Blog

Karneval (část II.)

Období: únor 1284
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Krvavá Devítka, Vulva, Lothar, Otakar
Datum: únor 2019

Výňatek z kroniky města Ostrože

Pokračování zápisu z předchozí kapitoly.

na den svátku sv. Ljudmily

Dopolední karnevalový průvod nesl se v lehkém duchu a očekávání odpolední zábavy. Hned po poledni usedla porota za velký stůl před dřevěné jeviště a ke svému kusu nastoupil rytíř Vlaštovka. Jeho hra pojednala osudu Vodimíra a jeho družiny věrných, kteří se vypravili skolit Severního krále. Tento známý kus ozvláštněn byl pohyblivým vyobrazením draka se třemi hlavami, jež chrlily ohně a zmítali se sebou, jakoby by byly živé. Nebylo nám však dáno užívati si dlouho této potěchy.

Další se hotovil k vystoupení Král Kejklířů. Náměstí se rychlo zaplnilo do posledního místa. Své vystoupení začali však kejklíři nikoli na jevišti, ale sami zaparkovali své vozy na opačném konci rynku vedle sochy zakladatele města. Král Kejklířů vystoupil na žebřiňáky, pištci jeho začali hrát podivnou hudbu vrývající se do uší jako horké železo do masa. Král kejklířů pak začal mocným hlasem hanět panstvo i kněžstvo, nepravdivě a křivě mluvil, avšak takovým způsobem, že shromážděná spodina zaujata jeho projevem, prokazovala mu stále vyšší a vyšší náklonnost. Tu pojednou vyzval řečený, aby si lidé nasadili škrabošky, které jim dříve rozdal, čehož valná část shromáždění učinila. Následující chvíli popadl srocení na rynku nepředstavitelný běs. Lidé rozeběhli se k bednění, na němž seděli páni a paní, kněží i vážení měšťané a začali se na ně sápat, bezpochyby pod vlivem nečistého kouzla Krále Kejklířů. Městská hlídka pokoušela se davu bránit, avšak zcela marně. Brzy byli strážní ušlapáni nebo pobiti a mnozí páni a paní, jejich děti i měšťané, měštky a jejich ratolesti jakobysmet také zahubeni nebo zle raněni.

Zajisté by vše dopadlo velkým krveprolitím, avšak dostavil se na rynk slovutný rytíř Brus Weine z biskupského řádu Zlaté hvězdy, který přicestoval s rytířem Lotharem. Neohroženě se vrhl mezi stráže Krále Kejklířů, které pobil na hromadu. Také další členové družiny rytíře Lothara pustili se srdnatě do boje, čímž zachránili město od zlého osudu. Jistý Otakar skolil dle svědků krále kejklířů střelou do hlavy, činil se také vyslanec plemene trpaslíků Bjorn, jehož sekera udělila družině krále kejklířů mnoho ran. Nebyl to však konec všem nečistým trikům Krále Kejklířů, ve chvíli, kdy vydal ve své poslední křeči smrtelný výkřik, muselo to být zajisté jeho poslední prokletí, kterým propukla uprostřed davu na rynku ohnivá koule, jenž mnoho lidí zahubila. Prokletí dopadlo bez pochyby také do lovčího rytíře Lothara, který se rozběsnil tak, že jednou ranou zabil kopu posedlých občanů města srocených v davu pod tribunou.

Po té, co Král Kejklířů padl, vešlo opět do myslí lidí na rynku světlo namísto temnoty. Mnozí se nepamatovali, co v minulých okamžicích provedli. Z hradu povolaní strážní, kteří v té chvíli dospěli do městských ulic, uviděli obraz zmaru. Mrtvých bylo na pět kop, z toho několik urozených rytířů, pánů a měšťanů, jejich manželek, synů i dcer. Jmenovitě rytíři Andrej Beran, Dušan Vlk, Konrád Slavík a zemský mincmistr Slavoj Rys při obraně ostatních urozených pánů a dam na čestné tribuně byli davem ubyti a dále pán Jimram z Krasce se ženou Olenou a dcerami taktéž byli usmrceni a také pán Evarist ze Suchého Pole, který podlehl zranění hlavy, které utržil při bitce. Padl také pán Jan Oldřich z Chlumu, zemský místosudí.

Hradní vojsko pod vedením slovutného nejvyššího zemského purkrabí Vorazda Rudé Brady vtrhlo do ležení Krále Kejklířů a nenechalo v něm kámen na kameni. Nalezeny byly v něm čarodějné knihy a pomůcky pro nečisté kejkle, jež byly zas požehnání biskupa spáleny, stejně jako škrabošky, kterými byl omámen lid města a které byly za hlasitého klení ochotně do plamenů každým vrženy.

Karneval (část I.)

Období: únor 1284
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Vulva, Lothar
Datum: leden 2019

Výňatek z kroniky města Ostrože

Každoroční masopustní veselí, stalo se pro tento rok v našem městě zdrojem velikých nářků o nichž líčeno bude na následujících řádcích.

na den svátku sv. Voldymyra

Jako již tradičně byl vyhlášen souboj o sto dukátů z městské pokladny. Nikoli však na kolbišti turnajovém, ale na divadelním jevišti. Své hry k potěše obyvatel provésti měli slovutný rytíř Cyprián Vlaštovka, slovutný rytíř Lothar Bezradský se sídlem na Panské Vsi a pak všem do té doby neznámá osoba, jež byla vyvolena městskou radou na návrh konšela Záboje z domu U Modré tváře. Tato titulovala se až opovážlivě jako Král kejklířů a pocházeti měla z daleké Zátoče v Lesokraji.

Radní Záboj horlivě se za něj stavěl, že jest se jedná o principála té nejlepší kejklířské kumpanie široko daleko a je štěstí, že se zrovna nachází poblíž města našeho. „Takové představení jaktěživ nikde viděno nebylo!“, sděloval vzrušeně na sněmu městském. Nikdo netušil v té době, jaká pravda v těch slovech dlí, tím méně sám radní Záboj nemohl vědět, že tato jeho přímluva mu bude osudnou. Neradno však zatím v líčení běhu událostí předbíhat.

Týden předem dorazil do města rytíř Vlaštovka se svojí kumpanií jokulátorů a usadil se v hostinci. Den na to pak přišel do města řečený Král kejklířů. Za městské hradby však nevkročil, anóbrž ležení své rozbil u Studenecké brány pod stanem černým jak noc. Doprovázen nemluvnými druhy zahalenými v pláštích budila jeho společnost více strachu než pobavení. Sám Král kejklířů byl postavy mdlé s údy kostnatými a krhavým zrakem. Ti kdo jej spatřili přijíždět, viděli že se křivě smál a u toho skřehotal a zval lidi na své představení. Poslední z kumštýřů dorazil rytíř Lothar v doprovodu své družiny. Losování městské rady o pořadí, v němž budou jednotlivé hry hrány dopadlo tak, že nejprve měl prováděti svůj kus rytíř Vlaštovka, po té Král Kejklířů a nakonec večer po setmění rytíř Lothar. Za porotce byly určeni za pány a rytíře zemský hofmeistr Domaslav Ohař, zemský místosudí Jan Oldřich z Chlumu a pan zemský maršálek Bohychval z Mokré Hory. Za městskou radu určeni byli radní Děpold z domu U Hrušky, Razym z domu U Studny a Burys, kožešník. Za biskupskou kapitulu pak kanovník Jan z Loučky.

Smutná událost, která předznamenala hrůzy, jichž se našeho města dostalo namísto karnevalového veselí, nastala již v noci ve čtvrtek. Na dvoře hostince u Zlaté mince zabit byl neznámou osobou pomocný písař kanceláře zemského písaře Diviše. Svědkové sice hovoří o tom, že viděli, jak městská hlídka podezřelého dopadla, nicméně události dalších dnů znemožnili tuto věc osvětlit. Každopádně městská šatlava nikoho takového nedrží.

Ani další den příprav na oslavy se však nenesl v poklidu. Ráno vtrhla do města severní branou kumpanie Krále Kejklířů, aniž by se předem dovolila městské rady. Černí kejklíři projížděli ulicemi, rozdávali peníze a také vlastní škrabošky. Na Horním trhu se jim povoz převrátil a truhla s nemalým obnosem peněz se jim vysypala na zem, tu se seběhlo všeliké obecenstvo, aby si zlaťáky nabralo. Král Kejklířů jakoby však toho nedbal. Projel městem, aniž by mu v tom bránil kdokoli z městských stráží, kteroužto skutečnost ještě třeba prošetřiti společně s dále nastalými událostmi.

Ještě jedna událost toho dne pak stojí za zmínku. Ve vsi před městskými hradbami dály se již delší dobu podivné úkazy v chrámu Porutině, jak bylo již dříve i v této kronice zapsáno. Trpělivost proto došla biskupství a vyslalo rytíře Bruse z družiny Lotharovy, aby záležitost vyřídil. Chrám byl sice běsa, který jej sužoval a zejména sirotky postihoval psotníkem, zbaven, ale několik dětí zde přišlo během toho k újmy na zdraví, což lid chudý podráždilo k nemalým nepokojům, jež však blednou ve srovnání s tím, co se událo v den následující.

Dobrodružství tvorby

Obvykle svoje dobrodružství dopředu moc neplánuju. Nechci podsouvat hráčům jedinou správnou cestu a raději nechávám věci dopředu otevřené. Nahodím základní motiv a nechávám je a prostředí pracovat ve prospěch příběhu. To zní vzletně, ve skutečnosti prostě normálně hrajem, akorát nemám moc čas chystat mapy, vymýšlet artefakty a další poklady, názvy míst a osob.

Nicméně na poslední sezení jsem připravil po dlouhé době jeskynní dobrodružství v tom pravém slova smyslu. Hora Bolehlav v sobě ukrývá pradávnou hrobku skrývající ostatky opira - mocného pána skřetů. Protože postavy do ní chtěly jít a já jsem to věděl od začátku, nebyl problém věnovat hodiny přípravě, která určitě nepřijde v niveč (ok, 100% jistotu člověk nemá nikdy, to je fakt). V tomto zápisku bych chtěl ukázat, jakým způsobem probíhal můj tvůrčí proces.

Staří a noví známí

Období: červenec 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Otakar, Tonda
Datum: květen 2017

Lothar byl odvolán plnit příbuzenské povinnosti a jel slavit narozeniny svého tchána, Pravoděje ze Smrku. Nově nabyté državy tak zůstaly na pár dní „napospas“ družině. Nebylo jim však dáno, aby si užívali panských radovánek a trávili noci s prostoduchými děvečkami na seníku.

Na panském statku se jednoho dne brzo z rána objevil jakýsi usmrkanec patřící nepochybně do tlupy potulných ludků a že prý nese důležitou zprávu od vědmy Violy. Chce se setkat v tábořišti, které rozbili půlčíci na jihovýchodě panství mimo běžné stezky. Brus, Le Pitch a Froliš se rozhodli, že prosbu vyslyší a za ludky se vydají. Ustrojili své koně a vyrazili. Tonda zůstal ve vsi sám.

Bjorn a Otakar byly tou dobou na objížďce v Šípkově. Mezi chalupy se přihnal jakýsi vesničan a začal tvrdit, že po cestě od Skřetolup se blíží po zuby ozbrojená chasa vedená jakýmsi rytířem na koni. Brzo vyjel za zatáčky u lesa skutečně jezdec doprovázený asi tuctem pěších. Jezdec vezl na boku štít s erbem, jeho doprovod však neměl žádný stejnokroj ani jednu barvu. Čím byli blíž, tím více bylo zřejmé, že se jedná o nějaké sebrance kdoví odkud. Vychrtlí, s chybějícími zuby, špinavý až za ušima. Za opasky sekery. Bujný kůň rytíře přijel jistým krokem k nervóznímu Otakarovi a Bjornovi tak, že cítili dech z jeho nozder na svých tvářích.

„Vy dva sralbotkové. Vypadáte, že umíte mluvit. Kde najdu vašeho pána?!“ Bez jakýchkoli zdvořilostí a pochybností dal jasně najevo, kdo je pánem situace.

„Rytíř Lothar není na panství přítomen…“, vysoukal ze sebe Otakar.

„Ano? Kdy se vrátí?!“ Pokračoval dál sebejistě rytíř.

Ještě ani nevíme s kým máme tu čest., zkusil Bjorn ukázat, že si nenechá vnutit nastavený tón konverzace.

Mé jméno je Kazimierz, rytíř, jestli to potřebuješ tak nutně vědět, ty jeden vousatý záprtku.„, nenechal se vyvést z míry náznakem odporu. „Dostanu odpověď na svoji otázku?!“

Otakar a Bjorn mlčeli jako zařezaní, a tak se hulvát obrátil na okolo stojící vesničany, od nichž vyzvěděl, že sídlo pána leží ve vsi Panské pár mil po proudu říčky. Tam se také záhy banda vydala, Bjorn s Otakarem jim viseli v patách.

Mezitím dorazili Brus, Le Pitch a Froliš na louku, kde seděli ludkové před svými krytými vozy a kouřili z dýmek. Vědma Viola od posledního setkání značně sešla. Ležela na lehátku zakrytá přikrývkami přestože panoval slunečný letní den. Slabě promluvila:

„Mládenci, vím po čem pátráte. Mám něco, co vás bude zajímat. Střípek z minulosti. Chcete ho vidět?“

Všichni tři zaúpěli skoro současně. Věděli, že jim nabízí další výlet do nejistého světa snů.

Nejistota v jejich očích pobídla vědmu k dalšímu vysvětlování. Chcete-li vidět, jak se rodí temný pán, následujte mne do stínů minulosti. Jeden ludka přinesl starý rezavý nůž, zatímco jiný sňal z ohně bublající kotlík a rozlil jeho obsah do kožených pohárků. „Dotkněte se čepele“, zasípala stařena, „a pijte.“ Pomocník jí nalil lektvar do hrdla. Mlha obestřela vše.

Stanuli na studené podlaze jakéhosi kamenného sklepení osvětleného jen chabým světlem lojových svic. Vše proběhlo rychle. Jakýsi skřet oděný v peří a kůžích se skláněl na kamenným oltářem nad hlavou zdvižený nůž. Byla to dýka, které se všichni dotýkali před vypitím nápoje. Odkudsi doléhalo řinčení zbraní. Šaman však byl zabrán do svého rituálu, drmolil zaklínadla. Na oltáři leželo bílé tělo nějakého muže. V tom dýka rukou šamana zajela do hrudi a vytvořila v ní ránu. Zvuky boje se blížily. Ruka skřeta se zanořila do rány a chvíli v ní šmátrala. Ozval se praskot dřeva a krouceného kovu. Skřet vynořil paži z rozřezané hrudi, v jeho dlani bylo vidět zkrvavené tlukoucí srdce odpojené od všech cév. Ozvalo se zvolání v elfském jazyku a šamanovou hrudí projel šíp se zelenými letkami. Šaman padl na zem. Ozvalo se dunění dalších nohou. Elfský hlas zvolal „Bojovali jsme marně!“ Výkřik zanikl ve smrtelném zachroptění. Vše ztichlo. Tělo ležící na oltáři se zvedlo. V bledé tváři se zračila nenávist. Z šamanových rukou vzalo srdce a dlouze se na něj zadívalo.

Všichni tři družiníci se probudili na zemi. Chvíli museli přemáhat doznívající účinky omamujícího dryáku, než se mohli pevně postavit. Vědma vypadala ještě unaveněji než před tím. Nesrozumitelně něco drmolila. “… Kazimierz … rituál … nezdařil se … nesmrtelný … zná … jména … hledá …„

Rytíř Kazimierz dorazil do Panské. Nechal si nastoupit Tondu, Bjorna a Otakara a vyptával se jich na Lothara a kdy se vrátí. Když viděl, že z nich jen tak odpověď nedostane, poslal své pohunky, aby zmáčkli vesničany. Za okamžik tak měl všechny potřebné znalosti o situaci včetně toho, že část družiny odjela za ludky. „Vida, po té chamradi já a mí pánové právě teď paseme! Počkáme až se teda vaši kumpáni vrátí, ať máme čerstvé informace.“

Několika rozkazy se pak zařídil na panském statku po svém. Jeho banda začala plenit spižírny a zařízla prase. „Zákon rytířské pohostinnosti vašemu pánu přikazuje, aby mne pohostil jako sobě rovného. Určitě by mu nevadilo, že jsem se chopil organizování hodokvasu na moji počest.“ Kazimierzův doprovod byl jako utržený ze řetězu. Jeden po druhém to byly samé pochybné existence - zbojníci a další sběř, která se v životě neživila poctivě. Kazimierz sám se smál sprostým vtipům a lil do sebe poháry vína jeden za druhým, aniž by to na něm nechávalo jakékoli známky opilosti. Otakar se mu začal vemlouvat do přízně a vzbudil v něm chuť zalaškovat si v Lotharově posteli s nějakou děvečkou podle jeho gusta. Sehnat děvče, které by odpovídalo rytířovým choutkám a zároveň si neřeklo za tuhle službičku přemrštěnou cenu, mu chvíli běhání po vsi zabralo, ale nakonec se dohodl. Pak už jen čekal, až bude rytíř v nejlepším. Vzal do ruky luk a šíp, vstoupil do světnice, natáhl a vystřelil do širokých svalnatých zad. Děvečka vykřikla s děsem v hlase. Kazimierz ukončil co právě dělal a otočil se na Otakara, jakoby nic. Vzal šíp do rukou, zalomil jej. Oba kusy dříku vytáhl, pokrýval je jen jakýsi černý hlen. Ani kapka krve nevytekla z otvorů v jeho korpusu.

„TOHLE UŽ NIKDY NEDĚLEJ, NEBO ZEMŘEŠ! Stejně se ti povede, jestli někomu vykecáš, cos tu teď viděl!“ Hromový hlas zaduněl chalupou, v Otakarovi by se v té chvíli krve nedořezal, stejně jako v onom podivném cizinci.

„A pro tebe to platí taky, holka!“ Dodal už o něco mírněji. „Teď zmizte. Oba!“

Druhý den ráno dorazili Brus, Le Pitch a Froliš spátky do Panské. Na statku bylo boží dopuštění. Po Kazimierzovi už nebylo vidu ani slechu. Za rozbřesku seřval svůj doprovod odtáhl směrem odkud přišel. Po čase se donesla do Panské zpráva, že těla bojovníků jeho družiny byla nalezena zmasakrovaná u cesty ze Skřetolup na Malou Vodu.

Na slavnosti

Období: srpen 1281
Datum: leden 2017
Postavy: Betimel, Elissen

Trpaslíci už byli nějakou dobu ti tam a život se vrátil do starých kolejí. Děvčata chodila s otcem po lese sbírat byliny a houby nebo se věnovala sklizni. Před druhým letním úplňkem je však v chaloupce navštívila Víf, tetička, která si vzala za muže bratra jejich matky. Byla to mimochodem trpaslice. Jediná v městečku.

„Dentrine“, obrátila se na otce holek, „přišla jsem v zájmu budoucnosti tvých dcer. Už jsou dost velké na to, aby s tebou běhaly po lese jako zdivočelé kočky. Měly by se začít učit jak vést domácnost, přijít trochu mezi lidi.“

A tak se stalo, že druhý den si nesly holky pár svých věcí v ranečku a mířili do městečka, kde měli teď nějaký čas pobývat. Jak řekla tetička Víf: „Za chvíli se budou chtít vdávat, a tady v lese natrefí tak leda na zablešeného hejkala. V městečku je slušných chlapců dost.“

V Brodku se chystala slavnost obětování úrody po žních. Na rynku už se skládaly lavice a dřevěné stoly, muzikanti secvičovali skladby na tanec. Další obyvatelé vsi přinášeli obětní dary na velký kus vyšívaného plátna rozložený na zemi. Na opačné straně rynku stála vysoká lípa a pod ní starý oltář v podobě půlkruhu dřevěných bůžků. Hromádka obětin bytostem a duchům lesů, vod a luk byla znatelně menší. Za jedním ze stolů seděl mnich z blízkého monastýru a bedlivě pozoroval, kdo dává obětiny pod strom a nikoli na plátno.

Večer vyrazily holky v doprovodu tety a její rodiny na slavnost. Oblečené v nových šatech, které jim Víf nechala už předem ušít. Se svými elfskými rysy a klučičí chůzí v nich vypadaly trochu nepatřičně. Před rychtářovým statkem stál dlouhý stůl za kterým seděl vladyka, jeho syn a celá posádka z tvrze. Čekalo se, až se mnich připraví a požehná úrodu. Za chvíli se objevil, oblečený v bílé říze, pětkrát obešel obětní dary a požehnal jim jménem pěti bohů a nezapomněl zdůraznit, že jedině svatá pětice dala lidem tyto dary a jedině modlitby k Porutě, Žírnovi, Starcovi, Časlijovi a Cestanovi jim zařídí spokojený život.

Obřad skončil a začal hodokvas. Guslaři spustili známé písně a začalo se tančit. Betimel si vyhlédl jeden z mladých chasníků, vyzval ji k tanci a ona šla. Elissen se věnovala malé sestřenici, která jí prováděla po rynku a ukazovala jí, kde co je. Tak dorazili až k hospodě. A zatímco jí sestřenice jmenovala, jak se jmenuje který strýček a stařeček, co tu seděli s fajfkama na korbelem piva, napjala Elissen uši k hlasům, které se k ní slabě nesly z okénka na boku hospody:

„Běž potom dolů do sklepa a podej ty skonie. Musíme je pro vladyku připravit.“, pravil jakýsi úlisný hlas.

„A kde je přesně najdu?“, zeptal se pro změnu kolísavý hlas nějakého mladíka.

„Pod schody v bedýnce. A ne abys na ně jenom pomyslel! Máme je přesně spočítané. Tahle lahůdka je jen pro vladyku. Stálo to celý majlant!“, odpověděl znovu ten úlisný hlas, „Doufám, že mi to pomůže, jak doufám.“

Elissen se začaly sbíhat sliny. Nevěděla sice co to jsou ty skonie ani jak chutnají, ale jestli je to něco jen pro vladyku, musí to být velká lahůdka. A ona byla mlsná až hanba a už dlouho si na ničem pěkně nepošmákla.

V tom se jí za zády objevila Betimel, ještě celá udýchaná. „Asi jsem mu trošku podupala střevíce, chudáčkovi. Ale bavilo mě to.

Elissen však naznačila prstem, aby byla zticha a začala se krást podél stěny na dvorek hostince. Na něm se právě motal nějaký opilý dědek, který se sice na děvčata obořil, co tam pohledávají, ale nechal se rychle odbýt a zamířil na náves.

Zadní vchod do knajpy byl zavřený, ale ne zamčený. Betimel se vkradla potichu dovnitř, za ní proklouzla Elissen i jejich sestřenka. Vchod do sklepa byl skryt pod poklopem v zemi. Při otevírání to sice trochu zavrzalo, ale protože v nálevně byl hluk, nikdo nemohl nic slyšet. „Rychle dolů!“, poháněla Elissen ostatní, pak skočila do sklepa a zavřela za sebou poklop.

Chvilku jim trvalo, než si oči zvykly na tmu, kterou narušovaly jen tenoučké pramínky světla pronikající škvírami mezi prkny podlahy. Ve sklepě byla spousta beden, pytlů a sudů. V tom se však ozvalo u padacích dvířek dupání a ty se začaly zvedat. Někdo se chystal vejít do sklepa. Elissen chytla za ruku sestřenku a odtáhla ji pod dřevěné schůdky. Betimel vlezla mezi pár pytlů. Po schodech sešel hostinský, automaticky, aniž by se nějak zvlášť rozhlížel, sáhl pro hrnec, kde měl nejspíš kyselé zelí nebo škvarky a zase se vydal ztěžka nahoru, pískaje si nějakou melodii co právě zaslechl před hospodou.

Než se Elissen s Betmiel vzpamatovaly, zaslechly tiché mlaskání. Maličká držela v ruce jakousi malou hruštičku a zdá se, že jí moc chutnala. Pusu měla celou ulepenou od dužiny.

„Skonie!“, vykřikla přidušeně Elissen a vytrhla ovoce z malé ručky. Pak jí oko padlo na dřevěnou bedýnku položenou na šteláři vedle. Byla otevřená a v ní ležely ještě další dvě hruštičky. Ochutnala tu nakouslou. Byla sladká jako med a byly v ní malá kulatá semínka, která při kousání praskala mezi zuby. Elissen si strčila zbývající skonie za košili.

Jenže sestřenka, která byla nečekaně obrána o svůj objev začala natahovat. To už u ní byla ale Betimel a začala ji utěšovat dřív, než by mohl někdo pláč malého dítěte zaslechnout.

Znovu se ozval dupot nohou a víko se zase otevřelo. Holky padly na všechny čtyři a začaly obcházet sklep okolo, aby mohly rychle vyběhnout nahoru po schodech. Dolů scházel pacholek z hospody a zamířil k místu, kde byly skonie.

Chvíli šátral kolem dokola. Pak se poškrábal na hlavě a zamumlal: Ten starý blázen, už tu určitě byl odneslo to.“ Pak zavolal: „Tady nic není! Je to prázdné!“

V té chvíli vyrazila Betimel jako střela do schodů, za ní hned Elissen, která držela v náručí malou. „Stůjte! Zlodějííí!“, začal křičet pacholek!

To už byly ale děvčata v místnosti mezi zadním vchodem a výčepem. Bylo slyšet, ze šenku se směrem k nim valí spousta lidí, které vzburcovalo pacholkovo volání. Ten dole ve sklepě zaklel, protože zřejmě o něco zakopl. Betimel otevřela dveře pro Elissen a pak vyklouzla na dvorek za ní. Ještě zaslechla zvolání, aby jim někdo nadběhl předem.

„Musíme se schovat, neutečem jim!“

Elissen využila svůj vynikající postřeh a okamžitě ukázala na kopu sena pod stájovým přístřeškem.

„Pusťte mě ven přece!“ To mluvil hostinský, jehož úlisný tón vystřídalo naštvání. Chvilku to trvalo, než zmatený pacholek vylíčil co ve sklepě viděl. Dvorek se naplnil zvědavci i přiopilými chlápky připravenými vyřídit si to se zloději ručně stručně. Někdo navrhl, aby se vidlemi propíchalo seno. Náhle se však ozvalo zvolání: „Viděl jsem je! Vylezli po střeše, seskočili do humna k sousedům a pádili zadem do pole. Jsou schovaní v obilí!“ Všichni ti, co se nahrnuli na dvorek okamžitě vyrazili s rykem pryč.

Ten, kdo odlákal dav, byl strýc. Jakmile zmizel poslední pronásledovatel, pronesl do prázdna: „Už můžete vylézt, nikdo tu není!“

Seno se rozhrnulo. Malá sestřenka vyběhla s radostí k tatínkovi. Elissen a Betimel se krčily provinile vzadu. „Děvčata, děvčata,“ začal strýc vyčítavě, „takhle by to nešlo! Jste tu první den a hned začínáte tím, že vykradete hospodu? Okamžitě mi dejte, co jste vzali, já to hostinskému nenápadně vrátím. A zbytek vyřídíme doma po slavnosti!“

Elissen vylovila zpod košile získané skonie a odevzdala je. Tak nějak cítila, že po tom všem už na ně ani nemá chuť.

blog.txt · Poslední úprava: 27.07.2013 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0