koupil za tři groše provaz ze šibenice. Když pak jel lesem spustila se taková bouře, že mu koně splašila, ten ho shodil a ujel. Kupčík se začal modlit k Cestomírovi, aby jeho kroky vedl a před nebezpečím ho zachránil. V tom před něho skočil rarach s chlupatýma nohama a rukama a koulel na něho očima. Kupec se polekal tak, že mu nohy vypověděly službu a na chvíli úplně oněměl. Rarach na něj zařval: „Tvého koně si dám k večeři, ale tebe nechám být!“ Když se kupec vrátil zpět do Podhorského, dozvěděl se, že kat mu prodal obyčejný provaz.

Obecně lze o povaze lidí říci, že jsou přizpůsobiví a také do značné míry nestálí a ústupní. Nejlépe si dokáží spočítat, kdy se jim ještě vyplatí hájit své pozice a kdy je výhodnější ustoupit. To vše však nedělají z prosté vypočítavosti. Lidé se snaží především přežít v těžkých podmínkách, které jim život chystá. Důležitá je u nich také možnost předat potomkům to, co vybudovali za svého života, a připravit jim snadnější pozici do života a pokud to není možné, alespoň zachovat svůj vlastní rod.

Jak již bylo řečeno, lidé se snaží žít ve společenstvích, je mezi nimi jen málo samotářů. Tato společenství však nebývají organizována čistě jen na bázi rodinných a pokrevních pout. Neméně důležité je také právo k půdě, či majetku obecně, které propůjčuje lidem právo usazovat se a považovat se za člena komunity.

A tak u lidí hraje velkou roli majetek a vztah k němu. Není to však jediná nebo snad hlavní hodnota, kterou by lidská společenství vyznávala. Různou, avšak neméně významnou hodnotou je například rodina. Kromě toho se lidé často zaštiťují i abstraktními hodnotami jako je čest, odvaha nebo náboženské ideály. Velkou roli má také dodržování hierarchie a poslušnost k autoritám, která je samozřejmou součástí života většiny lidí žijících v poddanském stavu. Další důležitou součástí lidské kultury je schopnost učit se a přijímat vše nové. Zpočátku jsou sice lidé často nedůvěřiví k cizincům a neznámým věcem. Podaří-li se jim však s nimi seznámit, nemají potíže s jejich přijetím do společenství nebo s přijetím nově nabytých znalostí za své, čímž se liší od elfů.

Na severu Podhůří pod Medvědí horou byla ves. Tamní chasa chodila vždycky o letním slunovratu do lesa pálit ohně a veselit se. Mladí chasníci se často vydávali do lesa hledat na pasekách lesní žínky. Někdy s nimi tancovali a veselili se a pak si je odvedli domů za ženy.

Přivandroval však jednou na Medvědí horu jeden poustevník a ten byl proti tomu, aby se takové zábavě mladí věnovali. Postavil svatyni Žírnovu a lidi z okolí museli na slunovrat chodit tam a obětovat bohu. Jednou, noc před slunovratem, ale lesní žínky přišli k jeho boudě. Vylákaly ho z ní ven a začaly ho prohánět po lese a vyčítaly mu: „Pročs' nám odved naše muže?! Proč? Proč?“ Točily ho v jednom kole a vedly ho pořád hloubš do lesa až se ten nešťastník ztratil a nikdo ho už neviděl.

Od té doby lidé pod Medvědí horou sice chodí na slunovrat do lesa, ale Žírnovi zase obětují úrodu po žních, aby si žínky ani boha neznepřátelili.

Společnost lidí podléhá značné hierarchizaci a vysokému stupni organizace na rozdíl od ostatních ras. Projevy této skutečnosti jsou takové, že zde většinou existuje privilegovaná vrstva aristokratů jejíž práva a povinnosti se výrazně liší od zbytku populace. Lidská společnost se tak vlastně dělí na několik stavů a to stav panovnický, šlechtický, duchovenský, měšťanský a poddanský. Každý z těchto stavů podléhá svým vlastním pravidlům a má svá specifická práva a povinnosti. Ta se však do značné míry liší dle jednotlivých států, které lidé tvoří. Leckde dokonce ten který stav úplně chybí ve struktuře celé společnosti. Obecně však lze říci, že panovník má neomezená práva a povinnosti, především je vlastníkem veškeré půdy, kterou uděluje v léno šlechticům a duchovenstvu, kteří ji pak dávají k užití jednotlivým poddaným. Ti jim pak výměnou za ochranu a možnost využití půdy odvádějí daně a další dávky ze kterých tyto privilegované vrstvy žijí. Podle toho, jaký byl historický vývoj je pak pozice panovníka vůči ostatním stavům slabší nebo silnější. Nicméně panovník a jeho rodina požívá velké prestiže a je prakticky nedotknutelnou osobou (dokud si dokáže udržet pořádek v řadách šlechty).

Vzdělanost je u lidí uznávanou a nedostatkovou hodnotou. Běžný rolník nebo řemeslník zvládá základní počty a celou řadu praktických životních dovedností. Čtení a psaní je však již vzácná dovednost, kterou disponuje jen malá menšina jedinců. Vzdělanost se v rámci lidské společnosti soustředí v náboženských klášterech a chrámech a řidčeji také ve světských institucích, školách a univerzitách, které zakládají panovníci a šlechta. V těchto centrech vědění se také soustřeďují jednotlivé psané prameny a knihy, které jsou zde vytvářeny a dále opisovány a šířeny. Přístup ke vzdělání je tedy poměrně obtížný a proto se také mezi lidmi pomalu šíří.

Co se týče umění, to nachází u lidí živnou půdu. U lidí došlo k největšímu rozvoji umění „vyšší“ úrovně. Tedy dochází zde k velkému rozvoji uměleckých řemesel jako je malířství, sochařství, architektura, hudba nebo psaní. Vydržování věhlasných umělců totiž patří k dobrému jménu příslušníků všech vyšších stavů. Prestiže si tak dodávají budováním vyspělých hradů, zdobením chrámů apod. Umění se zabývá především duchovními motivy, ale zejména v poslední době dochází již také stále častěji k tomu, že jsou využívány motivy světské. Umění se však také věnují lidové vrstvy poddanského stavu. Výtvarný projev nachází uplatnění zejména při zdobení oděvů nebo obydlí, kde se uplatňují jak již bylo řečeno výše přírodní a abstraktní motivy. Mnohem výraznější je však lidová slovesnost vyjádřená v ústně sdělovaných příbězích týkajících se zejména aktuálního dění a pověstí z dob minulých. Ty bývají často zhudebňovány a veršovány kvůli snadnější zapamatovatelnosti a mají tak podobu krátkých i delších písní. Z hudebních nástrojů využívají lidé širokou paletu, leckdy i velmi sofistikovaných zařízení. Časté jsou tak strunné nástroje ať už drnkací nebo smyčcové, nástroje dechové a také bicí a další. Lidé se také často zaobírají ve svých písních záležitostmi a pověstmi ostatních národů, které si po svém upravují a nezřídka se stanou součástí běžné lidské mytologie.

V Ostředku jeden pán vyrazil na sněm a na soud do Ostrože. Cesta to byla skoro na týden, ale on nedal na zvyky a nešel se pomodlit do háje za zdar svého pořízení. Po cestě potkal dva stařečky, kteří měli cestu jeho směrem. Chvíli šel s nimi po cestě, ale smál se jim, že cestují pěšky a že zatímco on se už bude vracet, oni se teprve budou blížit do města. Pak pobídl koně a jen se za ním zvířil prach.

Na sněmu a na soudě se mu však vedlo špatně, protože listiny, které potřeboval, po cestě ztratil. Když vyrážel zkormoucený domů, narazil u brány na ty dva dědky. Ti jej hned poznali a podávali mu listy, které mu na silnici vypadly. To už však bylo pozdě. Pán ještě zaklel a chtěl snad nějakou žluč vyplivnout i směrem k těm dědečkům, ti však náhle zmizeli. Teprve si uvědomil, že ten s holí z lísky byl Cestomír a ten s holí z dubu byl Starc. Jakmile se vrátil, nechal spravit všechny háje a svatyně na svém panství a už se nikdy nezapomněl před odjezdem na cestu pomodlit.

Lidské náboženství se vyznačuje uctíváním bohů, bůžků a démonů. Lidé tak mají vytvořen bohatý a složitý panteon nadpřirozených bytostí. Bohové mají podobu lidskou a sídlí většinou někde na nebi nebo pod zemí, popřípadě daleko za mořem. Nicméně se často zjevují smrtelníkům v podobě obyčejných lidí, aby jim pomáhali nebo trestali jejich opovážlivost. Ostatní duchové a bůžci se pohybují mezi lidmi, ačkoli tak většinou činí skrytě, v přestrojení za lidi nebo v noci, když lidé spí. Mezi nadpřirozenými bytostmi se objevují jak bytosti vyloženě dobré, jimiž jsou domácí duchové a pomocníci řemeslníků, bytosti, které pomáhají nebo škodí podle svého rozmaru nebo toho, jak se k nim lidé chovají, tak i bytosti vyloženě zlé a lidem škodící. Aby si lidé tyto bytosti naklonili vymysleli velikou spoustu drobných rituálů a obětin, kterými se snaží usmířit duchy zlé nebo udržet ty dobré ve svém domě nebo dílně. Tyto rituály mají podobu zaříkávání a zaklínání v podobě různých gest, průpovídek a kleteb, které jsou zcela zakódovány do chování prostých ba i vzdělaných lidí. Toto neustálé zaříkávání působí dojmem pověrčivosti, nicméně jde o praxi obvyklou spíše na venkově.

Další významnou aktivitou spojenou s náboženstvím je všeobecná obliba věštění a hadačství. Na rozdíl od elfů však lidé odvozují tyto schopnosti skrze spojení s duchy a bohy. K věštění se používají různé postupy. Běžné je ptakopravectví (věštění z ptačích vnitřností) nebo věštby vycházající z pozorování přírodních pochodů. V chrámech se pak používá často věštění za pomoci rituálních zvířat, nejčastěji v podobě bílých hřebců, volů apod. Uctívání bohů doznalo však za staletí významné proměny. Dříve bylo zvykem, že po kraji cestovali žrecové, kteří v jednotlivých vesnicích prováděli náboženské obřady a radili lidem jak uctívat bohy a naklonit si jednotlivé duchy ve svůlj prospěch. Postupně se ale rozmohla praxe stavby stálých chrámů, kde působí kněz, který obshospodařuje okolí své svatyně. Tím však došlo k omezování praxe uctívání posvátných hájů, pramenů a hor. Mnohde byly sice chrámy vystavěny právě na těchto místech nebo poblíž nich. Nicméně odlehlejší polohy zůstaly ladem. Následující hierarchizace náboženských struktur, která vyvrcholila náboženskými pnutími a vznikem Meziříčského stolce vyústila v opuštění dřívějších způsobů uctívání bohů ze strany kněží. To však způsobilo také oslabování kultů některých bohů na úkor jiných.

Z nejvýznamnějších bohů lze zmínit Starce, Porutu, Časlije, Cestomíra a Žírna, ale lokálně mohou být uctíváni i jiná méně významná božstva.

V Horyně, kudy vedla cesta z Trpasličího království do Vrbijacu a Drevinu, jednou jacísi lapkové přepadli kupeckou výpravu. Zabili trpaslíka, kterému zboží patřilo a prchli s penězi do hory. Ostatní trpaslíci se však dali brzy dohromady, vyrazili na ně a na kopci je dopadli a zabili. Peníze však nikdo nenašel, protože je loupežníci nejspíš někam zakopali. Na místě pak postavili svatyňku pro Porutu, aby nedala vzejít nečistým duchům zabitých zlosynů.

Přes ten kopec často chodili lidi, co si potřebovali zkrátit cestu. Jednou v noci jeden chasník spatřil, že ve svatyni hoří oheň. Rychle se otočil a pádil zpátky do vsi, kde v hospodě všem řekl, co viděl. Dohodli se, že když něco takového uvidí znovu, vrátí se a společně se vydají ke svatyni. Zanedlouho opět ten chasník uviděl v noci, že ve svatyni hoří oheň. Vrátil se hospody, ale jenom lovčí řekl, že se s ním vrátí do lesa. Když dorazili ke svatyni, uviděli, že kolem obchází černý chlap a něco hledá. Utrhli kopřivu, aby se s ní mohli bránit proti nečistým silám a vyrazili ke svatyni. V té chvíli však světlo zhaslo a chlap zmizel.

Dobré vztahy mají lidé s oběma ostatními novými národy. Ludkové žijí dokonce přímo mezi nimi v jejich vlastních vsích a městech. Trpaslíci sice obývají končiny odlehlejší, přesto však s nimi lidé bez problému obchodují a vcházejí ve všeobecný styk. Nemálo trpaslíků se také usazuje přímo mezi lidmi a zprostředkovávají vzájemné kontakty.

Co se týče elfů jsou lidé také otevření ovšem zde se nesetkávají vždy s pochopením z druhé strany. Elfové Lesokrajští a Lesničtí se s lidmi běžně přátelí, vyměňují si znalosti a obchodují. Elfové z Hvozdu jsou naopak vůči lidem nedůvěřiví a uzavření, což u lidí vyvolává dojem povýšenosti a přehlíživosti. Existence Severních elfů je lidem známa jen málo. Střetávají se s nimi vlastně až poslední dobou, kdy se rozmohlo otrokářství s krolly a skřety ze severu. Severní elfové se snaží tyto končiny proti lidem bránit, což často končí masakrem na jedné či druhé straně.

Ke skřetům a krollům mají lidé vztah nadřazenosti a pohrdání. Berou je jako méněcenné necivilizované národy, které jsou jim podřízené, tudíž jsou vhodné k využití na práce v dolech, lomech apod. Nájezdy otrokářů do severních končin tak způsobují zlou krev mezi skřetími a krollími kmeny. Prvně řečení pak zase na oplátkučasto vyrážejí na jih za Zuborož plenit území osidlovaná osadníky.