Další dobrodružství v Drakkaru

Je to už nějaký čas, nicméně v časopise Drakkar, č. 54 jsem publikoval dobrodružství Zlaté obrůvky (ano, nejedná se o překlep, ale přesmyčku). Tady bych chtěl jen napsat krátké pojednání o vzniku tohoto kousku. Dobrodružství jsem vymyslel na podzimní oddílové výpravě pro ukrácení večerního volného programu. Vybral jsem si pilotně tři kluky, kteří nikdy Dračí doupě nehráli, ve věku cca 10 let. Ani jsem neměl pravidla nebo kostky. To naštěstí nebylo pro jednoduchou hru potřeba. Prvek náhody řešilo losování běžných hracích karet.

Napřed jsem je seznámil se situací, nadhodil, že se bude konat lidová veselice. Pak, abych je seznámil s vyhodnocováním situací ve hře, jsem je nechal soutěžit v páce proti jednomu z místních sedláků. Děcka všechno rychle pochopili.

Následovalo uvedené do hlavní zápletky vylíčením legendy od zcestovalého cizince z města a jeho diskrétní nabídka ke spolupráci. Pod vidinou výdělku do toho hráči, respektive postavy skočily rovnýma nohama. Je to tak, na děcka se dá přes peníze zapůsobit jednoduše, i když se jedná jen o zlaťáky v jejich hlavách.

Události, které jsou popsány v dobrodružství jsem odehrál víceméně stejně, tak je v něm popsáno. Jen se postavy v lese neztratily, a tak nebylo třeba vymýšlet vedlejší linku se salašem a vílami. Tu jsem do dobrodružství zařadil při jeho sepisování až dodatečně, aby i neúspěch při bloudění v lese posunul děj někam dál.

Než dorazily postavy na kopec, byly už dost vyčerpány pochodem, blouděním i překonáváním skal. Následoval střet se sovou, která jednu z postav šeredně zranila na hlavě a druhá si při útěku vyvrtla kotník. Rozhovor se skřítkem obrem a návštěvu netopýří jeskyně proto absolvovala jen jedna z nich. Následně se ukázalo, že jakékoli iluze o nezkažené dětské duši jsou marné. Krutá zrada vzklíčila v myslích čekajících postav (nebo hráčů?). Jakmile se k nim tedy třetí postava vrátila, rozhodli se, že ji zabijí a zlaté borůvky si vezmou. Nicméně neuspěli a nakonec skončili sami jako mrtvoly.

Děcka to nicméně zvládli odehrát naprosto přirozeně. Takováto situace by u lecjaké družiny, zvláště na prvním sezení, zapůsobila jako zabiják atmosféry a byla důvodem pro hlasitou hádku. Ne tak v tomto případě. Všichni tři se tímto vývojem událostí bavili. Smrt svých postav si vlastně užili.

Hráli jsme cca 2 a půl hodiny a byl to pro mě takový zážitek, že jsem se dobrodružství rozhodl dopracovat a „otisknout“.