Skřeti

Základní charakteristika

Skřeti jsou humanoidi menšího vzrůstu (kolem 1,5 sáhu). Jejich postavy bývají subtilní, šlachovité. Jejich kůže bývá suchá, rohovitá, se zeleným nebo hnědým pigmentem. Mají malé kulaté hlavy porostlé hustými rovnými vlasy, v poměru k tělu dlouhé ruce a prsty a překvapivě silné nohy. Na těle jim roste výrazné tmavé ochlupení. Barva jejich očí bývá tmavá, bývají ukryty pod výraznými nadočnicovými oblouky. Jejich obličej se dále vyznačuje výraznými lícními kostmi. Výrazné jsou také jejich špičáky, které jim vyjímečně mohou mírně vyčnívat z úst. Nos bývá spíše malý, uši výrazně zašpičatělé a dlouhé, taktéž často porostlé jemným ochlupením.

Skřeti chodí často ozdobeni různými přírodními materiály. Libují se zejména v ozdobách z kostí, peří, pevných částí rostlin apod. Směle lze prohlásit, že příslušníci tohoto národa se o svůj vzhled velmi starají a dávají si na těchto okrášlovadlech záležet. Mnoho z nich má rituální význam ať už pro lov nebo boj. Nicméně mezi jednotlivými skřetími kmeny existují významné rozdíly v tom, jaké ozdoby používají a jaký je jejich význam. Jejich ošacení tvoří kůže a kožešiny z ulovených zvířat sešité šlachami, další materiály tvoří lýko a některé rostliny. S oblibou nosí kožené čapky se špičatými vrcholy. Ozdoby bývají zhotoveny z kostí.

Vzhledem k náročnému způsobu života dožívají se skřeti zpravidla ne více než 30 let věku. Nicméně jsou známy i případy stařešinů, kteří se dosáhnou věku daleko za touto hranicí.

Rozšíření

Skřeti jsou spolu s krolly a obry prapůvodními obyvateli poloostrova. Obývali rozsáhlé lesy v nížinách velkých řek. Po příchodu elfů však byli vytlačeni směrem na sever za Zuborož do nížin kolem Ledového zálivu. Skřeti zvyklí původně na mírné klima a život v lesích na jihu se tak museli přizpůsobit drsnějšímu podnebí a životu v lesotundře.

Žijí kočovným životem v malých rodech, tvoří tedy řídké nestálé osídlení. Z východu je jejich teritorium ohraničeno Hvozdíkem, na západě pak pohořími Krku Zmejskych, kam skřeti vytlačili kmeny krollů, jejichž teritoria se však překrývají.

Skřetí kmeny občas vykonávají výboje, kterými pronikají jednak na jihozápad podle toku řeky Cellë, druhak na jih od východního Zuborože. Vyjma válek se Severním králem se jim však nikdy nepodařilo tato území dlouhodoběji obsadit.

Anomálií je pak malá enkláva na severovýchodním výběžku ostrova Lesnica v tzv. Skřetozemi. Zde zůstala malá skupina skřetů v izolaci po neúspěšné invazi v rámci válek se Severním králem.

Obydlí a způsob života

Skřetové, jak již bylo řečeno, žijí kočovným způsobem. Nestaví tedy žádná pevná sídla. Jejich příbytky tvoří jakési chatrče z kůží, sena a dřeva, v řeči skřetů zvané „jurty“. Mají kruhový tvar, jsou vysoké asi dva sáhy, v průměru měří od pěti do desíti sáhů. Vprostřed jurchy bývá umístěno ohniště, kterým se ve studené severské zimě toto obydlí vytápí. Kouř odchází otvorem ve střeše. Jurchu lze rychle sbalit a zase složit, takže ji lze snadno přenášet.

Skřeti se původně živili lovem lesní zvěře a sběrem lesních plodů. Po jejich vyhnání na sever se však přizpůsobili a začali vést nomádský život. Podařilo se jim zkrotit a domestikovat sobí stáda, která jim poskytují hlavní část obživy v podobě masa, kožešin a tuku. Některé kmeny žijící při pobřeží se věnují také rybolovu. Lov i nadále tvoří jednu ze nedělitelných součástí skřetí obživy. Skřeti se tak zdržují asi půl roku na jednom místě, dokud zde nedojdou zdroje (především pastva pro dobytek) a pak se stěhují na jinou lokalitu.

Skřeti se pohybují ve skupinách spřízněných příbuzenskými vazbami. Tyto rody čítají mezi 30 - 100 členy. Takováto skupina si tedy vystačí se čtyřmi až desíti jurchami.

Poslední věcí, která stojí za zmínku, je postavení pohlaví ve skřetí společnosti. Ta je výrazně patriarchální. Ženy jsou tedy v hierarchii velmi nízko. Nemají žádné slovo při vedení kmene, obstarávají většinu prací spojených se starostí o stáda a stávají se předmětem obchodů a výměn mezi jednotlivými rody, výjimkou nejsou ani únosy za účelem uzavření sňatku. Skřetí společnost je také polygamní, muž většinou „vlastní“ kolem tří manželek s nimiž plodí své děti.

Povahové rysy, hodnoty

Skřeti se vyznačují hrdostí, odvahou, ale také prohnaností a vypočítavostí. Hrdost souvisí především s tím, že skřet je velmi vázán na svůj rod a jeho ochrana a dobrý prospěch je pro něj naprosto vším. Ve skřetím společenství jsou hluboko zakořeněná rodová pravidla jako je krevní msta, přísná hierarchie rodu, úcta ke starším. Charakteristická je také jistá rivalita mezi jednotlivými rody. Ty se navzájem velmi dobře znají. Příbuzenské vazby, poskytnutá pomoc i staré křivdy se zde nezapomínají a mají velký význam. Věc je však poněkud komplikovanější. Všechny tyto zmíněné veličiny platí při vyjednávání mezi staršími rodů. Jinak však běžně dochází k šarvátkám mezi jinak spřátelenými rody zapříčenými krádežemi dobytka, kradením dívek a žen apod. Teprve je-li konflikt příliš velký, schází se starší rodu, aby věc projednali a udobřovali. Většina konfliktů tak končí smírně, popř. zaplacením výkupného, někdy však také rituálním soubojem.

Pozoruhodné však je, že se jednotlivé rody dokáží semknout v případě, že dojde k velikému ohrožení zvenčí. Ať již dojde k napadení většího množství rodů nebo například k nepřízni přírodních sil, jako je sucho nebo příliš tuhá zima, dochází ke svolání velké rady rodů. Starší všech rodů se schází, aby rokovali o situaci nalezli řešení. Skřeti jsou tak schopní dát dohromady i poměrně velká vojska čítající i několik tisíců mužů. Takovéto bojůvky pak vyrážejí proti nepříteli nebo naopak plenit bohatší kraje. Vzhledem k tomu, že tyto „armády“ postrádají koordinaci, velmi brzo se rozpadají a vrací zpět do svých domovů.

Skřetové jsou velmi pověrčiví. V jejich slovesnosti koluje celá řada zkazek a legend o lesních démonech, duších z plání, hor, řek apod. Těmito báchorkami jsou strašeni již odmalička. Skřeti se sice neváhají postavit i silnějšímu protivníkovi, ale jakmile zavětří nadpřirozenou sílu, bývá jejich odvaha ta tam. Mezi nimi najdeme velmi málo těch, kteří by vládli nadpřirozenými silami. Přestože čas od času se takto nadaný skřet objeví, dojde většinou smutného konce právě proto, že se jej ostatní skřeti obávají, jak ostatně dokládají četné skřetí povídačky.

Jejich nedůvěra k magii je navíc umocněna tím, že kouzla měla značný vliv při jejich podrobení Severním králem, kdy skřetí kmeny byly jeho nástrojem k ovládnutí své říše. Zejména pak krutovláda upírů, kteří silou magie skutečně tyranizovali skřety, má dodnes neblahý vliv na skřety a jejich společenství. Upíři jsou hned po elfech největšími nepřáteli skřetů a skřeti se jich snaží vyvarovat jak jen to jde.

Jak již bylo také poznamenáno, při jednání se skřety je nutno se mít na pozoru a udržet si zdravou nedůvěru, neboť skřeti zásadně sledují prospěch vlastní nebo prospěch svého rodu. Skřeti jsou sice poměrně společenští, nicméně příliš velké množství lidí na jednom místě jim nedělá dobře. Vzhledem k tomu, že jejich domovem jsou otevřené planiny, mají raději volnost. Samostatně se pohybují většinou v malých skupinách do tří mužů a mohou se ze své jurchy vzdálit i na několik dní za účelem lovu, výzvěd apod.

Kultura a vzdělání

Skřetí kultura je založená především na ústním předávání tradic skrze stařešiny rodu. Skřeti totiž nedisponují žádnou formou písma. Jediné zaznamenané výjevy jsou součástí výzdob jejich příbytků. Jde o řezby v kostech, parozích a dřevě. Řemeslná kvalita však nebývá příliš veliká. Pověsti a příběhy skřetů se především zabývají obdobím, kdy žili skřeti ještě v lesích. Tyto pověsti mívají za námět často to, jak skřetí hrdinové za pomoci své odvahy a prohnanosti dokázali oklamat duchy lesa, hor a jiné nadpřirozené síly. Tyto pohádky však bývají často na lidský vkus dosti krvavé a kruté. Zejména krví zvířat se v nich nešetří.

Ostatně krev je středobodem skřetí kultury. Její role v náboženských rituálech je klíčová (viz. níže). Jak již bylo naznačeno výše, krevní pouto je to nejcennější, co každý skřet má. Naopak nejtěžším trestem je vyhnání a zpřetrhání tohoto pouta. Skřet bloudící sám krajem nebude přijat ani jiným rodem, neboť je to znamení, že se provinil proti skřetím zvykům.

V hudbě nebudeme asi překvapeni shledáním, že skřetí hudba je charakteristická divokými rytmy. Hudba se používá buď při oslavách nebo náboženských příležitostech. Bývá doprovázena skřeky a nesrozumitelnými zvuky. Písním a vůbec světské hudbě se skřeti příliš nevěnují o to častěji však provádějí řečené rituály. Běžné písně tak mají podobu spontáního vyluzování zvuků a krátkých opakujících se popěvků.

O vzdělání v tom smyslu, v jakém jej většinou chápeme, samozřejmě nelze u skřetů hovořit. Přesto řada z nich disponuje schopnostmi, které řada lidí nemá. Skřeti se především velmi dobře vyznají v přírodě a disponují rozvinutými instinkty uplatnitelnými při lovu a průzkumu divočiny. Jejich znalosti fauny a flóry svého prostředí jsou fenomenální. Jejich schopnosti stopování nemají konkurenci. Jsou také poměrně zruční ve zpracovávání kůží. Za zmínku stojí také schopnost zužitkovat takřka všechny suroviny z jimi lovených a chovaných zvířat.

Náboženství

Náboženství skřetů, to je směs dvou tradic. V jejich rituálech přetrvává uctívání bůžků a duchů lesa z doby kdy žili v tomto biotopu. Stejně tak zde ale najdeme mnoho božstev spojených s pláněmi a tundrou z pozdější doby.

Jak je tedy vidět, jejich náboženství je polyteistické. Panteon je to složitý a nepřehledný. Bohové skřetů mají většinou podobu malých bytostí, které buď žijí v okolí jurch nebo na jiných význačných místech v krajině, popřípadě jsou představitelé různých sil (oheň, vítr apod.). Posvátnými místy bývají zejména hory, prameny, jezera a velké kameny. K místům spojeným s některými legendami chovají skřeti leckdy posvátnou bázeň, neboť vstup na místa ovládaná těmi nejmocnějšími duchy je přísné tabu.

Náboženský život řídí vždy nejstarší muž v rodě. Rituály se skládají především z obětování zvířecí krve, která je, jak skřeti věří, potravou téměř všech jejich bůžků. Jakožto potrava nadpřirozených sil je také zapovězena obyčejným smrtelníkům, vyjma situací, kdy je někdo nemocen. Tehdy je naopak konzumace krve žádoucí, neboť skřeti věří, že posiluje.

Vztah k jiným rasám

Skřetové se ocitli v kontaktu s téměř všemi rasami a se všemi z nich si dokázali vybudovat nepříliš vřelé vztahy, ne vždy to však bylo jejich vinou.

Nepřátelské vztahy panují mezi skřety a elfy nejdelší dobu. Od jejich vyhnání je téměř otázkou cti každého ze skřetů, aby zabil co nejvíce elfů se mu dostane pod ruku. Je skřetí tradicí získavat buď elfí uši nebo skalpy, kterými se pak bojovníci chlubí. Elfové jsou ve skřetí slovesnosti líčeni výhradně jako záporné postavy. V poslední době však dochází k tomu, že elfové z Hvozdíku se vydávají do nížin kolem Ledového zálivu, aby pomáhali skřetům proti otrokářům z jižních zemí. Dochází tak pomalu k proměně těchto napjatých vztahů.

Boje vedli skřeti i s krolly, kdy byly oba tyto národy vypuzeny elfy na sever. Na rozdíl od elfů, však skřeti mají krolly jako respektované soupeře. Jejich teritoria se částečně překrývají, jak již bylo řečeno výše. Proto dochází k občasným bojům o některá území. Oba národy mají totiž podobný způsob života, neboť krollové se od skřetů naučili chovat dobytek. Mezi některými krolly a skřety dokonce panují i pouta, která by bylo možno nazvat přátelskými.

Lidé, ludkové a trpaslíci chovají ke skřetům také spíše záporné emoce. Především války se Severním králem, tedy největší výboj skřetů na území poloostrova směrem k jihu, zavdaly tomu, že skřeti jsou vnímáni jako krvelační dobyvatelé. Dnešní občasné nájezdy na území Planiska pak tuto pověst jen přiživují. Přitom však málokdo přišel s živým skřetem do styku. A mírumilovnému soužití asi nepřispívá ani nedávno zavedená praxe chytání skřetů a využívání jejich síly pro práce v dolech a jinde.