Prázdninová sešna

Ještě než mí drazí spoluhráči zasedli pěkně do škamen, svolal jsem po dlouhé době herního absťáku své druhy k nám domů, abychom zasedli ke konferečnímu stolku našeho obývacího pokoje a dali se do hraní. Jednalo se o jedno z nejlepších hraní. Je vidět, že netřeba hráti příliš často, hlavně se na to těšit a dostatečně předem teoreticky připravit, teda aspoň ze strany dějmistra.

Jelikož jsem předchozí večer vedl nostalgický rozhovor se scolexem na irc o šíření Dračího Doupěte krajem, stejně jakožto o různých neumětelech ve vodách internetové diskuse (podle mě v 90% naprosto planých tlachů) o RPG, stočila se řeč i na dějiny papírových RPG her a nakonec odkaz na jedno docela fajnové akční RPG Wushu jehož některé principy mne natolik zaujaly, že to jistě zanechá nějaké následky na mém přístupu k bojovým scénám ve hře. Budoucí sezení to však ovlivnilo hlavně v tom směru, že jsem byl pevně rozhodnut konečně vnést do příběhu víc akce, než jednu šarvátku s elfem a piráty.

Jelikož naposledy jsme hráli takovým tempem, že jsme se, jak je naším zvykem v příběhu posunuli o sotva asi dva dny za cca 3 hodiny herního času, rozhodl jsem se, že zkusím vzít míň iniciativy hráčům a víc kopat do příběhu sám. Už dost dlouho mi strategie: „Tak postavy, máte k dispozici celé město, něco dělejte…“ nevycházela. Šlo o to, že kdykoli hráč svoji postavu rozhýbal k nějaké akci, nemířila tato aktivita ani tak k nějakému příběhu, jako spíše k momentálnímu nahrabání si nějakého zisku pro postavu. Vyjádříme-li to konkrétněji, pak Merlin, hraný Heldou, má potřebu se nad někoho vyvyšovat tím, že ho manipulacemi naprosto znemožní v očích veřejnosti. Terčem bývají výhradně postavy Adamovy. Otázkou je, jestli je to tím, že Lukášův Franta Gusmárek je jediný zcela autenticky původní charakter nebo že holt Adam jakožto výrazně mladší hráč z nás čtyř je prostě mladší a tudíž jsou i jeho postavy snazším cílem. Tedy Merlin manipulátor zpomaloval příběh tím, že neustále podrážel nohy ať už Hrkovi, Lionelovi nebo té které z asi 5 postav, které Adam v poslední době vystřídal. Vtipné příběhy, jenž občas vykrystalizovaly sice možná na těchto stránkách vzbudí úsměv, ale celkově hrací atmosféru, zvláště mě, který má rámcovou představu o podobě děje, který se takto nehýbe, otravují. Adam navíc prostřednictvím své postavy celkové situaci příliš nepomáhá. Buď vymyslí nerealizovatelný plán pomsty nebo se oddělí (je čas dát asi teda skutečně průchod pomstě). Skutečný problém však je zřejmě v jediném. Nedostatečné osobní vazby mezi hráči. Časem se zlepší, doufejme.

Nuže poslání předchozího odstavce mělo být asi takové, že by měl nastínit, kde skončil příběh a na co se navazuje. Vzhledem k tomu, že kronikové zápisky nebudou jen tak přes noc hotové, mohl bych taky začít úplně od začátku. Jak už jsem napsal výše, jedinou postavou, která se v družině vyskytuje už od začátku je Franta Gusmárek. Podivný otrhanec nejasné minulosti, přítomnosti a samozřejmě i budoucnosti. Ten byl v ději přítomen již v prvním dobrodružství – Ohnivý kohút. V něm podstatná část postav zemřela na tvrzi při boji s pašeráky a zbytek odjel podívat se na popravu (nikoli pašeráků, ale jedné z postav ) do města Podhorského. Tato událost tvořila rámec druhého dobrodružství, které se však zvrhlo v sled neočekávatelných událostí v rámci rozštěpené družiny. Postavy byly zatýkány, prchaly z města, zase se do něj vracely předstíraje šílenost, umíraly… Vzhedem k nedotaženosti světa jsem se dopustil nespočtu dějmistrovských bot, které jsou však již určitě dávno zapomenuty, byly-li kdy někým povšumnuty. Nicméně po tomto dobrodružství se hráčské osazenstvo zredukovalo, byl proveden pokus o přechod na pluska a nakonec se zkončilo na sestavě 3+1 a FATE. Další kroky vedly družinu (tedy především Merlina a Frantu Gusmárka) do dalších divných podniků jako je návštěva strašidelných lesův nebo pronásledování jakéhosi „prej strašně nebezpečného elfa“ skrze celé Pomoří s vložkou v podobě boje s pirátskou lodí na moři. Ke všemu uviděli na vlastní oči jak byl jejich „mecenáš“ (zadavatel úkolů a řekněmě, že se zas moc nepředal…) otráven. Celý tento historický exkurz bych uzavřel konstatováním, že Pomořanský král si klidně vyhlásil válku Ostředku a Podhůří (což se nelíbí zejména volnomyšlenkářské osobnosti Franty Gusmárka).

Naštěstí nebo bohužel, záleží komu fandíte, si král Vodimír nevybral k uspořádání válečné výpravy vhodné časové období. Vyhlášení provedl v únoru a v momentě, kdy sehnal už docela pěkné vojsko, začaly tát ledy a sněhy na horách. Takže překračování rozbahněných luk kolem řek se stalo poněkud obtížným, nehledě na množství stržených mostů. Taktéž se zdá podezeřelým fakt, že zásobování armády byť po docela mírné zimě nemusí být snadné. Leč protivník, to musíme uznat na tom pravda mohl být jedině hůře… Každopádně prodlevy král využil k ještě mohutnějšímu verbování do vojska. A ač se říká i v Aqelu, že „pod svícnem největší tma“ začalo být v královském městě našim dobrodruhům pěkně těsno, když se museli každý večer snažit vyhnout králosvským rejtarům. Hůř na tom byl Lionel, který sotva se vrátil z Aqelu, už zase mazal se svým pánem, zemanem Potočkou z Potočky zpátky tentokrát v uniformě a k zemské hotovosti připraven.

Merlin s Frantou navíc dostali tip na zajímavou zakázku. Jakýsi učitel z Artistia (to je univerzita Aqelská) jim pověděl o mohylových hrobech v pohoří Mlhavce, které by si mohla vzít do kurzu rabující vojska krále Vodimíra a bylo by lepší se tam podívat ještě před válkou. Onen starý muž velmi toužil jen po jedné čelence starobylého rodu odkudsi z Planiska. jelikož je však každá mohyla prý plná starých šperků nebo kouzelných zbraní, tratní by nebyli. Místní se dovnitř bojí, protože je kolem hrobů spousta povídaček o upírech, morách a jiných netvorech, takže by mělo být pohřebiště vzniklé za dávných válek se Severním králem téměř netknuté.

Zatímco se Franta a Merlin snažili najít způsob jak se dostat z Aqelu a nepoužít k tomu městskou bránu nebo přístav, kde by je chytli a dali do armády, profláklo se u královské armády, že se chystá zrada. Hlavičky se kutálely dolů a mezi nima i hlava pana Potočky. Jeho poddaní, kteří s ním přišli do armády ztartili smysl bojovat a radši utekli z vojska, samozřejmě, že Lionel s nimi. Podařilo se jim získat dokonce spojence u jakýchsi podezřelých hobitů obývajících Aqelské podsvětí. Nicméně aby nebylo záporňáků dost, ani tentokrát se nedalo nikomu věřit a byli zrazeni jedním ze svých vlastních řad. Bylo jasné, že půda Aqelská už je pro ně opravdu příliš horká. Přestože se jim podařilo ve svém doupěti poměrně lehce vymazat těch několik strážných, co proti nim úřady poslaly, boj v přístavu už tak jednoduchý nebyl, takhle to ostatně asi viděl jeden z Lionelových parťáků:

Měsíční světlo jakoby dělalo na dřevěných boudách v přístavu zvláštní povlak. Finta, kterou vymysleli ti hobiti, teda že se necháme svázat a ti dva vojáci nás jakože povedou do přístavu se zdála být docela dobrá. Až na to, že nás nikdo v celém městě nepotkal. U normálních lidí nic divného, teďkom moc nikdo nevycházel po setmění ven, ale co vojáci, sakra? Hlídky přece měli být na kžadém rohu… Ze začátku jsem se tomu tiše usmíval, ale teď už mi to přišlo divné… Vlezli sme konečně na ten plac před molem. Už nás konečně rozvažte a ať sme fuč na první lodi, co budem moct vzít. Jenže v té chvíli se kolem nás vynořilo tolik vojáků, že se mi udělali mžitky před očima. Je nás sakra devět, z toho čtyři sou malí hobítci, co mají sice sakra ostré nožíky a přesné kuše, ale furt je to málo. Mrňousové zareagovali hned. Nevím jak se z těch lan dostali, ale v cukuletu už běželi každý k jiné z těch přístavních stodol. Vojáci začali řvát a rozběhli se částečně za nima, zbytek čekal, co budeme dělat my. Zřejmě nás chtěli dostat živé, ať mají co předvádět lidem…

„Chlapi, teď sme v prdeli…“
„Si piš, ale kurnik, hoši, radši umřu tady, než na šibenici…“
„Jasnačka, nejlíp neumřít vůbec…“
„Jo, ale to bude těžké.“
„Moc těžké…“
„Musíme se dostat do vody, tam nás pak budou hledat hůř…“
„Deme, valíme!“

Muselo to vypadat divně, prvních pár kroků se ta naše koule těl málem sesypala, ale nějakým zázrakem sme to zvládli ustát a nabrali rychlost. Všude kolem nás se ozval řev a kruh vojáků se rozběhl ze všech stran proti nám. K okraji mola to nebylo daleko, běžel sem první, dobře sem viděl kam běžíme a taky že to prostě dřív jak támhleta ta skupinka tří magorů, co nám uzavírá cestu zleva, nestihnem. Viděl sem dobře jak v běhu tasili meče. Jak se napřahují když přibíháme k nim. Jak zaťali do mého břicha. Obličej toho parchanta byl stejný jako toho týpka, co mi furt visel v kostkách z předminulého týdne patnáct dírnů. Svině. Doufám aspoň, že ostatní to zvládnou do vody, zatímco já už za nima budu jenom tak viset na špagátu jako bych byl stejně oběšený.

Další děj v přístavu však zdaleka nebyl u konce. Voda v moři nebyla zas tak studená, aby se v ní zbytek přeživších nemohl chvíli počvachtat mezi kotvícími loďmi. Vojáci zatím vzali pramice a jali se prohledávat kotviště lodí. Jednu z nich se po souboji na vesla nakonec podařilo zběhům zajmout přesně ve chvíli, kdy se pozemská část vojska dohodla s nevrlým kapitánem (každý kapitán, včetně své posádky, je nevrlý, pokud ho ráno vzbudíte) jedné z kotvících kog na vstupu na jeho loď za účelem ostřelování zločinců. Takže za žbluňkotu šipek padajících nejen do vody, ale také do stehna Lionelova, se naši hrdinové neznaje řemesla převoznického snažili neohroženě odveslovat z Aqelské zátoky pronásledování druhým a třetím prámem. Zdařilým, možná že spíše náhodným, každopádně účinným manévrem se jim nakonec podařilo prnásledovatlům zmizet a vylodit se na městskou skládku v podhradí, odkud se vydali do nedostupných bažin delty Ostrohy.

Co dělali zatím Franta a Merlin? Nakonec si přestali lámat hlavu a zašli přímo za člověkem, co jim řekl o oné netknuté pokladnici v Mlhavcích. Nebylo divu, že jim poskytl kontakt na lidi, kteří je dokázali z města dostat i jinak než oficiální cestou. Jak se však ukázalo, tento postup měl několik vad. Za prvé to byla finanční náročnost (dvakrát osm tolarů je dost peněz), za druhé magik jenž je měl přenést nevypadal zrovna seriózně z čehož plyne za třetí, tento způsob má velký rozptyl možných míst, kam bude přeneseni. když pak spadli jako zralé hrušky přímo vedle čtyři vyjevené prochladlé a promočené chlápky kamsi do neobydleného pralesa, měli pochybnosti, jestli kdy budou ještě moct z onoho šarlatána zpátky zlaťáky vyrazit. Naštěstí se ukázalo, že neznámí hoši nejsou nějací divoši, anóbrž taky uprchlíci. Po nějakém tom dni odpočinku kvůli pochroumanému Lionelovi se nakonec vypletli z bludiště slepých ramen v deltě Ostrohy a při měsíčku se na křižovatce u Aqelského mostu vydali každý svým směrem. Lionelovi kumpáni na jih do jedné z rybářských osad a Franta a Merlin na sever, překročit hranici a dostat se do Ostředku a na úpatí Mlhavců.