Blog

Dobrodružství tvorby

Obvykle svoje dobrodružství dopředu moc neplánuju. Nechci podsouvat hráčům jedinou správnou cestu a raději nechávám věci dopředu otevřené. Nahodím základní motiv a nechávám je a prostředí pracovat ve prospěch příběhu. To zní vzletně, ve skutečnosti prostě normálně hrajem, akorát nemám moc čas chystat mapy, vymýšlet artefakty a další poklady, názvy míst a osob.

Nicméně na poslední sezení jsem připravil po dlouhé době jeskynní dobrodružství v tom pravém slova smyslu. Hora Bolehlav v sobě ukrývá pradávnou hrobku skrývající ostatky opira - mocného pána skřetů. Protože postavy do ní chtěly jít a já jsem to věděl od začátku, nebyl problém věnovat hodiny přípravě, která určitě nepřijde v niveč (ok, 100% jistotu člověk nemá nikdy, to je fakt). V tomto zápisku bych chtěl ukázat, jakým způsobem probíhal můj tvůrčí proces.

Plán

Takže víme, že půjdeme do podzemí. Postavy už jsou na docela vysokých úrovních, takže nějakých pár kostlivců by pro ně nebyla moc velká výzva. Nene, musí to být nebezpečné místo. Tak aby i jen pouhá přítomnost v něm postavy nějak ohrožovala. Další premisa je vytvořit dramatickou strukturu dobrodružství s jasným úvodem, peripetiemi a vyvrcholením. Třetím kýženým prvkem jsou pasti. Hrobka jimi bude v přiměřeném množství zabezpečena. A budou to pasti, které tam mohly přečkat staletí, čekat až je někdo spustí. Tři prvky by měly být dostatečné a v podstatě by byly. „STOP!“, měl by vykřiknout tempomat nápadů. Nicméně přidal jsem i čvrtý prvek - podzemí by mělo mít živého protivníka postav - nadpřirozeného strážce ochránce, který jim bude doslova „zatápět“. A bude mít napojení první prvek - bude žít z toho, co postavy ohrožuje.

Hledání střípků

Jako první jsem se rozhodl, že podzemí bude lineární, bez odboček a možností se někde zatoulat. Výzva pro postavy i hráče bude spočívat ve stupňování nebezpečí ne v odhalování tajemství a úkrytů nepřátel. A podzemí bude orientováno vertikálně. Bude umístěno ve staré sopce. Magma totiž vyneslo pod povrch hory smolinec - radioaktivní horninu, jejíž záření bude na postavy působit jako jed.

Po chvíli váhání jsem se rozhodl, že radioaktivita bude souviset s živlem ohně. Živým strážcem podzemí tedy bude salamandr - ohnivý ještěr. Pak už jen zbývalo najít na internetu tipy na nějaké funkční podzemní pasti. Sám jsem se do vymýšlení nepouštěl. Střípky byly nalezeny.

První neuspořádané náčrtky

Skládání dílků

Teď už zbývá jen střípky poskládat dohromady. Jednoduché řeklo by se. Udělá se jedna chodba, po cestě pár místností a do nich se nastrkají atrakce. A hned máme lunapark pro postavy! V skutečnosti úplně ne. Dračí doupě je hra o zdroje a při přípravě hry se musí především dbát na to, jak o ně postavy obrat. A to pěkně od začátku. Po nemoci z ozáření bolí hlava a člověk je unavený? Při lehké expozici náročnost na všechny duševní akce. Při horším průběhu tělesné jizvy. Do podzemí se bude slézat po schodech? Skřeti přece nebudou umožňovat každému nýmandovi, aby se procházel po jejich kobkách. Dáme tam jen pár stupínků, aby to postavám nešlo tak lehce. Hora ukrývá radioaktivní krystaly, kolem kterých půjde projít jen pod ochranou magie. Schody do dolní části podzemí jsou chráněné ochranným zaklínadlem strachu. Všude kolem musí být krystaly, kterými se budou živit salamandři a tak růst a být větším ohrožením. No jo, to jediné, nad čím jsem domal nejdýl bylo, jak salamandra uvést hned na úvod, přitom ho nevydat slabého napospas družině a nechat ho postupně být skrytou hrozbou, která se objeví až po cestě zpět z podzemí. Řešení jsem našel, ale nebylo dobré.

První náčrtek kobky

Výsledek vs. hráči

Nakreslení a domyšlení celého podzemí do finální verze prezentované hráčům zabralo celé odpoledne. Už proto, že během dotváření člověka napadají další a další nápady a věci, které je třeba zvažovat a na kterých se lze pěkně zaseknout.

Vstup do podzemí

Jak vidíte vchod do podzemí se nacházel v kráteru na temeni hory. Jako starý lidumil jsem postavám předem naznačil, že v hoře je přítomná škodlivá esence ohně. Proti tomu seslal čaroděj Brus ochrannou bariéru, čímž od začátku eliminoval můj plán omezovat kouzlící postavy náročností duševních akcí. Z toho se ale ještě dalo vybruslit. Při zesílení radioaktivního pole jsem jej nechal ověřovat, zda ochranu udrží.

Jako závažnější chyba se ukázalo, že jsem si neověřil, zda postava čaroděje má schopnost vytvářet nadpřirozený žár ohně. Vchod do podzemí jsem totiž zatarasil salamandřím vejcem a do reliéfu dal návodný vzkaz. Nicméně čaroděj byl schopen seslat pouze obyčejnou ohnivou kouli a to mi přišlo na zahřátí vejce málo (jak se ukázalo později člověk ze svých požadavků klidně sleví). „Zapalte pořádný oheň a topte kolem vejce celý den“, říkal jsem si v duchu. Postavy se rozhodli na vejce vykašlat a projít vlastní cestou vytvořenou druidem ve skalním masivu. Fér. Jak tam ale dostanu toho salamandra?

Krásný moment nastal na první primitivní pasti. Nikdo se neobtěžoval zkoumat, zda podlaha, kam doskočí je dostatečně pevná. Hráčům začalo docházet, že tohle nebude nic jednoduchého.

Střední trakt podzemí

Po prvním odpočívadle přišla komnata s krystalem, kterou se podařilo díky zesílení ochranného štítu projít. Nicméně pohled na zbývající duševní zdroje u Ondrovy postavy prozrazoval, že není nadšen vývojem situace. Naproti tomu past s otáčivým válcem a výsypkou kamení postavy detekovaly a zajistily. Následovaly Schody strachu. Tady jsem naopak vysál Lothara, který se pustil do křížku se starým obrazcem psychické magie a s velkým vypětím se mu podařilo strážce porazit. Dobrodružství bylo zhruba za polovinou a postavy byly řádně načaté. Tak jak to má být. Jediná škoda, že tyto schody měly mít jako hlavní cíl postavy alespoň na chvíli rozdělit a některé dostat z dosahu ochranné bariéry a vystavit je působení radiace.

Mezitím jsem se rozhodl, že salamandra prostě musím nějak do děje dostat. Do petrolejového jezírka jsem proto umístil jeho vejce a doufal, že postavy jezírko zapálí a tím dojde k jeho vylíhnutí. A stalo se. Vejce puklo. V této chvíli jsem udělal chybu, protože jsem nechal salamandra ukázat postavám. Místo toho jsem ho měl držet jako tajemství, nechat jej schovat někde v průrvě a čekat, až postavy tohle místo projdou a poslat ho vykrmit do vyšších pater. Takto jsem dal hrdinům příležitost ho vyřadit a zamýšlený efekt byl tak jako tak fuč.

Krvavý zvon postavy obešly víceméně bez většího zájmu. Družinový druid si poradil i bez něj a rituální komoru otevřel pomocí kouzla. Blížilo se finále.

Poslední část podzemí

Původně jsem myslel, že postavy budou v poslední komnatě čelit třem nebezpečím - dalšímu ochrannému obrazci, radiaci z krystalu smrti a salamandrovi, který do toho vpadne v touze krystal pozřít. Jak víme, ještěrka byla ze hry. I tak jsem doufal, že se podaří již notně oslabeného Lothara pomocí obrazce vysosat na dno a vyčerpat i zbytek postav tak, že namísto otevření pohřební komory stáhnou ocas a z kobek odejdou a maximálně je nějak zapečetí nebo strhnout vchod. Jenže štěstí se přiklonilo na stranu družiny, a to i přesto, že jsem vymyslel ještě jedno dodatečné ochranné znamení přímo na těle upíra. Kostky přestaly padat. Běh světa má někdy vlastní vůli nezávislou i na vůli PJ. Družina ostatky rozemlela na masokostní (spíš masovyschlokožní) moučku a druid doslova zruinoval celý komplex. Tohohle temného pána už nikdo nikdy neoživí. Nebo ano?

Staří a noví známí

Období: červenec 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Otakar, Tonda
Datum: květen 2017

Lothar byl odvolán plnit příbuzenské povinnosti a jel slavit narozeniny svého tchána, Pravoděje ze Smrku. Nově nabyté državy tak zůstaly na pár dní „napospas“ družině. Nebylo jim však dáno, aby si užívali panských radovánek a trávili noci s prostoduchými děvečkami na seníku.

Na panském statku se jednoho dne brzo z rána objevil jakýsi usmrkanec patřící nepochybně do tlupy potulných ludků a že prý nese důležitou zprávu od vědmy Violy. Chce se setkat v tábořišti, které rozbili půlčíci na jihovýchodě panství mimo běžné stezky. Brus, Le Pitch a Froliš se rozhodli, že prosbu vyslyší a za ludky se vydají. Ustrojili své koně a vyrazili. Tonda zůstal ve vsi sám.

Bjorn a Otakar byly tou dobou na objížďce v Šípkově. Mezi chalupy se přihnal jakýsi vesničan a začal tvrdit, že po cestě od Skřetolup se blíží po zuby ozbrojená chasa vedená jakýmsi rytířem na koni. Brzo vyjel za zatáčky u lesa skutečně jezdec doprovázený asi tuctem pěších. Jezdec vezl na boku štít s erbem, jeho doprovod však neměl žádný stejnokroj ani jednu barvu. Čím byli blíž, tím více bylo zřejmé, že se jedná o nějaké sebrance kdoví odkud. Vychrtlí, s chybějícími zuby, špinavý až za ušima. Za opasky sekery. Bujný kůň rytíře přijel jistým krokem k nervóznímu Otakarovi a Bjornovi tak, že cítili dech z jeho nozder na svých tvářích.

„Vy dva sralbotkové. Vypadáte, že umíte mluvit. Kde najdu vašeho pána?!“ Bez jakýchkoli zdvořilostí a pochybností dal jasně najevo, kdo je pánem situace.

„Rytíř Lothar není na panství přítomen…“, vysoukal ze sebe Otakar.

„Ano? Kdy se vrátí?!“ Pokračoval dál sebejistě rytíř.

Ještě ani nevíme s kým máme tu čest., zkusil Bjorn ukázat, že si nenechá vnutit nastavený tón konverzace.

Mé jméno je Kazimierz, rytíř, jestli to potřebuješ tak nutně vědět, ty jeden vousatý záprtku.„, nenechal se vyvést z míry náznakem odporu. „Dostanu odpověď na svoji otázku?!“

Otakar a Bjorn mlčeli jako zařezaní, a tak se hulvát obrátil na okolo stojící vesničany, od nichž vyzvěděl, že sídlo pána leží ve vsi Panské pár mil po proudu říčky. Tam se také záhy banda vydala, Bjorn s Otakarem jim viseli v patách.

Mezitím dorazili Brus, Le Pitch a Froliš na louku, kde seděli ludkové před svými krytými vozy a kouřili z dýmek. Vědma Viola od posledního setkání značně sešla. Ležela na lehátku zakrytá přikrývkami přestože panoval slunečný letní den. Slabě promluvila:

„Mládenci, vím po čem pátráte. Mám něco, co vás bude zajímat. Střípek z minulosti. Chcete ho vidět?“

Všichni tři zaúpěli skoro současně. Věděli, že jim nabízí další výlet do nejistého světa snů.

Nejistota v jejich očích pobídla vědmu k dalšímu vysvětlování. Chcete-li vidět, jak se rodí temný pán, následujte mne do stínů minulosti. Jeden ludka přinesl starý rezavý nůž, zatímco jiný sňal z ohně bublající kotlík a rozlil jeho obsah do kožených pohárků. „Dotkněte se čepele“, zasípala stařena, „a pijte.“ Pomocník jí nalil lektvar do hrdla. Mlha obestřela vše.

Stanuli na studené podlaze jakéhosi kamenného sklepení osvětleného jen chabým světlem lojových svic. Vše proběhlo rychle. Jakýsi skřet oděný v peří a kůžích se skláněl na kamenným oltářem nad hlavou zdvižený nůž. Byla to dýka, které se všichni dotýkali před vypitím nápoje. Odkudsi doléhalo řinčení zbraní. Šaman však byl zabrán do svého rituálu, drmolil zaklínadla. Na oltáři leželo bílé tělo nějakého muže. V tom dýka rukou šamana zajela do hrudi a vytvořila v ní ránu. Zvuky boje se blížily. Ruka skřeta se zanořila do rány a chvíli v ní šmátrala. Ozval se praskot dřeva a krouceného kovu. Skřet vynořil paži z rozřezané hrudi, v jeho dlani bylo vidět zkrvavené tlukoucí srdce odpojené od všech cév. Ozvalo se zvolání v elfském jazyku a šamanovou hrudí projel šíp se zelenými letkami. Šaman padl na zem. Ozvalo se dunění dalších nohou. Elfský hlas zvolal „Bojovali jsme marně!“ Výkřik zanikl ve smrtelném zachroptění. Vše ztichlo. Tělo ležící na oltáři se zvedlo. V bledé tváři se zračila nenávist. Z šamanových rukou vzalo srdce a dlouze se na něj zadívalo.

Všichni tři družiníci se probudili na zemi. Chvíli museli přemáhat doznívající účinky omamujícího dryáku, než se mohli pevně postavit. Vědma vypadala ještě unaveněji než před tím. Nesrozumitelně něco drmolila. “… Kazimierz … rituál … nezdařil se … nesmrtelný … zná … jména … hledá …„

Rytíř Kazimierz dorazil do Panské. Nechal si nastoupit Tondu, Bjorna a Otakara a vyptával se jich na Lothara a kdy se vrátí. Když viděl, že z nich jen tak odpověď nedostane, poslal své pohunky, aby zmáčkli vesničany. Za okamžik tak měl všechny potřebné znalosti o situaci včetně toho, že část družiny odjela za ludky. „Vida, po té chamradi já a mí pánové právě teď paseme! Počkáme až se teda vaši kumpáni vrátí, ať máme čerstvé informace.“

Několika rozkazy se pak zařídil na panském statku po svém. Jeho banda začala plenit spižírny a zařízla prase. „Zákon rytířské pohostinnosti vašemu pánu přikazuje, aby mne pohostil jako sobě rovného. Určitě by mu nevadilo, že jsem se chopil organizování hodokvasu na moji počest.“ Kazimierzův doprovod byl jako utržený ze řetězu. Jeden po druhém to byly samé pochybné existence - zbojníci a další sběř, která se v životě neživila poctivě. Kazimierz sám se smál sprostým vtipům a lil do sebe poháry vína jeden za druhým, aniž by to na něm nechávalo jakékoli známky opilosti. Otakar se mu začal vemlouvat do přízně a vzbudil v něm chuť zalaškovat si v Lotharově posteli s nějakou děvečkou podle jeho gusta. Sehnat děvče, které by odpovídalo rytířovým choutkám a zároveň si neřeklo za tuhle službičku přemrštěnou cenu, mu chvíli běhání po vsi zabralo, ale nakonec se dohodl. Pak už jen čekal, až bude rytíř v nejlepším. Vzal do ruky luk a šíp, vstoupil do světnice, natáhl a vystřelil do širokých svalnatých zad. Děvečka vykřikla s děsem v hlase. Kazimierz ukončil co právě dělal a otočil se na Otakara, jakoby nic. Vzal šíp do rukou, zalomil jej. Oba kusy dříku vytáhl, pokrýval je jen jakýsi černý hlen. Ani kapka krve nevytekla z otvorů v jeho korpusu.

„TOHLE UŽ NIKDY NEDĚLEJ, NEBO ZEMŘEŠ! Stejně se ti povede, jestli někomu vykecáš, cos tu teď viděl!“ Hromový hlas zaduněl chalupou, v Otakarovi by se v té chvíli krve nedořezal, stejně jako v onom podivném cizinci.

„A pro tebe to platí taky, holka!“ Dodal už o něco mírněji. „Teď zmizte. Oba!“

Druhý den ráno dorazili Brus, Le Pitch a Froliš spátky do Panské. Na statku bylo boží dopuštění. Po Kazimierzovi už nebylo vidu ani slechu. Za rozbřesku seřval svůj doprovod odtáhl směrem odkud přišel. Po čase se donesla do Panské zpráva, že těla bojovníků jeho družiny byla nalezena zmasakrovaná u cesty ze Skřetolup na Malou Vodu.

Na slavnosti

Období: srpen 1281
Datum: leden 2017
Postavy: Betimel, Elissen

Trpaslíci už byli nějakou dobu ti tam a život se vrátil do starých kolejí. Děvčata chodila s otcem po lese sbírat byliny a houby nebo se věnovala sklizni. Před druhým letním úplňkem je však v chaloupce navštívila Víf, tetička, která si vzala za muže bratra jejich matky. Byla to mimochodem trpaslice. Jediná v městečku.

„Dentrine“, obrátila se na otce holek, „přišla jsem v zájmu budoucnosti tvých dcer. Už jsou dost velké na to, aby s tebou běhaly po lese jako zdivočelé kočky. Měly by se začít učit jak vést domácnost, přijít trochu mezi lidi.“

A tak se stalo, že druhý den si nesly holky pár svých věcí v ranečku a mířili do městečka, kde měli teď nějaký čas pobývat. Jak řekla tetička Víf: „Za chvíli se budou chtít vdávat, a tady v lese natrefí tak leda na zablešeného hejkala. V městečku je slušných chlapců dost.“

V Brodku se chystala slavnost obětování úrody po žních. Na rynku už se skládaly lavice a dřevěné stoly, muzikanti secvičovali skladby na tanec. Další obyvatelé vsi přinášeli obětní dary na velký kus vyšívaného plátna rozložený na zemi. Na opačné straně rynku stála vysoká lípa a pod ní starý oltář v podobě půlkruhu dřevěných bůžků. Hromádka obětin bytostem a duchům lesů, vod a luk byla znatelně menší. Za jedním ze stolů seděl mnich z blízkého monastýru a bedlivě pozoroval, kdo dává obětiny pod strom a nikoli na plátno.

Večer vyrazily holky v doprovodu tety a její rodiny na slavnost. Oblečené v nových šatech, které jim Víf nechala už předem ušít. Se svými elfskými rysy a klučičí chůzí v nich vypadaly trochu nepatřičně. Před rychtářovým statkem stál dlouhý stůl za kterým seděl vladyka, jeho syn a celá posádka z tvrze. Čekalo se, až se mnich připraví a požehná úrodu. Za chvíli se objevil, oblečený v bílé říze, pětkrát obešel obětní dary a požehnal jim jménem pěti bohů a nezapomněl zdůraznit, že jedině svatá pětice dala lidem tyto dary a jedině modlitby k Porutě, Žírnovi, Starcovi, Časlijovi a Cestanovi jim zařídí spokojený život.

Obřad skončil a začal hodokvas. Guslaři spustili známé písně a začalo se tančit. Betimel si vyhlédl jeden z mladých chasníků, vyzval ji k tanci a ona šla. Elissen se věnovala malé sestřenici, která jí prováděla po rynku a ukazovala jí, kde co je. Tak dorazili až k hospodě. A zatímco jí sestřenice jmenovala, jak se jmenuje který strýček a stařeček, co tu seděli s fajfkama na korbelem piva, napjala Elissen uši k hlasům, které se k ní slabě nesly z okénka na boku hospody:

„Běž potom dolů do sklepa a podej ty skonie. Musíme je pro vladyku připravit.“, pravil jakýsi úlisný hlas.

„A kde je přesně najdu?“, zeptal se pro změnu kolísavý hlas nějakého mladíka.

„Pod schody v bedýnce. A ne abys na ně jenom pomyslel! Máme je přesně spočítané. Tahle lahůdka je jen pro vladyku. Stálo to celý majlant!“, odpověděl znovu ten úlisný hlas, „Doufám, že mi to pomůže, jak doufám.“

Elissen se začaly sbíhat sliny. Nevěděla sice co to jsou ty skonie ani jak chutnají, ale jestli je to něco jen pro vladyku, musí to být velká lahůdka. A ona byla mlsná až hanba a už dlouho si na ničem pěkně nepošmákla.

V tom se jí za zády objevila Betimel, ještě celá udýchaná. „Asi jsem mu trošku podupala střevíce, chudáčkovi. Ale bavilo mě to.

Elissen však naznačila prstem, aby byla zticha a začala se krást podél stěny na dvorek hostince. Na něm se právě motal nějaký opilý dědek, který se sice na děvčata obořil, co tam pohledávají, ale nechal se rychle odbýt a zamířil na náves.

Zadní vchod do knajpy byl zavřený, ale ne zamčený. Betimel se vkradla potichu dovnitř, za ní proklouzla Elissen i jejich sestřenka. Vchod do sklepa byl skryt pod poklopem v zemi. Při otevírání to sice trochu zavrzalo, ale protože v nálevně byl hluk, nikdo nemohl nic slyšet. „Rychle dolů!“, poháněla Elissen ostatní, pak skočila do sklepa a zavřela za sebou poklop.

Chvilku jim trvalo, než si oči zvykly na tmu, kterou narušovaly jen tenoučké pramínky světla pronikající škvírami mezi prkny podlahy. Ve sklepě byla spousta beden, pytlů a sudů. V tom se však ozvalo u padacích dvířek dupání a ty se začaly zvedat. Někdo se chystal vejít do sklepa. Elissen chytla za ruku sestřenku a odtáhla ji pod dřevěné schůdky. Betimel vlezla mezi pár pytlů. Po schodech sešel hostinský, automaticky, aniž by se nějak zvlášť rozhlížel, sáhl pro hrnec, kde měl nejspíš kyselé zelí nebo škvarky a zase se vydal ztěžka nahoru, pískaje si nějakou melodii co právě zaslechl před hospodou.

Než se Elissen s Betmiel vzpamatovaly, zaslechly tiché mlaskání. Maličká držela v ruce jakousi malou hruštičku a zdá se, že jí moc chutnala. Pusu měla celou ulepenou od dužiny.

„Skonie!“, vykřikla přidušeně Elissen a vytrhla ovoce z malé ručky. Pak jí oko padlo na dřevěnou bedýnku položenou na šteláři vedle. Byla otevřená a v ní ležely ještě další dvě hruštičky. Ochutnala tu nakouslou. Byla sladká jako med a byly v ní malá kulatá semínka, která při kousání praskala mezi zuby. Elissen si strčila zbývající skonie za košili.

Jenže sestřenka, která byla nečekaně obrána o svůj objev začala natahovat. To už u ní byla ale Betimel a začala ji utěšovat dřív, než by mohl někdo pláč malého dítěte zaslechnout.

Znovu se ozval dupot nohou a víko se zase otevřelo. Holky padly na všechny čtyři a začaly obcházet sklep okolo, aby mohly rychle vyběhnout nahoru po schodech. Dolů scházel pacholek z hospody a zamířil k místu, kde byly skonie.

Chvíli šátral kolem dokola. Pak se poškrábal na hlavě a zamumlal: Ten starý blázen, už tu určitě byl odneslo to.“ Pak zavolal: „Tady nic není! Je to prázdné!“

V té chvíli vyrazila Betimel jako střela do schodů, za ní hned Elissen, která držela v náručí malou. „Stůjte! Zlodějííí!“, začal křičet pacholek!

To už byly ale děvčata v místnosti mezi zadním vchodem a výčepem. Bylo slyšet, ze šenku se směrem k nim valí spousta lidí, které vzburcovalo pacholkovo volání. Ten dole ve sklepě zaklel, protože zřejmě o něco zakopl. Betimel otevřela dveře pro Elissen a pak vyklouzla na dvorek za ní. Ještě zaslechla zvolání, aby jim někdo nadběhl předem.

„Musíme se schovat, neutečem jim!“

Elissen využila svůj vynikající postřeh a okamžitě ukázala na kopu sena pod stájovým přístřeškem.

„Pusťte mě ven přece!“ To mluvil hostinský, jehož úlisný tón vystřídalo naštvání. Chvilku to trvalo, než zmatený pacholek vylíčil co ve sklepě viděl. Dvorek se naplnil zvědavci i přiopilými chlápky připravenými vyřídit si to se zloději ručně stručně. Někdo navrhl, aby se vidlemi propíchalo seno. Náhle se však ozvalo zvolání: „Viděl jsem je! Vylezli po střeše, seskočili do humna k sousedům a pádili zadem do pole. Jsou schovaní v obilí!“ Všichni ti, co se nahrnuli na dvorek okamžitě vyrazili s rykem pryč.

Ten, kdo odlákal dav, byl strýc. Jakmile zmizel poslední pronásledovatel, pronesl do prázdna: „Už můžete vylézt, nikdo tu není!“

Seno se rozhrnulo. Malá sestřenka vyběhla s radostí k tatínkovi. Elissen a Betimel se krčily provinile vzadu. „Děvčata, děvčata,“ začal strýc vyčítavě, „takhle by to nešlo! Jste tu první den a hned začínáte tím, že vykradete hospodu? Okamžitě mi dejte, co jste vzali, já to hostinskému nenápadně vrátím. A zbytek vyřídíme doma po slavnosti!“

Elissen vylovila zpod košile získané skonie a odevzdala je. Tak nějak cítila, že po tom všem už na ně ani nemá chuť.

Jak se chopit panství

Období: únor - červenec 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: únor 2017

Dopis Brusa Weine biskupovi Juliánovi

Vaše Milosti, biskupe Juliáne,
předně tohoto dopisu se Vám chci co nejsrdečněji omluvit, že jsem zprávu o mém snažení ve věci posílení pozice církve Svaté pětice na novém území rytíře Lothara nezaslal dříve, leč tento kraj je velmi zanedbán jak po duchovní tak po fyzické stránce a byl jsem velmi zaměstnán s tímto neutěšeným stavem něco udělat. Předně mi dovolte shrnout pár faktů. Rytíři Lotharu Bezradském bylo, za jeho činy při návratu uloupených ostatků svatých mučedníků, dáno do správy léno nacházející se severně od Lesního Vranova na samém trojmezí Ostředku, Podhůří a Hvozdu. Panství čítá prozatím pouze dvě vesnice, větší Panská Ves se zhruba dvaceti statky a menší Šípkové skládající se z pouhých tří statků.

Na Lotharovo léno dorazili jsme v únoru léta dvanáctistého osmdesátého druhého. Mé první kroky směřovali ke zjištění toho, jak jsou na tom místní obyvatelé s vírou ve Svatou pětici. Výsledek mých zjištění byl ten, že mnozí v Pětici věří, zejména v boha Starce, ochránce obydlí, a Žírna, boha úrody, leč je zde silně zakořeněná víra ve staré bůžky. Lidé se k nim v modlitbách obracejí, protože mají za to, že je tato božstva ochrání hlavně před lesními běsy a nemrtvými, kterými se okolní lesy doslova hemží. Rozhodl jsem se tedy, že ve jménu Pětice vyženu tato bezbožná stvoření z kraje a tím lidem ukážu cestu k jediné pravé víře.

Od syna předchozího správce, Otakara Wilda, jsme se dozvěděli, že Šípkovou ohrožují zejména hejkalové a jezinky a na cestě mezi Šípkovou a Panským je často vídán jakýsi přízrak. Severně od Panské je velké pohřebiště z dob skřetích válek, tam místní již několikrát zahlédli povstávat z hrobů umrlce a jiné nemrtvé. Západně od Panské nacházejí se močály s vodními běsy, jako jsou vodníci a mlhavci, v lesích pak se poslední dobou začíná objevovat větší množství lesních elfů z Hvozdu. Také nám Ota naznačil, že bývalý správce léna, jistý statkář Forst, je z našeho příjezdu velmi rozladěn a bude proti nám pravděpodobně poštvávat místní.

Obyvatelé celkově byli zde rozsvářeni, závist a pomluvy byly cítit za každým rohem, jakoby však tento stav byl přiživován něčím nepřirozeným. Tonda Bral, ludka a člen naší družiny, objevil příčinu těchto svárů. Byl jimi plivník, domácí běs, kterému činí potěšení štvát lidi proti sobě a dělat mezi nimi zlou krev. Nastražili jsme na něj několik více či méně úspěšných léček. Jednoho člena Lotharovy družiny, Bjorna z rodu trpaslíků, při tom plivník ošklivě poplival, což u něj mělo za následek dočasné pominutí smyslů. Nakonec byl běs dopaden a z lidských srdcí rychle vyprchala téměř všechna zášť a závist.

Jistě tomu dopomohli i slavnosti, které uspořádal pan Lothar ve snaze přiklonit si na svou stranu místní sedláky. Ty proti němu neustále poštvával statkář Forst. Aby těmto jeho snahám učinil Lothar přítrž, sezval do Šípkové sněm největších statkářů. Tam je přesvědčil o svých dobrých úmyslech jak podpořit rozvoj kraje, z něhož jistě i oni budou míti nemalý užitek. Statkáře si na svou stranu přiklonil, ale pan Forst ještě neházel luk do pšenice a nevzdával se boje o vliv na tomto panství. Pomoci mu k tomu měl jeho příbuzný z Vranova a jeho žoldáci. Fojtkovi nečisté úmysly však byly zavčasu odhaleny a ten nakonec s pokorou uznal pána Lothara jako legitimního vlastníka panství.

Když jsem odjížděl ze šípkovského sněmu zpět do Panské, bohové ke mě promluvili a já vycítil přítomnost přízraku, který se už už chystal přepadnout projíždějícího statkáře. Bytost se zalekla a zmizela v mokřadu. Po delším pátrání jsem zjistil, že je to nemrtvá mavka. Kdysi bývala dcerou místního hospodského, ale z nešťastné lásky sáhla si na život a tím se navěky proklela. Spolu s Otakarem jsme tuto bytost, šířící kolem sebe jen zmar a beznaděj, přemohli a díky řádnému pohřbu, doprovázenému modlitbami ke Svaté pětici jsme navždy zlomili její prokletí, cesta se tak pro poutníky stala znovu bezpečnou.

Jen co jsme kraj zbavili jedné nemrtvé hrozby, objevila se další a mnohem vážnější. V Panské se začala šířit podivná epidemie, nakaženým objevovali se na těle mokvající boláky a hnisavé vředy. Nemoc nápadně mi připomínala nákazu, se kterou setkal jsem se již v minulosti. Tehdy ji šířili umrlci moronoši. Vypátrali jsme, že nákazu přinesl do vesnice jistý Janek. Odvážný chlapec, který se vsadil s ostatními pohůnky, že přečká noc na starém pohřebišti severně od Panské. Tam jej však napadli umrlci a on si jen tak tak zachránil svůj život. Leč udělal by lépe kdyby na pohřebišti býval život položil, za tři dny v hrozných mukách vydechl naposled a ještě předtím stačil nakazit další nešťastníky.

Tondovi se po počátečních nezdarech podařilo dostat mor pod kontrolu a já jsem se jednou pro vždy vypořádal s hrozbou umrlců. Bohové stáli při mne a dodávali mi sílu, když jsem za bezměsíčné noci, vyzbrojen jen svým stříbrným mečem a vírou, vracel nemrtvé zpět k věčnému spánku. Vesničané jistě té noci ani oka nezamhouřili jak strašné zvuky se ze pohřebiště nesli a jak záblesky svatého světla ozařovaly celé okolí.

Další problém, který bylo potřeba vyřešit byla vzrůstající hrozba elfů z Hvozdu, snažících se za každou cenu rozšířit lesy zpět na úkor úrodné půdy, používali k tomu své nečisté elfí magie. Tomuto bránil zejména Froliš z Morávie. Držel elfy mimo osetá pole hlavně díky svému luku a přírodní magii. S jeho praktikami nemůžu tak úplně souhlasit, ale měl výsledky. Dokonce se nám podařilo rozšířit území vhodné pro vznik nové osady, vykácená plocha dostala název Frolišův klín. Elfové pro nás, ale nadále představují reálnou hrozbu a budeme se před nimi muset mít stále na pozoru.

Ale abych Vám, Vaše Milosti, nepopisoval jen problémy, došlo i na radostnou událost. Rytíř Lothar pojal po žních za choť dceru pána ze Smrku, Liběnu. Svatba konala se na hradě nevěstina otce a proběhla podle místních zvyklostí s požehnáním Svaté pětice.

Po této události našel jsem si konečně trochu času sepsat Vám tento raport. Bezprostředních ohrožení panství jsme se s úspěchem zbavili a naklonili na svou stranu místní obyvatele. Bude teď mnohem snazší začat budovat tolik potřebný klášter, komendu a další stavby nutné pro rozvoj kraje. Na podzim chci vytipovat vhodné místo pro stavbu kláštera a začnu shánět potřebné vybavení, domluvím stavitele a pomocníky, tak aby se hned zjara mohlo začít budovat.

Zároveň bych Vás, Vaše Milosti, chtěl požádat o pomoc v podobě jednoho či dvou bratrů ve víře, kteří by mi pomohli v mém snažení. Mohli by mi být nápomocní s běžnými povinnostmi, v době mé nepřítomnosti dohlížet na stavbu, konat pravidelné bohoslužby a rozšiřovat naši víru.

Nechť Vás tento list zastihne v plném zdraví

bratr Brus Weine

Zápisky Tondy Brala

Konečně jsem se zase po dlouhé době dostal k pergamenu, přes to trmácení s těmi lidmi hobit nemá ani trochu času sám na sebe a na své záležitosti. Ne že bych neměl dobrodružství rád, jsem přece Bral, ale ta naše hobiti povaha se hlavou obelstít nenechá. Stejně jako tomu bylo na poslední výpravě, po dlouhé době jsme se na delší čas zdrželi na jednom místě, Pánská, větší díru jsem dlouho neviděl. Ale co na plat když ji Lothar získal pro sebe. Někomu se určitě ulevilo že se té přítěže zbavil.

Hned jak jsem do tohoto prokletého kraje vstoupili jsem věděl že tady se mi líbit nebude a hned jak jsme vstoupili do panské bylo jasné, že místním taky moc po chuti nebudeme. Ale bylo to jiné, nebyla to taková ta známá lidská nedůvěra.

Několik týdnů mi zabralo abych zjistil co stojí za těmi vražednými pohledy a taky se to neobešlo bez pár nepříjemností. Hold kdo se moc ptá moc se dozví. Nakonec jsem si stejně musel pomoct sám. Byl to plivník kdo mezi lidmi zasel semínko nenávisti. Několik týdnů jsem ho sledoval, potom zase on mě. Prostě taková hra na kočku a na myš, ale na mě si nepřišel. Pořád kolem sebe plival, bylo mu to houby platné. I když mě ve skutečnosti taky. Jak nad ním vyzrát, všechno jsem o něm věděl, ale jak ho dostat? Požádal jsem o pomoc Bjorna, trpaslíka z naší družiny. Ale ten opilý idiot na něj bez rozmyslu naběhl se sekerou a dostal plivanec rovnou mezi oči. Málem jsem se uplácal smíchy když jsem ho viděl. Nakonec jsem to nechal par týdnu uzrát a nějaký místní zaříkávač si s ním potom, co jsem mu dal potřebné informace, nakonec poradil.

Konečně klid a zasloužený odpočinek. Ani náhodou. Nějaká babka kořenářka šla na hřbitov severně od Panské sbírat pcháčí na lektvary a nebylo by to ono kdyby tam nááááhodou nedostala mor. Všichni si někde trajdali po okolí a mě nechali abych se s tím vypořádal. Stálo mě to hodně vzácných surovin abych dostal nemoc pod kontrolu a pak ji na dobro vymýtil. Nakonec se mi to po dlouhém vyvařování léčivých lektvarů povedlo. A nikdo si pro moji smůlu ani ničeho nevšiml. Ale kdo by stál o to na sebe zbytečně upozorňovat.

A tak nakonec se vše v dobré obrátilo a přišel jsem si na své. Lothar se oženil s tou písařovou dcerou co jsem mu doporučil. Svatby mám rád hobit se zadarmo nají a napije co hrdlo ráčí, hudba, tanec. Prostě zasloužený oddych. Jen ta hlava mi teď trochu třeští.

Zemský sněm

Období: leden 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: leden 2017

Nastal opět nový rok. Už třetím rokem se Lothar protloukal světem s tou podivnou skupinou dobrodruhů, kteří se kolem něj shlukli. Bylo zatěžko hledat, co je vlastně spojuje. A přitom spolu absolvovali lecjakou nebezpečnou šlamastyku. Ale teď nemířili vstříc žádnému nebezpečí. Naopak se měli ohřát v teple šlechtických paláců v Ostroži. Pozvání na zemský sněm by nebylo radno odmítnout. Jenom ta podivná okolnost, že prý měl navrátit zcizenou relikvii sv. Dagoberta, když byl ve skutečnosti stovky mil od Medvědí Hory, mu vrtala hlavou. V družině se však dohodli, že se k tomuto činu přiznají, protože zásluhy za něj by mohly být nemalé.

Brus Weine seděl v sedle a hleděl nepřítomně před sebe. Stále mu před očima vystupovaly scény ze Strmilova. Měl pocit, že mrhá svým nadáním. Pokud má své schopnosti plně rozvinout, je třeba vstoupit do služeb vyšší moci. Náboženství je na vzestupu. Doslechl se, že biskup snad hodlá založit nový řád rytířů a bude do něj přijímat i neurozené. To je příležitost…

Tonda se naopak tetelil blahem. Od posledního úplňku toho prožil víc, než za celý předchozí život dohromady. Cítil, že divoká krev, kterou v sobě vždycky cítil konečně vzkypěla. Jenže pořád v něm byla i špetka toho ludky z malého města, kterému je líto, že nechal za sebou nic netušící matku, otce, sourozence, tety, strýce, bratrance, sestřenice, vlastníky, dědy a báby. Naštěstí v Ostroži bydlí jedna vzdálená tetička, která dělá pradlenku. U té by mohl nechat aspoň vzkaz.

Le Pichovi nedávala spát těžká kožená brašna dobře ukrytá pod ostatním nákladem. Timoferovu kroniku už přečetli několikrát. Měl za to, že ta kniha už jim nebyla k ničemu, kromě jedné věci. Určitě by ji šlo prodat. Nebyl si ale jistý, jak by se k tomuhle nápadu postavili ostatní. Ze svého pohledu ale viděl všechna pro na straně zpeněžení bichle a byl rozhodnut, že to prostě udělá a nikoho se na nic ptát nebude.

Frolišův pohled byl ze dne na den zase podivnější. S nikým nemluvil, jen si mumlal pod vousy. Stával se z něho čím dál tím větší podivín a neřízená střela. Jakoby vůbec nehodlal brát ohledy na to, co si ostatní myslí. Dělal si co chtěl. Zastavili na dohled od města na návrší nad zamrzlou řekou a jeho zrak padl na kamenný most vedoucí z města přes řeku na jih. Koutky úst mu pobaveně zacukaly.

Bjorn žmoulal v kapse velký žalud, který našel v ruinách elfského města. Nemůže být jen tak obyčejný, říkal si v duchu. Ale co s ním? Kdyby byl elfem nebo hobitem, určitě by ho napadlo zasadit ho. Protože to byl trpaslík, rozhodl se, že ho vymění za stříbro, nebo zlato…

Koně stačily udělat sotva pár kroků za bránu a už si to k postavám hrnul jakýsi vyzáblý mladík, podle oblečení bezpochyby nějaký sluha nebo podruh. Lothar a jeho kumpáni jsou zváni do domu nejvyššího zemského maršálka, Bohychvala z Mokré Hory. Takovou nabídku nešlo nepřijmout. K audienci se měli družiníci dostavit až na večeři, takže měli dostatek času na přípravu.

Aby nenechali nic náhodě, prohledali nejprve své komnaty. Podezřelé průduchy ve stěnách, kudy by mohl někdo odposlouchávat jejich hovory byly raději ucpány. Jinak se nezdálo, že by měli padnout do nějaké léčky. Vypravili se tedy do města, každý po svých záležitostech.

Při večerní audienci se jejich hostitel vyptával předem na okolnosti získání relikvie. Lotharovi se podařilo jakž takž věrohodně celou věc podat tak, aby dávalo smysl, že to byl on a jeho družina, kdo relikvie získali a vrátili. O opirech však nepadlo ani slovo. Nejvyšší maršálek také nebyl příliš spokojen s tím, kolik povyku družina na dělala v Aqelu a Strmilově - vztahy s Pomořím jsou příliš vypjaté a jakákoli jiskra by mohla zažehnout požár. Přitom Ostředek není na válku dobře připraven. Avšak služby, které Lothar poskytl ve službách zemských budou oceněny, neboť se uprázdnilo jedno malé léno na západní hranici poblíž Lesního Vranova. Bude-li chtít, může mu být sněmem uděleno, sic bezdědičně, ale i tak. Pro někoho, kdo vzešel z neurozeného rodu a přibyl z ciziny, určitě nabídka dobrá.

Na druhý den se Tonda vydal hnedle ráno do čtvrti obývané ludky. Jako doprovod s ním šel Le Pich. Brzo našli dům, kam směřovali služky z paláců s koši plnými prostěradel a svršků. Rozhovor s tetičkou se však nenesl v takovém duchu, jaký si Tonda představoval. Jeho rodiče zdá se již stačili zpravit široké příbuzenstvo o útěku nezdárného syna. Teta naléhala, aby se vrátil domů do Strmilova rodinu neopouštěl. Bylo marné cokoli vysvětlovat. Tonda nechal na místě dopis pro rodiče a šel.

Mezitím Brus směřoval své kroky k rynku na kterém stál místní chrám. Hned po Aqelu největší, jaký kdy viděl. Před chrámem bylo srocení lidí, které usměrňovalo několik členů městské strážen. Byli tam všichni možní. Vesničtí pacholci ve špinavých hadrech, starci s tvářemi zjizvenými bojem, žebráci z města i několik málo mladíků, kteří dle šatu patřili buď mezi panstvo nebo k bohatým měšťanům. Všichni se vzájemně překřikovali a snažili dostat co nejblíže velkému stolu udělanému provizorně ze dvou sudů a těžké desky. Za stolem seděla trojice kněží s brky a pergameny. Brus přišel k postávajícímu strážnému, který měl bezpochyby na povel své kolegy, kteří se potýkali s davem. Po chvíli už stál u registrace, zatímco veřejný činitel tiskl v kapse pár stříbrných za malou službičku.

„Vítej, bratře!“ Obrátil se na Bruse kněz. „Vyslyšel jsi slovo bohů zjevené skrze našeho dobrého biskupa a přišel jsi. Jaké je tvé jméno?“

Ano, chci se ucházet o místo v novém řádu. Myslím, že můj meč a to, co jsem viděl na svých dlouhých cestách by mohlo být ku pomoci slávě boží. Jsem Brus Weine, člen Lotharovy družiny.

Dobrá. Budiž. Chceš-li zasvětit svůj příští život službě svaté pětici, vhoď do kádě tady za stolem všechen svůj majetek a vykroč nahý směrem ke zdem bohů. Tvá duše se tím očistí a budou to první kroky na tvé cestě k božímu dílu!„

Brusova tvář zbledla. Notnou chvíli stál nehnutě. Káď byla prve před jeho zrakem ukrytá za lidmi. Na tento požadavek nebyl připraven. Bezděčně rukou přejel po svém meči, který si nechal v Aqelu ukout za nemalý obnos.

Nu což tedy? Přijmeš toto pokání, synu?, ozval se netrpělivý mnich. Vzadu za Brusem sílilo rozhořčení. Všechny nás předběhl a teď se cuká!

Za chvíli už seděl Brus v hostinci nad korbelem piva. A mumlal si: „Toto néé, tak toto teda né…“

Froliš se vydal mrazivým ránem do lesíka u jihovýchodní brány, které se říkalo Opravická. Našel si místo, kde les sbíhal až ke břehům řeky. Položil ruku na led a vyzval sílu vody, ať koná svoji práci. Brzy se ozvalo první praskot v ledové krustě kolem pilířů městského mostu. Voda v řece jakoby přestala protékat dál a z mostu se stala hráz. Hladina se začala vzdouvat. Froliš se díval jak se malé postavičky čím dál ve větších počtech rojí kolem zemských bran. Představoval si, jak kupci nechápou co se děje a dělají si obavy o tovar ve skladech ve spodních částech města.

Stoupající hladina vzbudila ve městě poprask. I zkoprnělý Brus se vydal směrem k mostu. Vida hrozící spoušť nebojácně vešel na ledové kry po proudu od mostu a začal nahlas vzývat jména bohů. Kolem něj se začal sbírat vítr, který v soustředěných prudkých poryvech začal rozbíjet ledové kry. Stoupaní hladiny se tím značně zpomalilo. Froliš vida, že proti němu stojí jeho druh, rázem jakoby ztratil o svoji hru zájem. Pobavil se již dost.

Le Pich věnoval zbytek dne hledáním překupníka, kterému by udal Timoferovu kroniku. Nakonec narazil na slibný kontakt. Místní sběratel nabídl obnos více než slušný. Když však s Tondou, který se mu stále lepil na paty, vycházel z krčmy, kde celou záležitost dojednával, nevšiml si, že v podvečerních stínech se ukrývá někdo s nekalými úmysly. Snad Le Piche z jeho ostražitosti vyrušilo zvolání pouličního prodavače, snad pohled na hezkou ženskou, co spěchala ulicemi, aby se dostala před soumrakem domů a odhalila kotníčky. Tonda se každopádně o něco zpozdil. Na hlavu mu dopadla rána obuchem. Bezvládné malé tělo si naložila na plece mohutná postava a spěšně vykročila pryč do postranní uličky. Le Pich zahlédl jen mizející střevíc na Tondově noze. Naštěstí. Vyrazil kupředu jako kočka, oběhl roh domu. Dobře mířená rána dýkou mezi lopatky, těsně vedle Tondovi plandající paže, způsobila, že hromotluk se svezl bez dechu na zem. Le Pich přistoupil k bezvládnému Tondovi a začal jej křísit. Přitom se rozhlížel kolem. Na druhé straně uličky jej soustředěně pozoroval malý chlapec. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, poplašeně vyběhl pryč.

Le Pich ještě křikl na mátožného Tondu, ať běží za ním, a už byl taky tentam. V ulicích města už nebylo moc lidí a tak nebylo obtížné spatřit, že špeh zmizel ve dvěřích malého domku na kraji jedné ulic poblíž chrámu. Le Pich se vydýchal, Tonda se k němu vrávoravým krokem dobelhal, hlava mu ještě třeštila z té hrozné rány. Připlížili se k malému okýnku. Vevnitř se svítilo a ozýval se zvuk jako když se dva kameny třou o sebe. Vtrhli dovnitř. Domek byl malou dílnou, za stolkem seděl starý muž v zástěře a brousil kousek kovu o kámen. „Co si přejete panstvo?“, řekl roztřeseným hlasem.

Chceme vědět, kde je ten skrček, co sem před chvílí vběhl!, uhodil Le Pich bez obalu a jeho zrak spočinul na malých dvířkách v zadní části místnosti.

Eh, nevím o tom, že by sem někdo vešel před vámi. Celou dobu koukám jen na svoji práci…

Jen se nevykrucuj. Co je za těma dveřma?!

Jen prostý sklep pane. Prosím pánové, laskavě vás prosím, odejděte z mojí dílny, pokud nemáte zájem o brusičské služby.

To ty dědku teď pěkně odejdeš a my se tu porozhlédneme.“ Svoji výhružku Le Pich podpořil ještě tím, že starci ukázal dýku, na které byly ještě zbytky krve po zásahu Tondova únosce. Dědek polkl a neochotně se vydal ven.

Tonda a Le Pich přiskočili k zadním dvířkům. Po otevření bylo vidno, že opravdu míří do sklepa. Ve vlhké hlíně se rýsovaly stopy toho, koho pronásledovali. Stačilo pár kroků níž a bylo jasné, že chodba vede dál do městského podzemí, nebo se začala větvit. Nemělo cenu bez pořádného světla pokračovat dál. Navíc dědek by mohl zavolat stráž. Rychle se raději vytratili ven.

Večer se všichni sešli v hostinci, kde trávilo dlouhou chvíli také mnoho z rytířů a pánů, kteří dorazili na sněm. To místo vybral Lothar záměrně, aby mohl navázat potřebné kontakty. Mezi hosty však byl také rytíř Konrád, zvaný Slavík. Rytíři přijatí za členy sněmu tím, že byly zapsáni do zemských desek a bylo jim uděleno léno, brali za přízvisko jméno zvířete, které jim bylo nějak blízké. Konrád byl výborný pěvec a harfeník. Než byla dojedená pečínka, bylo zjevné, že Lothar a Konrád dnes večer zkříží svůj um. A tak se písně vzletné střídaly s odrhovačkami, chvíli hrál Lothar, chvíli Konrád a zbytek panstva se dobře bavil. Nakonec však Lothar dal do svého hraní příliš mnoho vervy a praskla mu struna na jeho loutně. Konrádovi patolízalové okamžitě propukli v jásot. Nemálo rytířů a pánů se však shluklo také kolem Lothara a nechali před něj nosit medovinu.

Sezení sněmu trvalo následující tři dny. Slyšen byl nejvyšší zemský purkrabí Vorazd Rudá Brada ohledně neblahého stavu obranyschopnosti zemských hranic, nejvyšší zemský komoří o opatřeních, kterak zvýšit berně, aby byly čekané výdaje státní pokladny zabezpečeny a četné další zprávy jednotlivých zemských purkrabích a dalších úředníků i pánů a rytířů bez úřadů. Vystoupil také biskup ostředský Julián, který žádal od pánů vyšší podporu výstavby chrámů a klášterů ke slávě Pětice.

Le Pich mezitím dokončil svůj rozjednaný obchod. Krom kroniky, kterou v nestřežený okamžik, uzmul a nahradil složenou dekou a hovězinou, mu Bjorn k prodeji svěřil také žalud z hvozdu. Utržená suma činila více než 200 zlatých dukátů.

Jako poslední byl na sněmu slyšen Lothar se svojí družinou o okolnostech své výpravy. Báchorka o dopadení lupičů relikvií se podařila vylíčit tak věrně jak to jen při těch všech lžích šlo. Přítomní stavové byli spokojeni. Za věrné služby státu byl Lothar vyznamenán udělením bezdědičného léna v podobě dvou vsí Panské a Šípkové.

I Brus nakonec uspěl ve své snaze. To jak s pomocí modlitby k bohům odvrátil nebezpečí, které přichystal, došlo k pozornosti samotného biskupa, který pro něj nechal poslat. Tvůj talent, synu, bude naše církev potřebovat. Pokud projdeš iniciací, udělám z tebe hlavu komendy.

Brus tedy vstoupil do řádu, absolvoval pět náročných zkoušek a po pěti týdnech vyšel z chrámu s pláštěm se zlatě vyšitou růží.

blog.txt · Poslední úprava: 27.07.2013 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0