Mlhavce

Období: prosinec 1281
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Krvavá Devítka, Froliš, Hanibal, Lothar, Tonda
Datum: listopad 2016

Pochod příhraničním lesem zasypaným sněhovou nadílkou byl náročný. Ale všichni ho přežili ve zdraví. Jenom trpaslík se nastydl. Po týdnu mimo obydlený kraj však konečně družina přešla zemskou hranici a uviděla v dálce mihotající světýlka z oken chalup ovčácké vsi Baxovy prameny v podhůří Mlhavců.

~~READMORE~~

Z jedné z kolib se ozývalo teskné hraní dudáka. Družina se dovnitř nahrnula, jakoby se nechumelilo. Pasáci vida urozený Lotharův erb, sbalili svá vřetena a nechali panstvo raději o samotě. Jak se dozvěděli z fojta, kterému mu dům patřil, ve vsi se před pár dny odehrála podivná věc. Několik ovčáků jakoby popadl fantas, chmátli nářadí na pole a vydali se do Mlhavců směrem k mohylám. Nechali po sobě ženy a děcka a prostě zmizeli. Kdosi viděl ve vánici létat na obloze černý okřídlený stín. Fojt se nijak netajil svým názorem, že ti nebožáci už jsou dávno někde zmrzlí. Z dědiny nikdo do hor nechodí, zvlášť ne k mohylám. Je to zlé místo. Ozývají se tam hlasy mrtvých. Kdo tam šel, tak se buď nevrátil, nebo ho popadl psotník či mora a stejně brzo umřel.

Lothar si vybavil legendu o bitvě u trpasličí brány. Vojsko Severního krále bylo poraženo a dopadeno před tím, než se dostalo na nechráněné území trpaslíků. Mnoho lidí i trpaslíků padlo v Šerém údolí a jejich těla byla pohřbena do kamenných mohyl.

Vznikla rozprava, jak postupovat dál. Vydat se k mohylám přímo, nebo zjistit, co se tam událo v minulých dnech prostřednictvím světa snů? Obavy, že opir nebo dokonce několik z nich by ještě mohly v Mohylových vrších být, převážily. Nechali si přivést starého slepého pastevce, který kdysi v kopcích nalezl zrezivělý meč a jako jeden z mála si z něho nenechal ukout motyku nebo zvonec pro ovce. Hanibal vzal starý kus kovu do rukou a začal bubnovat, mručet své mantry a rytmicky se nadechovat. V jednu chvíli zavřel oči, jeho pohyby jakoby zrychlily.

„Ikšo! To jsem já Hanibal! Vystup ze stínu. Poníženě tě žádám, otče rodu, abys mne dovedl na místo, kde zůstal ležet tento meč.“

Seschlá postava starce zahaleného v tmavém sukně vykročila zpoza lípy na návsi. Na nebi svítí hvězdy.

„Pojď za mnou.“ Ozval se starý, drsný hlas. Cestou mi povíš, co nového se stalo od tvé poslední návštěvy. Ikša se proměnil v mohutného losa. Hanibal nasedl. Uháněli údolím a pak nahoru na pastviny.

„Chci vědět, kdo sem přišel před pár dny,“ řekl Hanibal, jak se blížili k holému vrchu, na jehož temeni se rýsovaly homole velkých pohřebních mohyl. Ve vchodu jedné z nich se rozžhlo světlo. Na nebi se začaly honit mraky. Začalo sněžit. Napřed jemně, pak zadul vítr. Vločky sněhu se proměnily v drobné jehličky a začaly bodat do tváří.

Přijeli až k mohyle. Los se proměnil zpět na Ikšu. „Někdo odkryl vchod. Pojďme dovnitř, světlo značí pozvání.“

Hanibal si klekl na kolena a začal se šinout nízkou chodbou za mihotavým oranžovým světlem v dáli. Za ním skučel vítr ledové bouře. Čím vice se blížili, tím silnější světlo bylo. Když dolezli na konec chodby, bylo již jasné, a když chtěli nahlédnout dovnitř, vyšlehlo oslepujícím zábleskem. Otevřel oči. Byl zpět ve světnici. Uběhlo jen pár okamžiků. Několik zmatených slov, než si uvědomil, že snový svět jej nepustil na místo, kam se chtěl podívat, že už je zpět. Tajemství mohyly je chráněno, překážku je třeba jít překonat.

„Fojte, nedalo by se sehnat něco, co patřilo těm ovčákům, co vyrazili do vrchů? Něco na čem jim doopravdy záleželo?“ Lothar se rozhodl, že musí zjistit, zda jsou ještě mezi živými. Po chvilce se Fojt vrátil. V ruce držel fujaru. „Tady tu fujaru si Jarmil sám vyřezal minulou zimu. Dala mi ju jeho žena. Chuděra je doma a pláče, děcko na krku.“ Lothar vzal nástroj do ruky. Párkrát do něj foukl a vyloudil sýpavé tóny. Pak zavřel oči. Viděl zšeřelý prostor ozářenou plamínkem z olejové lampy. Oči, kterými se díval se střídavě otevíraly a zavíraly. „Nech oči otevřené,“ pošeptal. „Rozhlédni se kolem,“ vydal druhý příkaz. Začal pozorovat okolí. Nějaká jeskyně, ne, je to vnitřek mohyly. Po obvodu se černaly výklenky s hroby padlých bojovníků. Zády k němu stála vysoká postava v černém plášti, kterým zakrývala stěnu mohyly. „Jdi dopředu,“ Lothar vydal další příkaz. V tom se neznámý otočil. Bílá maska s červenými skrvnami. Jako na Strmilově. Je to opir! Lothar začal cítit, jak jej pohled zpod masky vypuzuje pryč z mysli ovčáka. Pokusil se zatlačit zpátky, ale síle opira se nemohl rovnat. Stačilo by se jen nahnout, aby spatřil, co opir skrývá. Nešlo to. Spojení myslí se přerušilo. Lothar otevřel oči. „Je tam, opir, v mohyle. Ovčáci žijí, zatím.“

Starého ovčáka poslali spát. Nemocný Bjorn a Le Pich zůstali na stráži. Ostatní členové družiny se spojili do kruhu a začali společně s Hanibalem zpívat zaklínadla. Brzy se dostali do transu. Opět se ocitli pod hvězdou oblohou ve vsi. Kolem nich ani živáčka. Ikša tentokrát nikde. Hanibal již cestu znal. Načrtl do písku mapu, kameny znázornil kopce. Družina vytvořila řetěz. Hanibal vykročil vpřed a položil nohu na místo v plánu. Rázem se ocitli v údolí pod kopcem s mohylami. Zatažená obloha byla obtěžkána, sněžení se spustí každou chvíli. Ozve se zatroubení rohu. Na svazích nad potokem stojí dvě vojska. Ozývají se pokřiky mužů, ržání koní. Šiky se vyráží proti sobě. Družina je jako na ráně mezi kladivem a kovadlinou.

„Všichni za mnou!“ Devítka zařval a vyrazil směrem proti vojsku lidí a trpaslíků avšak tak, aby se dostal do řidších řad, kterými bude moci proběhnout. Bledé tváře dávno mrtvých bojovníků se slepýma očima na chvilku přikovali k zemi každého. Devítka společně s Lotharem se ocitli na druhé straně řady. Ne všichni se však tak rychle zorientovali. Froliš s Tondou se ocitli přímo uprostřed vřavy. Brus máchal mečem a klestil si cestu šikem. Hanibal zůstal stát a pokoušel se pomoci zaostalcům. Levé křídlo, kde se nacházeli, začalo povolovat. Skřeti a trollové se blížili. Lothar se podíval do údolí, kde zrovna jeden z obřích trollů zašlápl do země rytíře ve zbroji. Máchnul rukou. Druhý obrovský troll se zhmotnil kus od Froliše s Tondou, na které se chystali vrhnout bojovníci přízračného vojska. Najednou se kolem nich udělalo místo. Zpod kamene vyrůstal kmínek břízy. Froliš k němu přiskočil. Větve se v mžiku rozbujely a vytvořily kolem něj a Tondy ochranou klec. Troll se pod náporem seker rozplynul, nemrtví bojovníci se začali prosekávat bujícími větvemi. Na krajinu se začal snášet sníh, poháněný sílícím větrem. Brus se prosekal až k zelené bariéře. A začal klestit únikový koridor. Nemrtvé vojsko řídlo, jak si rány každé ze stran začaly vybírat daň. Znovu padlí bojovníci se rozplývali jako chmýří a splývali s bílou vánicí.

S očima plnýma slz od ledového vichru dospěla celá družina k úpatí mohyly. V temné chodbě se na konci mihotalo opět oranžové světlo. Tentokrát zůstala záře slabá. Malá olejová lampa ozařovala dutinu v mohyle. Několik výklenků po obvodu značilo místa, kde byli pohřbeni dávní bojovníci. Se všemi poctami statečně padlých hrdinů. Nad každým výklenkem byla tabulka a v ní runový nápis. Jen jedna z nich byla prázdná. Hanibal přišel k ní, položil ruku. Uprostřed místnosti se objevilo zářící okno. V něm šest zlatých plošek. V uších všech zaznělo šepotání „Krev. Dejte mi krev. Chci pít!“ Hanibal instinktivně odtrhl ruku od kamene. Ozval se přidušený chladný smích. „Dej mi krev a prozradím ti jméno.“

Hanibal třesoucí se prsty přiložil opět na kamennou tabulku. Jeho rukou projela bolest. Cítil, jakoby někdo nařízl špičku jeho prstu a teď jí proudila krev z jeho těla do základů mohyly. Na zářícím okně se objevila runa D. S vypětím všech sil Hanibal odtrhl ruku od kamene. Na špičce prstu se objevila krůpěj krve, která začala kapat na zem. Málem se mu podlomily kolena. Zalapal po dechu. „Kdo z vás položí ruku jako další?“ Obrátil se na druhy.

Ke kameni váhavým krokem přistoupil Brus. Sundal si koženou rukavici a položil ji na chladnou plochu. Nepříjemný pocit projel jeho paží. I on cítil, jakoby byla mohyla obří nenasytná pijavice. Na obrazovce se objevila runa R. Brus se zpoceným čelem odtrhl dlaň. Další kapka krve dopadla na hliněnou podlahu.

Lothar přiložil raději levou ruku. I z něj si kámen vzal, co potřeboval, aby ukojil svoji žízeň a zjevila se runa A. Další na řadě byl Devítka. První pocit nebyl nijak nepříjemný, zažil už v životě jinou bolest. Objevila se runa G. Chtěl odtrhnout ruku od kamene, napjal všechny svaly, ale v hlavě jakoby se bál, že to nepůjde. Začal panikařit a cítil, že kámen si bere stále více krve. Objevila se podruhé runa A. Konečně se zdálo, že mohyla na chvíli povolila, odtrhl ruku s vyděšeným pohledem. Strčil poraněný prst do úst a začal cucat vlastní krev, která z rány prýštila jak míza z jara. S klením a svraštělým čelem se uchýlil do kouta. Ke kameni přistoupil Froliš, věda, že zbývá proměnit poslední zlatou plošku v runu. Znak N začal zářit vedle ostatních. D R A G A N. Zubící se Froliš kývnul na Hanibala. Máme to.

Nezjistili však nic o osudu ovčáků. Brus, Lothar, Bjorn a Devítka se proto vydali do kopců. Půjčili si saně, do kterých zapřáhli své koně. Zbytek dobrodruhů čekal ve vsi na jejich návrat.

Mohylové vrchy vypadaly ve skutečnosti ještě chladněji než ve snách. Námraza pokrývala každičký kámen a stéblo trávy nebo keřík vřesu. Velká mohyla měla v úbočí vykopanou díru. Podle stop zde nikdo nebyl několik dní. Výprava vešla dovnitř, jako první Bjorn, který se nebál jít do tunelu, na jehož konci tentokrát žádné světlo neplálo. Jak se však přesvědčili, mrtví nechtěli vítat smrtelníky v mohyle ani ve snu, ani ve stavu bdělém. Jak vešli do dómu začaly se ozývat v hlavách všech hlasy mrtvých bojovníků. Lothar se pokoušel šepot přehlušit kouzelnou písní. Pochodeň osvětlila situaci. Tři značně zmučení muži byli zavěšení za háky ke stropu. Rozedrané ruce ukazovaly na to, že se nejprve holýma rukama prokopali dovnitř, aby je pak opiri zmámili a jejich krev použili k rituálu oživení. Jím otevřeli největší výklenek. Ten, nad nímž chyběla tabulka se jménem pohřbeného. Ten, který zel jako jediný prázdnotou. Brus ohledal těla. Nešťastníci stále žili. Lotharova píseň však začala slábnout a na všechny začala padat tíseň. Obětní beránci byli odepjati z háků, vytaženi ven z mohyly a naloženi do saní. Jen pryč z tohoto prokletého místa.

Mezitím do vsi dorazil zeman Ostoj, místní správce. Zpráva o zmizení ovčáků se donesla k němu na tvrz, přijel vše prověřit. Mávl nad pošetilostí cizinců, kteří se vydali do mohylových vrchů. Když se však dozvěděl, že se jedná o družinu Lothara z Medvědí Hory, podivil se ještě více. Lothar byl spatřen ani ne před měsícem na severu, kam vrátil ztracenou relikvii, obdržel svůj plat a pak zase zmizel stejně rychle, jako se objevil. Bez vysvětlení, bez oslav svého hrdinského skutku. Zeman mu vzkázal, aby se dostavil po novém roce na zemský sněm v Ostroži, všichni by rádi slyšeli, jak relikvii našel a získal, kdo ji ukradl a zda nad tím loupežníkem byla vykonána boží spravedlnost. Při odjezdu jej ještě potěšilo, že mu Tonda navrátil ztracený tesák s ozdobnou rukojetí.

„Ležel ve sněhu na návsi, pane. Málem byste odjel bez něj!“

„Jsi poctivý půlčíku, zasloužíš si odměnu. Věroslave! Podej mi svůj tesák. Tady pro poctivého nálezce. Na tvrzi jich máme dost a pro našeho malého přítele to bude skoro jako pravý meč.“

„Ale můj pane, tento je z štalburské ocele. Koupil jsem ho loni od trpaslíků za pětadvacet…“

„Nemudruj, dej to sem a vyraz dopředu. Musíme jet, ať ještě za tmy dorazíme zpátky na tvrz.“