Dolany

Úřední název: Vojvodství Dolanské
Forma vlády: monarchie, panovník Vojvoda Stanibor
Hlavní město: Bělogor
Správní dělení: 2 polovice, každá 4 čtvrtice
Další města: Podgorica, Rijek, Striebro, Zašov
Počet obyvatel: 691 tis., z toho lidé 650 tis., trpaslíci 1 tis., ludkové 40 tis.
Vojsko: 7 tisíc
Komodity: drahé kovy, ocel a železo, drahé kamení, kámen, kovářské výrobky
Měna: nemá vlastní

Dolany jsou rozloženy na jihu poloostrova v kopcovitém podhůří masivu Středohor, který je ohraničuje ze severu. Západní hranici s Pomořím tvoří řeka Lipava, z východu pak odděluje Dolany a Lesokraj Vošina. Jižní část přiléhá ke Slunečnemu morju. Pobřeží je na východě skalnaté, na západě pozvolně spadá k hladině a tvoří se zde písečné kosy.

Zemi lze z hlediska povrchu rozdělit na tři části. Sever je hornatý, východní část kopcovitá, tvořená rozlehlou vrchovinou a západ zaujímá mísrně zvlněná rovina. Tomu také odpovídá podnebí, které je v západní části mírné a společně s úrodnou půdou nahrává zemědělské činnosti. Naopak kamenitá severní část se zimami hojnými na sněhovou pokrývku je využívána nanejvýš pro pastevectví ovcí. Východ je pak pro své suché klima způsobené velkým odlesněním nejméně vhodný pro obživu obděláváním půdy, avšak nachází se v něm největší nerostné bohatství. Lesy lze najít hlavně na severu smíšené a jehličnaté a pak na východě v nížinách v podobě luhů.

K podnebí lze ještě dodat, že díky své jižní poloze je relativně příznivé, neboť zimy nebývají příliš kruté a letní horka také nejsou závratná. Nejpříjemnější je z tohoto pohledu právě východ země. Západní část je sužována již řečeným suchem popřípadě sesuvy půdy, kterou jsou dost časté při prudších deštích.

Jednou putovali krajem kolem Polna trpaslíci, kteří se chtěli dostat do Pomoří. Nesli s sebou měděné nádobí, které chtěli udat na velkém jarmeku v Podhorském. S sebou si nesli také modly, aby se mohli bohům klanět na cestách. Byly umně vyřezané z nejlepšího dřeva a bohatě zlatem a stříbrem zdobené. V Polnu je uviděl knjaz a dal se s nimi do řeči. Protože trpaslíci stejné bohy jako lidé, jen pod jiným jménem uctívají, přizval je na modlitbu do chrámu. Trpaslíci souhlasili, ale pod podmínkou, že si budou moci přinést své modly. Knjaz souhlasil, neboť v tom neviděl žádnou špatnost. Po večerním zazvonění se tak kupci objevili v chrámu. Knjaz sloužil obřad a všem souvěrcům trpaslíky představil jako poctivé obchodníky ze Středohor. Trpaslíci pak chtěli své modly rozbalit a jejich knjaz se chtěl po jejich způsobu pomodlit. Jak však sošky vytáhli, uviděli, že zčernaly jakoby je někdo opálil. Obořili se na knjaze, že je schválně do chrámu vylákal, aby jim takto uškodil. Od té doby trpaslíci do chrámů božích při svých cestách nechodí a raději po svém způsobu modly bohů uctívají.

Na území Dolan stejně jako jinde na poloostrově se nacházel velký neprostupný hvozd. Teprve po sedmi letech velkého hladomoru, kdy došlo k hromadnému usychání lesů, se elfové z těchto končin stáhli. Prvními osadníky z řad nových národů byli trpaslíci z Lesokraje, kteří se sem vydali hledat ložiska kovů a nerostů. Velice rychle prozkoumali východní pahorkatinu a založili zde první havířské osady. Ze západu začali do Dolan pronikat příslušníci klanu Kurjece Mořeplavce z Pomoří. Dolany tak nebyly vždy samostatnou zemí, přestože se jejich obyvatelé o samostatnost již od počátku pokoušeli. Nejprve trpaslíci na východě nechtěli uznat příslušnost k Prvnímu království. Král na ně proto vytáhl a vyhnal je na sever do Středohor, čímž dal podnět k založení samostatného Trpasličího království v nepřístupném severním předhůří Středohor. Po té začalo soupeření Prvního království a Pomoří o nadvládu nad územím mezi Vošinou a Lipavou, během něhož však ani jedna ze stran nedokázala dostatečně upevnit svoji moc.

S vypuknutím válek se skřety vedenými Severním králem se však musela pozornost Prvního království i Pomoří obrátit k obraně vlastní země. Dolanští proto neváhali a 260. roku od přistání Bílé lodi si volí vlastního vojvodu. Brzy se však ukázalo, že nebezpečí ze severu je tak velké, že dolanští samotní by v něm nemohli obstát. Vysílají proto ozbrojence na obranu pomořanských hranic. Skřetí vojska však odpor překonají a dobudou postupně jak Pomoří, tak i roku 576 Dolany. Mnoho obyvatel však prchne do Prvního království a po jeho dobytí na Lesnicu.

Po porážce Severního krále vzneslo několik rodů nárok na uprázdněný dolanský stolec. Ještě na Lesnici je proto svoláno shromáždění všech dolanských rodů na němž je zvolen nový vojvoda, aby hájil zájmy dolanských na Aqelském sněmu, který byl svolán k projednání poválečného uspořádání zemí. Díky tomu, že se dolanská šlechta sjednotila za osobou nového vojvody, podařilo se jí uhájit samostatnost své země proti nárokům Pomoří i Lesokraje.

V nadcházejících letech došlo k obnově těžby nerostů a hornin ve východní části země. Ložiska železa a stříbra však svoji vydatnost udržela jen omezenou dobu a po tisícím roce tak těžba klesala až zanikla úplně. Z východní části země se stala rozrytá, štolami prošpikovaná a všech stromů zbavená holá krajina.

V roce 1 059 se pokusil dolanský vojvoda nahradit vyhaslé štoly vojenským připojením Lesokrajské Horyny. Po rychlém vojenském vítěztsví Dolan, ale nakonec dojde k diplomatickým ujednání na základě nichž Lesokraj za sumu 10 000 stříbrných hřiven Horynu odkoupí a jakékoli nároky Dolan jsou tím navíc do budoucna vykoupeny.

Sláva a moc Dolanské vojvodiny tak začala od poloviny 11. století pohasínat. Východ země se stal víceméně opuštěnou a bezútěšnou krajinou. O to větší rozvoj však zažil úrodný východ země, kam mnozí z bývalých havířů přešli se svými rodinami obdělávat půdu.

Dolan se také významně dotkly náboženské bouře po Drevinském koncilu. Dolanský vojvoda zorganizoval po vzoru lesokraje duchovní správu země do několika provincií do jejichž čela jmenoval vybrané duchovní. Narozdíl od Lesokrajských však tomuto uspořádání přizpůsobil také světskou správu země. Tyto kroky však vedly až k tomu, že část obyvatel pod vedením některých nábožensky radikálních pánů proti vojvodovi povstala. Proti těmto snahám však bylo tvrdě zakročeno. Ti kteří se nebyli schopni s novým řádem smířit a zároveň nenašli smrt na popravišti, prchli před trestem do neprobádaného Meziříčí a nikdo již o nich neslyšel.

Slavné svobodné město Podgorica je známé svými rozsáhlými sklepeními, které jdou až do tří pater pod zem a nejeden měšťan už v nich zabloudil. Říkalo se, že z města ven vede tajná chodba pro případ obležení.

Ve městě také žila jedna panna, která se zamilovala do jakéhosi nádeníka, který na stavbě nové radnice pracoval. I rozhodli se, že spolu prchnou. Ona měla projít nepozorovaně podzemím. Její milý měl čekat tam, kde podzemní chodba vycházela na povrch. Nebohé děvče se vydalo do podzemí jen s lucernou, ve které měla sotva půl žejdlíku oleje. Brzy začala v chodbách bloudit a lucerna jí jen slabě svítila. Rozvzlykala se a její nářek byl slyšet až k východu, kde seděl její milenec. Ten se však těch zvuků polekal, neboť myslel, že je to nějaké strašidlo. Místo aby šel své milé na pomoc, raději od dvířek utekl, protože si myslel, že strašidlo zahubilo nešťastnou pannu a nyní si jde pro něj. Když dívka konečně našla dveře, její milý tam už nebyl. Znovu propukla v pláč a vydala se zpátky do chodeb, kde pláče dodnes. A její slzy padlé na zem pak ve tmě slabě svítí.

Dolany jsou poměrně řídce osídlenou zemí. V současnosti se hlavní masa obyvatel soustřeďuje především v rovinaté západní polovině země, přičemž směrem k severu opět četnost sídel klesá. Východní pahorkatina je obydlena pouze posledními zbytky hornických osad, které ještě nenarazily na konec rudných žil a na ně navázanými řemeslnými provozy, zejména hamry a kovárnami.

Největším a hlavním městem je Bielgorica při pobřeží Slunečneho morje s deseti tisíci obyvateli. Následuje Podgorica s asi sedmi tisíci obyvatel a přístav Rijek s pěti tisíci. Dalšími důležitými centry jsou Striebro a Zašov, neboť přes tato města vedou obchodní stezky do Lesokraje a Pomoří.

Pokud jde o rasové složení obyvatelstva, tak převládají lidé a dále je zde výrazná menšina ludků, kteří obývají jihozápad země, kde se věnují zemědělství. Kočovní ludkové zemí projíždějí jen málo, neboť zde nejsou příliš vítáni. Na východě lze narazit na nepočetné komunity trpaslíků. Zcela vyjímečnou zvláštností je pak dosud nevelký, ale rychle rostoucí počet skřetů a severských krollů, kteří jsou do Dolan dováženi a využíváni jako otroci na polích, v kovárnách i dolech.

Vrchovina nebyla vždycky jen plná holých strání a zrádných roklí. Není tomu ani tak dávno, co ještě kopce pokrývaly lesy. Jimi procházeli také uhlíři, kteří topivo do kováren a hamrů dodávali. Jak postupně mizelo dřevo v milířích, začalo se i s kácením velkých starých dubů a buků.

Jedné noci měl však jeden z uhlířských mistrů sen. Stál v něm pod dubem, který se chystal další den porazit. A ten strom jakoby na něj promluvil: „Rostu tady už dýl, než je na zemi tvůj rod. Kdo na mně ruku vztáhne, tomu se zle povede. Za každé tnutí sekerou, tisíc takových jako já na pláni musí vzejít a dokud se tak nestane, nedojdeš pokoje.“

Milý uhlíř na varování nedbal, druhý den strom porazil a v milíři jej spálil. Za několik let, když už na vše zapomněl začalo se mu vést hůř a hůř, neboť všechny stromy již byly poražené a on se už neměl jak dál živit. Chodil proto po kraj a žíznil ve vyprahlé seči. Jednoho dne dorazil k velikému pařezu a tu se na věštbu, která se mu zjevila rozpomněl. Vedle uviděl malý neduživý výhon a na něm jednu bukvici. Sebral ji a vsadil do hlíny. Dlouho však trvalo, než z ní vzešel buk, který by začal rodit a starý uhlíř mezitím zemřel. Jeho duch však nespočinul, bloudí krajem a láká pocestné, aby se zastavili u jeho stromu a sázeli nové stromy. Kdo tak neučiní, toho svádí do temných štol a propadů.

Dolany jsou známy jako země dobrých řemeslníků a pracovitých lidí. V dnešní době se většina obyvatel věnuje zemědělství. Západní rovina je se svojí úrodnou půdou jako stvořená k pěstování obilí, zakládání ovocných sadů i pěstování zeleniny. Rovněž chov zvířat je zde na dobré úrovni, zejména co se týče drůbeže, holubů a králíků. Z velkých zvířat jsou to zase koně a krávy, méně pak ovce a kozy. Zvláštní zálibu mají zdejší lidé v pěstování květin a zdejší šlechta si holduje v zakládání zdobných zahrad poblíž svých sídel.

Největší problémy pro hospodářství země však představuje masivní odlesnění, ke kterému došlo v letech bouřlivého rozvoje těžby nerostných surovin. Výnos vojvody sice před časem podpořil jejich opětovné vysazování, ještě mnoho let však uplyne, než nové lesy vzejdou. Kvůli tomu však Dolany nemohou kupříkladu stavět téměř žádné vlastní lodě, které by mohly konkurovat zahraničním plavidlům. Rovněž architektura země je tímto poznamenána, neboť většina staveb je zhotovována z cihel (vepřovic i pálených), popřípadě u šlechtických a měšťanských sídel z kamene.

Nejvýznamnějšími řemeslnými cechy jsou havíři, kterých je i přes útlum těžby pořád poměrně dost (vždyť téměř každý z prostých lidí má v přízni nějakého havíře), dále kováři a další profese navázané na těžbu kovů. Tyto těžké a namáhavé práce jsou však stále častěji vykonávány otroky, jak bylo naznačeno výše. Na východě se rozmáhají nové druhy řemesel, zejména soukenictví a barvířství. Dolany čile obchodují s Lesokrajem i Lesnicí. Protože však veškeré zboží proudí přes královské přístavy v Bielgorici a Rijeku, vojvoda si dovolil stanovit vyšší cla, než je jinde obvyklé, vědom si toho, že kupci beztak nemají jiný způsob jak tovar do země dostat. Z východu skrz hluboké údolí Vošiny vede jediná stezka, avšak spojuje brodem pouze zapadlou Horynu. Na západě podél Lipavy je pak všude neprostupný mokrý luh plný bažin a jediná stezka z Pomoří vede až od Kamenného Dvora do Zašova. Věru je tak nejsnazší dopravit vše do země lodí. Do pokladnice tak plyne množství peněz. Aby pak drahotě bylo předcházeno, jsou na lecjaké zboží předepsané poctivé ceny, které nesmí být překračovány. V důsledku toho staví v Dolanech jen ty největší lodě s takovým množstvím nákladu, aby se majitelům obchodování vyplatilo.

Jednou chtěla jakási tlupa ludků přejet přes Dolany do Lesokraje. Do země vjeli tajně z Pomoří a spěli rychle k západní hranici. Po cestě lidem na statcích jídlo a peníze kradli. Malověrným důvěřivým pocestným pak křivě věštili. Na Vrchovině se však museli dát na zemské cesty, kudy chodili i jiní lidé. Když však proti nim jiný pocestný spěl nebo povoz či jezdec vyrazil, raději z cesty sjeli. Nechtěli aby o nich někdo věděl, neboť se báli, že by na ně byli biřici vysláni a za jejich zlodějiny a kejkle je na Stříbrském rynku potrestali. Jednou za deště tak znovu cestu opustili a snažili se svoji nepoctivou kumpanii v údolí skrýt. Na obloze to však blesklo a ozval se hrom tak silný, že to jejich koně splašilo. Běžel jako šílený po úbočí kopce, až se povoz natřásal. Naráz udeřil hrom podruhé a před vozem se otevřela zem jak široká tlama. Povoz vjel do ní i se všemi ludky a na třetí zaburácení se za ním průrva zavřela.

Od časů obnovy země po konci válek se Severním králem je země uspořádána následovně. Vojvoda jako svrchovaný vládce vládne celé zemi ze svého stolce v Bielgorici. Země je pak rozdělena ve dví. Západní roviny jsou jednou polovicí a ten kraj je zvaný Rovina. Vrchovina na západě je druhou polovicí. Každá polovice je pak tvořena čtyřmi čtvrticemi z nichž každou spravuje vojvodou jmenovaný úředník. Na východě mu říkají krajan, na západě krajník. Tento správce je vždy jmenován z řad místní šlechty (často pak na doporučení shromáždění urozených pánů z celé polovice). Jeho úkolem je dohlížet na dodržování vojvodských výnosů, vybírání berní a má rovněž moc soudní nad prostým lidem a měšťany. Krajníků a krajanů je však pouze sedm, neboť jeden z krajů, Skalica, je dlouhodobě úřadem správce neobsazen. Je tomu proto, že na tomto území, které je z velké části tvořené pouze vysoko se pnoucími štíty Středohor žije tak málo obyvatel a žádný z pánů si chudé území nenárokuje, že by nebylo hospodárné tento úřad zřizovat. Příslušný je proto k tomuto území krajan z Vidna.

Uspořádání světské správy pak kopíruje také správa duchovní, která však do značné míry podléhá vůli vojvody. Ten totiž rozhoduje o tom, kdo usedne na veleknjažský stolec v Podgorici a tím také o všech ostatních záležitostech náboženských. V každé čtvrtici je tak v sídelním městě zřízen chrám pro uctívání bohů a jmenován knjaz, jehož úkolem je organizovat duchovní život po celém kraji, zřizovat za podpory svého krajana či krajníka nové svatyně a potírat nežádoucí způsoby uctívání víry.

Výjimkou z uspořádání země jsou města Bielgorica a Rijek. Ta podléhají přímo panovníkovi, který do jejich čela jmenuje své purkrabí, aby zde vykonávali jeho jménem veřejnou moc. Jediným samosprávným městem je Podgorica, kterou spravuje městská rada konšelů v čele s voleným purkmistrem, kterého však potvrzuje do úřadu vojvoda.

Byli-li by Dolany napadeny nebo vojvoda rozhodl, že má být vedena válka, je každý pán povinen skrze svůj slib věrnosti dojít do vojska a vzít s sebou množství bojovníků úměrné velikosti obyvatel na svých državách. Proto také dochází co deset let k pravidelnému sčítání obyvatel, aby byl o možné velikosti armády neustálý přehled. Najímáni jsou také žoldnéři z okolních zemí do pravidelné zemské hotovosti. Ti po devíti letech služby obdrží glejt na půdu, které je na východě Dolan stále dostatek. Do služby se tak hlásí mnoho cizinců hlavně z Lesnice, kteří si chtějí kus role pro sebe vysloužit.

Lid chodí do vojny oděn prostě, vyzbrojen ponejvíce sekerami či oštěpy a kopími, nezřídka také luky. Ve střelbě jsou trénovaní hlavně pastevci zpod Středohor, kteří jimi hubí vlčí smečky a mají rovněž právo lovu v tamních lesích. Žoldnéři, kteří v dobách míru střeží hrady na stezkách a zemských branách pak velí oddílům, sami dbajíce příkazů pánů v samém čele vojska.

Když vydal veleknjaz v Bielgorici výnos o kácení a hájů a vyvracení modlovišť, mezi prvními, kdo se dle jeho příkazů zachoval by krajník Zašovský, Boritmír. Jedno místo, kde byla zbudována svatyně leželo nedaleko městečka a bylo příhodné na tom místě vybudovat mlýn. Brzy se však mlynář vrátil zpátky do města se zprávami o tom, že v mlýně straší. Po večerech se v mlýnici dává kolo samo do pohybu, žernovy naprázdno melou, nebo jindy namísto bílé, černá mouka se do pytlů sype. Brotimír do mlýna knjaze vyslal, aby se pokusil řádící běsy vyhnat. Ten se však vrátil málem šílený. Když se prý modlit pokoušel, jazyk a údy všecky mu zkoprněly, že se nemohl ani hnout. Pak prý kolem něj jacísi raraši a duchové tančili v reji tak divokém, až jej málem samotného popadl psotník. Jen díky modlitbě přečkal tu hroznou noc. A tak krajník rozhodl, že mlýn bude zbořen a přesunut jinam, kde se již síly nečisté nezdržovaly.

V Dolanech jsou uctíváni bohové po novém způsobu v chrámech a svatyních v jednotlivých obcích zbudovaných a církví spravovaných. Budování lesních svatyní u pramenů a posvátných balvanů je přísně zakázáno a staré modly na těchto místech jsou rušeny z nařízení samotného vojvody.

Lid dolanský je upřímně věřící a bohůbojný, nařízení vojvody a jím jmenovaného veleknjaze poslušný. Se zlou se tak potázal již nejeden potulný knjaz, který se sem vypravil. Měl-li štěstí, byl jen hnán od vsi ke vsi až k hranicím. Byli však tací, kteří byli topeni v chladných vodách nebo vsazeni do žalářů na tvrzích, kde pošli hlady. Stejně jako před jedovatým slovem potulných kněží, kteří pořádek panovníkem nastolený chtějí rozvrátit, mají se obyvatelé na pozoru také před různým čarodějným uměním od elfů, ne-li od skřetů pocházejícím. Toliko kněží a nikdo jiný mohou vykonávat věštby a zaklínat se jménem bohů, tvořit ochranná znamení kolem vsí a polí a žehnat úrodě a hovadům domácím.

Způsob jakým k provádění obřadů náboženských dochází je shodný s Lesokrajským. Vždyť také veleknjaz Drevinský je rádcem toho v Podgorici ve věcech uctívání bohů a zve jej i na koncily. Chrámy jsou budovány po Lesokrajském způsobu, totiž kulaté či oválné ze dřeva i kamení. Díky stavitelskému umu lesokrajských bývají větší a mohou pojímat dovnitř i věřící samotné. Zařízení jejich bývá zdobné. K nim vždy přísluší dům knjaze a jeho čeledi. Na chod chrámu je vybíraná zvláštní dávka ve výši jedné dvanáctiny úrody. Ta pak nesena je o dožínkách do chrámů k vykonání obětí a provedení věšteb.

Knjazové odívají se do prostých bílých rouch a poznají se od toho, že si hlavy břitvou holí, aby byly zhola lysé. Na hlavách pak nosí čapky z černé vlny nebo sukna, z nichž jim po straně trčí copánek z vlněných vláken spletený, zakončený počtem uzlů dle délky kněžské služby. Knjazům je zapovězeno míti rodinu a vůbec udržovati styky se ženami. Je jim dán přísný řád, kterak mají pečovat o svoji duši vzděláváním, psaním knih a starostí o duchovní prospěch obyvatel. Vojvodou jsou tak v každé provincii zřízená bratrstva kněžích, kteří žijí v uzavřených klášterech a od sebe se odlišují různými pojmenováními, zde sepisují naučné knihy o bozích, světcích a jejich skutcích, ale také se věnují ranhojičství a jiným prospěšným činnostem.

Vládce země, Vojvoda Stanibor drží sice zatím pevně otěže správy země. Avšak po té, co moc panovníka v pokoleních minulých spíše rostla, nyní se zřejmě chystá oslabit. Velmoži byli dosud pamětliví toho, že jen díky silnému vojvodovi uhájili samostatnost svých zemí, avšak situace je již delší čas stabilní, a tak není-li kde vést půtky za hranicemi, obrací se pozornost všech k domácím záležitostem. Jelikož je vojvoda volen shromážděním pánů, probíhá již nyní boj o to, který z rodů vyšle na jeho stolec svého nástupce. To se však dotýká i Stanibora, který by nejraději viděl vládnout svého nejstaršího syna. Proti tomu se však staví rody z nichž dva nejsilnější, páni na Javořině a z Vrbového a páni z Horového spojili se sňatkem, a jistě hodlají o panovnické insignie usilovat anebo rozličné úřady zemské pro sebe získat výměnou za podporu Staniborova syna. Tak jako tak je zřejmé, že moc vojvodova bude oslabena.

Ač v minulosti nepřátelské, jsou nyní Dolany a Lesokraj největšími spojenci. Dolanci převzali správu země po vzoru lesokrajském, stejně jako náboženské zřízení a počali novým způsobem bohy uctívat. Počítá se ostatně, že až panovník Lesokrajský přesídlí do přístavu Ostrož, budou spolu zaruga a vojvoda ještě častěji v kontaktu.

S dalším sousedem, Pomořím, nemají Dolany styky tak vřelé. Pomořanský král podezírá vojvodu z Dolan, že mu strojí úklady a chce využít toho, že šlechta na východě jeho země je odbojná, aby mu uškodil. Obě strany se pak snaží jednat s hlavami trpasličích klanů ve Středohorách, aby svůj obchod s tím druhým omezili. Rovněž tak dolanský vojvoda přijal nedávno poselství z Ostředku s návrhem, aby obě země uzavřeli spojenectví proti pomořanům.

Dolanští plavci začali ještě nedávno podnikat nebezpečné plavby do severních končin. Zatím odsud dovážejí jen otroky, avšak je jen otázkou času, kdy vojvoda nařídí první osady na pobřeží Ledového zálivu zřídit. Pokud jej však nepředběhnou podnikaví kupci z Lesnice a Mornce, kteří se už o bohatství tamních zemí dozvěděli a počali mezi nimi kolovat i zkazky o pobřežích posetých jantarovými valouny.

Působivým avšak nebezpečným místem je hluboké údolí Vošiny po celém jejím toku kolem východní hranice země. Do Lesokraje se zvedá jen mírně, avšak z dolanské strany je tvořen hlubokým srázem. Není divu, že tudy vede jen jediná stezka a řeku překračuje jen jediný brod, který je nad to schůdný jen v létě při nízkých stavech vody. Řeka je tak prudká, že se po ní neplaví žádné lodě.

Stejně neprostupný je také jih západní hranice. Zde se do kraje rozlévá tok Lipavy a tvoří zde síť ramen a močálů plnou komárů a divé zvěře. Pás tohoto pralesa je sice jen úzký, ale svojí neprostupností si nezadá s Hvozdem. Přesto se jej pokusí čas od času překonat některá z pašeráckých band. Často jsou však rádi, že s vlastním životem vyváznou a utopeného nákladu litují.

Do Středohor dá se z Dolan také dostat. Vede tudy stará trpasličí stezka ústící pod vrchem Bodnerhang do tmavé sluje, kterou trpaslíci nazývají Sud-Tor, Jižní brána. Vystoupat však po stezce až ke vchodu je nesnadný úkol, neboť v některých místech je chodník úzký sotva pro jednoho člověka. Na obchodní cesty se tak nehodí a vůbec po něm málo trpaslíků přichází.

Kdož by pak cestoval po Vrchovině, ten by se měl míti na pozoru před opuštěnými štolami a důlními chodbami. Země v těchto končinách se umí náhle otevřít nebo utrhnout a pohltit i celé povozy a karavany. Zejména když dlouho prší, stávají se tato neštěstí, hlavně těm, kdo se pravidelně v chrámech nemodlí, povětrným ženám a pijatyce holdují.

Ze staveb hodných zmínění, největší obdiv a slávu si zaslouží přístavní světlo v Rijeku. Vysoký ostroh, který kryje přístav před západním větrem, zároveň je pro lodě nebezpečný. Proto na jeho vrcholu nechal Rijecký purkrabí zbudovat velkou věž, v níž nepřetržitě hoří oheň, který je možné spatřit daleko od pobřeží, a tak se nebezpečným skaliskům vyhnout.