Lesokraj

Úřední název: Zaružena Lesokrajská
Panovník: Zaruga Vladar
Hlavní město: Drevin
Správní dělení: 7 krajů (zemin) a elfské přidružené území
Další města: Zátoč, Chulp, Ostrož
Počet obyvatel: 1,35 mil., z toho lidé 665 tis., elfové 250 tis., ludkové 110 tis., trpaslíci 10 tis.
Bohové: Žírn, Starc
Vojsko: 120 tisíc
Komodity: víno, dřevo, med, pryskyřice, obilí, plátno, lodě, mramor
Měna: 1 zlatá duba = 10 stříbrných jilmů

Lesokraj se nachází na jihovýchodě poloostrova. Z jihu je ohraničen mořem a z východu průlivem mezi pevninou a Lesnicí a Bielgalijským morem. Na severu tvoří hranici řeka Haltrava, která odděluje Lesokraj od stepí Planiska, na východě se pak zvedají jako hradba Středohory a od Dolan odděluje tuto zemi údolí řeky Vošiny.

Lesokraj je země vesměs rovinatá. Celé pobřeží a velká část vnitrozemí je velkou nížinou s úrodnou půdou. Pouze západní cíp v podhůří Středohor tvoří vrchoviny a tento kraj se nazývá Horyna. Východní část země je tak pokryta vesměs obdělávanou půdou a rozlehlými pastvinami a stepinami s občasnými borovými a jinými háji, neboť půda je často písčitá a sušší. Středem země se však táhne od severu na jih mohutný les v němž žijí elfové, a který je pozůstatkem kdysi velkého pralesa pokrývajícího celý poloostrov. Horyna je pak pokryta lesy a kopcovitými pastvinami.

Pokud jde o podnebí, tak s výjimkou výše položených oblastí zde vládnou horká léta a mírné vlhčí zimy. Větry převládají jižní a východní, ojedinělé severní pak přinášejí téměř vždy srážky.

Jeden námořník se na své cestě dostal se svojí lodí do Chulpu. Protože posádka dostala den volno, rozhodl se, že vyrazí do města. Kroky ho ale nakonec zavedly branou ven do sousední vsi. Tam usedl znavený pod hrušeň a začal se mu zdát sen. Ve snu na něj promluvila mořská štika: „Jak se probudíš, vyraz nejkratší cestou k pobřeží. Tam najdeš loďku a v moři velkou skalní věž. Pluj až k ní, najdeš tam průrvu a v ní tůň, kde jsem uvízla. Když mě osvobodíš, najdeš v tůni džbán se zlatem. Jestli se ale pro mne nevydáš, na své další plavbě ztroskotáš!“

Námořník se probudil k večeru. Taktak měl čas, aby se rychle vrátil na palubu, než měla jeho loď vyplout. Rozhodl se ale, že rybu ze snu poslechne. Vydal se proto k pobřeží. Než k němu přišel přihnala se nad něj bouře. Našel loďku jak mu řekla ryba a začal veslovat v příboji ke skalní stěně, která se tyčila na čtvrt míle od břehu. Věděl, že loď už nestihne. Vesloval až do průrvy ve skále a tam našel skutečně uvízlou mořskou štiku. Vhodil ji do moře a začal šátrat po dně tůně. Brzy narazil na hliněný džbán v němž cinkaly zlaťáky. Když se pak chystal opět vlézt do člunu, všiml si, že k útesu se blíží loď, jakoby jej neviděla. Rychle zapálil oheň, aby nedošlo k neštěstí. Byla to loď, kterou měl námořník původně plout, a která tak byla zachráněna od najetí na skalisko. Vzala jej na palubu a odplula s ním pryč.

Lesokraj je nejstarší zemí s osídlenou novými národy. Bylo to právě tedy na pobřeží poblíž města Zátoč, kde kdysi přistála Bílá loď s prvními z nich. Po počátečních smírných dohodách s elfy došlo k vyhrazení půdy pro první osídlení. Brzy však došlo k rozmíškám mezi lidmi i trpaslíky. Některé rodiny se tak vydaly dále na západ do Pomoří nebo na sever do Planiska a trpaslíci začali obsazovat hornaté končiny Středohor.

Listinou Zátočskou se ustavila na území Lesokraje státní moc v podobě Prvního králoství, kde si jednotlivé rody mezi sebou zvolily krále. Jak se množství obyvatel i nadále zvětšovalo, probíhala další kolonizace území Lesokraje, což se však nelíbilo elfům. Nepomohlo ani to, že byl brzy objeven veliký ostrov na východě, který je dnes znám jako Lesnica, a jenž byl v těch dobách součástí lesokrajských držav. Na Lesnici se odebrali především ludkové a zbývající trpaslíci spolu s několika málo rodinami elfů, kteří se nebáli vydat na moře.

Po té, co proběhl Velký hladomor, začali se elfové z Lesokraje víceméně stahovat na západ a pouze menšina jich zůstala ve vnitrozemí ve velkém lese. Pobřežní končiny tak zůstaly volné, což nastartovalo velký rozmach Lesokraje. Ten je poznamenán pouze spory o území Horyny, které si nárokovali jak trpaslíci ze Středohor tak ze západu přicházející potomci Kurjece Mořeplavce. Lesokraj však své nároky postupně uhájí, neboť jako jediný je schopen na území vykonávat efektivní správu.

První království se tak rozvíjí víceméně nerušeně po následujících dvě stě let. Po té, co však začnou roje skřetů přibližovat ze severu i západu k zemským hranicím, zvedá se ostražitost obyvatel i jejich vládců. Lesokrajští zprvu ve válce se Severním králem spíše neteční, jsou svědky toho, jak skřeti zcela vyplení Pomoří, v důsledku čehož uzavírají spojenectví s dolanským vojvodou. I sousední země však postupně padne do rukou nájezdníků a ani osamocenému Prvnímu králoství se po té nevede příliš dobře. Nejpozději roku 775 se skřetí vojska nerušeně toulají krajem, lesokrajská armáda je totiž rozprášena. Zbytek obyvatel prchá po moři na Lesnici nebo se ukrývá u elfů v hvozdech, kteří se jakž takž snaží přežít tuto hroznou dobu.

Po porážce Severního krále se na Aqelském sněmu rozhodne o tom, že území Prvního království zůstane zachováno. Přeživší velmoži se však nemohou shodnout na jméně budoucího krále, čehož využívají představitelé duchovního stavu k posílení svého vlivu. Panovník, titulovaný zaruga, je tak od té doby v Lesokraji pouze jedním z členů Zaručenské rady, která je složená z představitelů předních šlechtických rodů i nejvyšších náboženských hodnostářů. Díky tomu se stal Lesokraj také nejvýznamnějším náboženským centrem poloostrova.

Elfové jsou přátelští vůči lidem i ludkům a občas vyrážejí mimo les, aby se přiučili jejich způsobům a naopak. Jeden elf jménem Narnion se takto vydal na zkušenou až došel pomalu až k Drevinu. V jedné vsi před městem zavítal do hostince, ale protože neměl, čím by už zaplatil, nabídl hostinskému a jeho rodině, že jim bude věštit po elfském způsobu z hvězd. Zaslechl to ale knjaz jak šel kolem a hostinskému hned vyčinil za to, že se oddává věštění proti stanovenému řádu bohů.

Narnion se však nenechal vyvést z míry a vyzval knjaze, aby oba hospodskému věštili, každý podle svého způsobu, že se pak pozná kdo měl pravdu. Knjaz se chvíli rozmýšlel, ale pak mu zvědavost nedala a souhlasil.

Elf věštil hospodskému takto: „Jsi narozen ve znamení býka. Nad tvým stavením však plane hvězda ohně! Toho býčka co máš ve chlévě v žádném případě neporážej, nebo vyhoříš!“

Knjaz věštil takto: „Starc bude chránit tvůj krb. Budeš hostit panstvo a pak postavíš nový hostinec!“

Takto se rozešli. Když po čase šel ten elf zase cestou zpět, zastavil se v hostinci. Na jeho místě však stál nějaký jiný, jen hospodský byl stejný. Zeptal se ho na to, čí věštba se ukázala jako pravá.

„Hvězdy i knjaz náš měli pravdu. Nedlouho po té, co jste odešel, projížděla vsí družina samotného krále. Spočinuli v mém hostinci a přáli si opéct masa. Neměl jsem než toho býčka a jak jsem zapomněl na věštbu, dal jsem ho porazit. Panstvo se veselilo až do noci, když v tom vypukl na seníku požár, který zachvátil celou hospodu. Zázrak, že nikdo neuhořel. Pak se někdo z pánovi družiny přiznal, že nedopatřením seník zapálil a král mi sám vyplatil dost peněz na postavení hostince nového.“

Lesokraj je co do počtu obyvatel největší zemí nových národů. Obyvatelstvo je soustředěno hlavně při jižním pobřeží, na severu u ústí Haltravy do moře, v okolí města Drevin a při hranicích elfského lesa. Vnitrozemí je naopak často pro letní dlouhotrvající sucha pusté bez trvalého osídlení.

Největším městem je hlavní město Drevin s patnácti tisíci obyvateli, následuje Ostrož s téměř stejným počtem obyvatel. Pět tisíc obyvatel pak žije v Chulpu, Zátoči a Vrbiljaci. Zbytek obyvatel žije vesměs ve vsích okolo sta obyvatel zřizovaných poblíž říček a jezer nebo tam, kde lze nalézt dostatek dostupné studniční vody.

Mezi obyvateli převládají lidé, kteří obývají hlavně pobřeží a východ vnitrozemí. Početní jsou také ludkové, kteří se soustředí hlavně ve městech a podél východního okraje velkého elfského lesa. Trpaslíci pak obývají zejména Horynu a početná enkláva jih žije také ve městě Chulp. Pokud se týká elfů, tak ti tvoří vlastně druhý nejpočetnější národ. Obývají však téměř výhradně své vyhrazené území velkého lesa vprostřed země. Udržují však s ostatními národy čilé styky. Soužití jednotlivých ras je v této zemi bez větších problémů. Každý si tu hledí svého bez rozdílu zevnějšku a způsobů, které se napříč mezi národy beztak již dosti sblížily.

V Horyně v kopcích prý dlí mnoho skřítků menších ještě než ludkové. Ti co obývají průrvy ve skalách zovou se permoni. Jednou šla děvečka podél potoka a viděla jednoho takového mužíčka jak si hoví na skále a prozpěvuje:

„Kdybych našel panenku,
co by mi šla za žeňku,
dal bych jí hned bez ptaní,
zlato, drahý kamení.“

Když to holka uslyšela, lehkovážně zvolala: „Já budu tvoje žeňka, vem si mě hned!“

Permon se na ni otočil a zašklebil se: „Jak chceš panenko, pojď za mnou!“

Děvečka za ním šla ke skále, která se rozskočila a už byli uvnitř. V jeskyni svítilo pár lojových svíček. Permon děvečce řekl: „Jsem tedy tvůj muž a tady budeš muset se mnou žít.“

Pak jí ukázal zlato a drahokamy, které se v tom sporém světle sotva zablýskly, a dodal: „Jednou do roka tě nechám vyjít ven, abys mohla navštívit svou přízeň. Ale to ti říkám, ne abys ven z jeskyně vynesla něco z mých pokladů!“

Tak uběhl rok a permoník nechal skálu otevřít, aby mohla jít jeho žena do vsi. Těšila se velice, protože se jí život v chladné a tmavé jeskyni zajídal. Pod sukni si schovala malou hroudu zlata, kterou chtěla přilepšit rodičům. Spěchala a na poledne vešla do seknice. Přivítala se se starými rodiči a povyprávěla jim o svém novém živobytí. Pak sáhla pod sukně a chtěla jim dát zlato. Jenže vytáhla jen obyčejný kámen. Dostala strach a vyrazila raději rychle zpátky za svým mužem. Jakmile byla na dohled jeskyně, vyšel z ní permon a zakaboněný pravil:

„Za to, žes mě chtěla podvést,
moje zlato lidem odnést,
nemine tě teď můj trest!“

A proměnil děvečku v kámen.

Největší část obyvatel Lesokraje se věnuje zemědělství. Z pěstovaných plodin je to pak rozličné ovoce, zelenina v přímořských částech, vinná réva zejména na jihu a východě a obilniny, které se pěstují na severu a vnitrozemí. Na pastvinách se chovají hlavně ovce, kozy a skot. Brav je šlechtěn hlavně v povodí větších řek a ludky při okraji velkého lesa.

V přímořských oblastech a podél velkých řek je dále rozvinut rybolov a také plavba dřeva z lesů v podhůří Středohor. Na jižním pobřeží je pak lámán mramor.

Z řemesel vyniká hlavně stavba lodí a vůbec zpracování dřeva v němž lesokrajští řezbáři, tesaři a truhláři patří k nejlepším. Je tomu také proto, že domy se zde staví téměř výhradně dřevěné, vesměs hezky zdobené právě řezbou ale i malováním. Největší loděnice stojí v Chulpu a Vrbiljaci. Množství lodí ve vlastnictví lesokrajských kupců pak přesahuje v součtu téměř všechny ostatní národy. Díky tomu je také nemalá část obyvatel zapojena do námořního obchodu a mnoho mužů se vydává na dlouhé měsíce na plavby do cizích zemí, aby se po té vrátili se slušným výdělkem domů.

V Horyně se pak obyvatelstvo živí také dobýváním rud a jejich zpracováváním, tj. tavbou, kovotepectvím, kovářskému řemeslu a kamenickým pracem.

Na řece Haltravě je nebezpečné místo, kde se každý rok některý z vorařů utopí, protože se tam dělají víry. Jednou se jeden vor v tom místě rozvázal a tři muži – děd, otec a syn spadli do vody a proudy je začaly stahovat až ke dnu. V tom uslyšeli hlas, kterak jim říká: „Zachráním vás, ale na oplátku z kmenů, co jste vezli postavíte na tomto místě můj chrám a nejmladší z vás nechť zajde za veleknjazem, neboť tu bude sloužit oběti a konat věštby.“

Pak ty tři voda vyvrhla na břeh a kmeny pak podél toku. Od té doby stojí před zrádnou peřejí na břehu chrám, kde se všichni voraři zastavují pro přímluvu u Starce.

Lesokraj je oficiálně monarchií v jejímž čele stojí zaruga, vládce volený z řad předních šlechtických rodů. Jeho pravomoci jsou však fakticky dosti malé a jedná se spíše o reprezentativní roli. Sám zaruga je totiž členem širšího orgánu – Zaručenské rady. Jejími dalšími příslušníky jsou hlavy významných šlechtických rodů, které přečkaly období válek se Severním králem a obnovovaly po jejich skončení trosky Prvního království. Kromě představitelů světské moci jsou však v radě přítomní veleknjazové jednotlivých lesokrajských krajů.

Díky existenci rady je však správa země fakticky decentralizovaná a do značné míry dvoukolejná. Jednotliví aristokraté, kteří jsou jejími členy mají povinnost přísahy věrnosti vůči volenému zarugovi pro případ války, jinak si však každý vládne na svých državách (často po celém Lesokraji rozptýlených) sám. Oproti tomu však duchovní správa působí v deseti provinciích s přesně vymezenými hranicemi. V každém kraji působí jeden veleknjaz z nichž neformálním vůdcem je zpravidla vždy ten, kdo je dosazen do úřadu v Drevinu, kde stojí hlavní chrám. V radě tak sedí deset duchovních, osmnáct představitelů jednotlivých rodů a sám zaruga.

Správními centry světské moci jsou sídla jednotlivých rodů ve městech i městečkách na jednotlivých državách. Vzhledem k řečené rozptýlenosti je pravidlem, že i řízení území ovládaných jedním rodem probíhá značně decentralizovaně prostřednictvím rodinných příslušníků.

Duchovní správa se soustřeďuje kolem chrámů, které jsou stavěny v největších městech, ale i malých obcích. Díky přísně dodržované hierarchii jsou duchovní mnohem lépe organizováni co se týče výběru povinných dávek a všech dalších úředních záležitostí. Proto také jejich vliv mezi obyvatelstvem i v nejednotné Zaručenské radě trvale roste.

Lesokrajané jsou národ mírumilovný. Z toho důvodu nedrží větší pravidelnou armádu, kterou by bylo nutné vydržovat. Ostatně v současné době nehrozí Lesokraji žádné větší nebezpečí vyjma občasných bojůvek skřetů, kteří se odváží překročit Planisko až k toku Haltravy. Za účelem obrany proti tomuto sporadickému nebezpečí je zbudováno podél toku Haltravy několik hradišť se deponovanou posádkou v celkovém počtu asi dvou tisíc můžů, která střeží severní zemskou hranici. Další hrady jsou pak vybudovány v Horyně jako mýta na kupeckých stezkách ze Středohor a Dolan. Velká pevnost pak stojí v přístavu Chulp na obranu proti skřetím pirátům, kteří se občas pokusí o výpad ze svých skrýší v ledovém zálivu.

V Lesokraji se těší nevětší oblibě z panteonu božstev Starc, který je předmětem každodenního uctívání i těch nejsprostších lidí. Ve všech významnějších chrámech, ale i na rozcestích, náměstích a u vchodů do stavení stojí jeho socha – starý muž s dlouhým plnovousem. Ostatně pod ochranou Lesokraje je také Starcova svatyně na hoře ostrova Hvar, kam posílá zaruga dvakrát ročně loď plnou darů s žádostí o věštbu. Jiní bohové jsou vzýváni zřídka, spíše o zvláštních svátcích spojených s jejich jménem a společně se Starcem.

Náboženský život je v Lesokraji dobře zorganizován. Celá země je rozdělena na deset provincií v nichž jsou vystavěny hlavní chrámy v jejichž čele stojí veleknjazové. Ke každému chrámu přináleží rovněž škola, kde jsou vyučování noví knjazové. Každý z hlavních provinčních chrámů zřizuje pak další podřízené chrámy ve své provincii kam vysílá vyučené adepty. Veleknjazové tak určují, jakým způsobem budou bohové uctíváni a kdo může vykládat boží znamení, provádět věštby a další náboženský rituály. V náboženských věcech pak platí přísná hierarchie a kdo by se vzpíral veleknjažskému koncilu, může být vyloučen z náboženského života. Potírány jsou tak veškeré způsoby domácích modloslužeb a svépomocných rituálů. Rovněž jsou likvidovány drobné svatyně v hájích, u pramenů a na vrcholcích kopců.

Náboženská organizace je financována z příspěvků od obyvatel jednotlivých provincicií, přičemž však v průběhu let došlo spíše k jejich transformaci do povinných dávek. Veleknjazové každý rok na začátku roku věští jaká bude úroda, jak se bude dařit dobytku i řemeslům a na základě toho stanovují rovněž výši ročních příspěvků. Ten, kdo by příspěvek neodvedl, nemůže očekávat poskytování náboženských služeb a rituálů, nemluvě o nepřízni bohů, kterou by tímto na sebe seslal.

Náboženští hodnostáři považují mezi lidem velké úcty. Lze je snadno rozlišit neboť si nechávají narůst dlouhé plnovousy a oblečeni bývají v dlouhých černých kaftanech a na hlavě nosí charakteristický kulatý klobouk bez krempy. Dále jsou opásáni korály z klokočí a dřeva. Na krku pak nosí odznak Starcův – stříbrný nebo měděný žalud.

Chrámy bývají spíše malé stavby ze dřeva s kulatým či oválným půdorysem, s vysokým stropem a podpěrnými sloupy z nejstatnějších sosen. Do chrámů mohou vstupovat pouze kněží, laici pak s jejich svolením, je-li to nutné pro výkon konkrétního obřadu. Jinak je před každým chrámem prostranství, kde se srocují prostí lidé, aby vyslechli věštby a modlitby pronášené knjazem. Takováto obecná shromáždění se konají několikrát do roka u příležitosti významných svátků. Jinak každý navštěvuje chrám dle svých potřeb, aby si nechal věštit nebo vyložit znamení, která mu dali bohové, získal přímluvu nebo obětoval za zdar svých plánů. Za tím účelem dokonce ve větších městech drží kněží před chrámem nepřetržitou službu ve dne v noci, aby mohlo být všem vyhověno v kteroukoli denní i noční dobu.

Věští se různě – z vody, ohně, vnitřností, písku. Dle toho, na jaké otázky má věštba odpovědět, volí se vhodný způsob. V každém veleknjažském chrámu je pak stáj, kde jsou chováni bílí koně. Na nich jsou objížděny jednotlivými knjazy vsi po celé provincii kvůli poskytování požehnání půdě a budovám.

Mocenské poměry v Lesokraji jsou do značné míry předurčeny komplikovaným systémem její správy. Lze tak říci, že proti sobě stojí v zásadě dva mocenské bloky – duchovní a panstvo. Šlechta je sice papírově mnohem silnější, neboť její zastoupení v Zarjučenské radě je o mnoho vyšší. V praxi je však šlechta nejednotná poznamenaná rivalitou mezi některými rody, zatímco duchovní jsou pod vedením drevinského veleknjaze v drtivé většině otázek jednotní. Postavení veleknjazů se upevňuje také díky územní konsolidaci náboženské správy. I páni však již pochopili, že spravovat několik odlehlých držav není nejefektivnější způsob vlády a vzájemnými obchody a výměnami se snaží scelovat svá panství. Šlechta se rovněž pokouší dohnat náskok duchovních v počtu jí ovládaných měst a dává popud k zakládání nových na zelené louce, neboť tradiční sídla jsou již duchovními využívána jako hlavní města provincií. Duchovní tak budou jistě do budoucna využívat vnitřní neshody pánů k tomu, aby výměnou za podporu založení nových měst získali další privilegia. Šeptá se o tom, že by chtěli založit vlastní ozbrojené složky podřízené výhradně veleknjazům nebo získat privilegia k samostatné hospodářské činnosti provinčních a jiných městských chrámů.

Zcela na okraji zájmu duchovních i panstva jsou pak vnitřní záležitosti lesokrajských elfů. Ti si vládnou ve svém lese a ke své spokojenosti sami a vzhledem k tomu, že nikomu neškodí a vedou nenápadný život nejsou předmětem mocenských dohod.

Vnější vztahy Lesokraje s ostatními zeměmi jsou vesměs dobré. Čilý obchod probíhá mezi Lesokrajem a Lesnicí. Také do Pomoří a z něj zpátky míří velké množství lodí. Chladnější vztah lze vypozorovat k dolanským a trpaslíkům ve středohorách, který je dán dřívějšími spory o území s nalezišti nerostného bohatství, kterého se jinak v Lesokraji nachází málo. Nejméně rozvinuté styky pak panují s Ostředkem a Podhůřím, stejně jako s elfským královstvím z Hvozdu s nímž však neudržují vřelé vztahy žádné země. Zcela zvláštní je pak vztah Lesokraje a ostrova Hvar. Tamnímu chrámu boha Starce poskytuje Lesokraj ochranu a přísun nezbytného tovaru a potravin pro provoz chrámu a živobytí kněží.