Sada v sadě

I bylo pondělí. Sešli se čtyři v Brně. Výmara (PJ), Damba, Thomas a Ctibor a taky ještě Kaďa, abych na něj nezapomněl. Účel - hra.

John Connor zapálen běží v ústrety pacholkům plenícím sad Putovali cestou necestou čtyři. Hobit zvaný Czorka, barbar jménem John Connor a člověk, kterému dali v kolébce jméno Lapis. Mlčenlivý lovec, který jim šel v patách snad ani jméno neměl. Stezka je dovedla do dědiny pod horami, která se jmenovala Díra. Poetické místo nasvědčovalo, že se zde pro procházející dobrodruhy najde jistě nějaké prácička, kterou by mohli zatížit svůj měšec. Zvláště Lapisova kapsa již byla prázdná i pro optimistu.

A nemuseli ani dlouho čekat, hned na návsi připojil se k nim jeden z místních. Představil se jako sadař Karot Ňahňal:

„Pánové, vy vypadáte, jakoby jste nepohrdli nějakým úkolem, po kterém byste mohli přilepšit vaší kapse.“
„No to máte pravdu pantáto.“ Přisvědčil Czorka. „Pár mincí se hodí vždycky. Co kdybychom to probrali u oběda?“

Pozval tedy děd milé dobrodruhy do své chalupy, nandal tuřínu a tam jim začal líčit svoji historii:

„V posledních týdnech mě někdo chodí do sadu a ničí jabloně, taky krade jabka. Abych byl přesný, tak dokonce vím, kdo to byl. Několikrát jsem je tam načapal, ty pacholky z vedlejší dědiny. Hlavně teho Zrzka, co je vede. Oni vždycky, když je kolem úplňku a je vidět na cestu, tak mě do toho sadu lezou. Tam mě lámou větve, trhají jabka a všecko ničí. Tak jsem vás chtěl poprosit, jestli byste mě nepomohli je chytit. Já už jsem starší, tak na ně sám nestačím.“

Chvilku počkal, ale pánové do sebe dál ládovali tuřín, skoro jakoby chlápka ani neposlouchali.

„Inu jasně že po vás nechci žádný mord nebo tak něco. Stačí jednoho z nich chytit, nejlíp toho zrzka a já už si to s ním a s jeho tatú vyřídím. Víte ten jeho tata, on má velký statek v Kotěhůlkách. To je ta sousední vesnice. Já už jsem za ním samozřejmě byl, abych mu tu škodu, co mě jeho syn udělal, spočítal. No ale on se mě vysmál. Že prý kde mám důkaz, že to byl on. A to má pravdu, nemám v ruce nic, než ty spadané jabka.“
„Tož to nezní složitě, ale co my za to?“ Ozval se opět hobit.
„No nenechám vás škodnýma, to je jasné. Kolik byste si tak představovali za tu službičku?“
„Podívejte se,“ děl Lapis, „kolik peněz budete chtít po tom Zrzounovi?“
„No počítám tu škodu na takových 30 zlaťáků. Takže co třeba čtvrtina?“
„No tak když dáte půlku a zlatku každému předem. Tak to by šlo,“ odvětil Lapis.
„Hm, pánové, zlatka, to je dost peněz, to by se vám vyplatilo aj utéct. Ale když mi dáte něco do zásoby. Třeba tady meč,“ a pohlédl na Johna, „stejně ho nebudete potřebovat, když je máte jenom zajmout, že…“
„To teda ne, meč nedám z ruky.“ Řekl prostě John.

Chvíli bylo ticho. Lapis nakonec řekl: „Dobrá, já vám dám svůj meč do zástavy. Ale ještě než si plácnem, chceme vidět ten sad.

A tak po obědě zamířila pětice na kopec do sádku v Kučovankách. Místo obhlédl zkušeně lovec.

„Chodí jich sem tak 10, řekl bych podle stop.“
„Deset jich zvládneme,“ pronesl rozhodně John. Czorka vypadal, že si taky věří.
Lovec řekl: „Já bych se s nima nemazal a zbavil se jich.“
„Jen to ne!“ zvolal Karot. „To bych měl na krku celou vesnici, ještě by mě zapálili barák. Nikomu se nesmí nic stát! Žádné meče, žádné oštěpy, žádné luky… Říkám, stačí mě ten Zrzek a já už si to vyřídím s tým jeho tatú.“
„Jaká tu máte strašidla v lese?“ zeptal se Lapis.
„No… Hejkal, Ohnivý muž tady běhá. No pak tu byl kdysi dávno, to mě říkala bába, nějaký chlap tu chodil v dědinách a zaklínal hromy a blesky. No do lesa tu nikdo v noci nechodí, to dá rozum. Teda až na ty pacholky, co mě chodí krast ty jabka.“
„Tak co chlapi, já bych to vzal, co?“ Pronesl Lapis směrem k ostatním.

To chce plán!

Ještě zašli se starým k němu domů pro provaz, kterým by svázali lupiče. Taky vybrali slíbenou zálohu a ještě na něm vymámili kapku něčeho ostřejšího na večer, aby jim nebyla zima. Po cestě k sádku se začali domlouvat jak na to.

„Já bych je prostě sejmul.“ Ozval se lovec.
„Jo, co sa s nima budeme srat.“ Přisadil si John.
„Šel bych na to jinak,“ začal Lapis. „Co využit toho ohnivého muže? Trochu je postrašit, budeme to mít jednodušší. Prostě se rozprchnou a toho jednoho Zrzouna si vyčíhneme.“
„Ohnivý muž? Jak jako uděláme Ohnivého muže?“ Zeptal se pochybovačně Czorka.
„No, jednoho z nás zapálíme, řekl bych.“ S potměšilým úsměvem pokračoval Lapis.
„Který blázen by se nechal zapálit?“ Zeptal se John.
„No počítám, že ty, Johne,“ děl Lapis. „Polejem tě tímhle špiritusem, co nám dal ten děda, a ty je postrašíš.“
„Nedělej si ze mě srandu. Prej nebudeme riskovat, ale rovnou jednoho z nás zapálíme?! Tak tomu říkám nápad!“
„Zápálíme, ale nebudeš hořet. Dám ti vypít takový čajíček, po kterém tě budou plameny leda lechtat.“
„No ale bude tma, jak poznáme, který z nich je zrzek?“ Ozval se pochybovačně lovec.
„Tak co kdybych to tam v té dědině omrkl dopředu a zkusil se k těm parchantům třeba přidat?“ Navrhl Czorka.
„No nevím, já bych je radši rovnou sejmul…“ zkusil to ještě lovec.

Czorka v Kotěhůlkách

Na kraji lesa byl na Kotěhůlky docela hezký výhled. Vesnice ležící na obchodní stezce do blízkého města oplývala zájezdním hostincem a několika většími statky.

„Tak já du,“ řekl Czorka. Sekeru a ranec podal svým druhům, dýku si zastrčil zezadu za kalhoty.

Za pár chvil byl na návsi. Chvíli se rozhlížel kolem. „Takže koupit olej…“ Namířil si to do domu, co vypadal jako krám.

„Dobrý den, chtěl bych nějaký válečnický olej?“ Vypálil na prodavače dřív, než si ho stihl vůbec prohlédnout.
„Válečnický olej? A kerý ty si vlastně, chlapče? Nejsi ty mladý Štajner? Ale ne ten je mladší…“
„Ano, ano, já su Štajner, ale bratranec, sem teď dojel zdaleka…“ snažil se Czorka chytit. No rád bych ten olej.
„Ale ty bys měl být menší ne, kolik je ti roků?“
„Podívejte se, já su tady pro olej, takže, co s tým bude? Máte, nemáte?“
„Olej, olej…“ zamumlal si prodavač, viditelně rozladěný, že si s ním nechce klučina povídat.
„Jaký žes to chtěl?“
„No… takový co hoří, jakože válečnický…“
„Válečnický olej?“ usmál se prodavač pod vousy, „Snad nechceš něco zapalovat?“
„Ne, to je pro tetu do lampy.“ Zalhal hobit.
„Jo tak do lampy, tak to jo. No mám tady flašku, budou to dva stříbrné.“

Czorka rychle zaplatil a ztratil se z krámu než s ním prodavač naváže další nesmyslný rozhovor. Čas běží, má už jen tak tři čtvrtě hodiny, aby našel Zrzouna nebo někoho, kdo jej k němu dovede. Chvíli zevloval po návsi. Lidi se pomalu začali vracet z polí. Hodina skoro uplynula a Zrzoun nikde. Czorka začal procházet mezi jednotlivými statky a nahlédat do dvorů. Konečně objevil Zrzouna. Právě se oháněl dřevěným mečem stoje na kupce hnoje. Statek, ve kterém bydlel, patřil k těm větším. Musel se rozhodnout. Buď se vrátí k ostatním, nebo zariskuje a zkusí se mezi Zrzounovu partu dostat. „Počkám,“ ozval se jeho vnitřní hlas.

Přípravy v sadu

Když uplynula smluvená hodina, vydali se lovec, Lapis a John zpátky do sadu, přichystat se na večer. Okoštovali sadařovu slivovici. Lapis vytáhl ze svojí truhly, kterou s sebou tahal ve vaku, nějaké prášky a bylinky, rozmíchal je ve vodě a spařil na malém ohni. Voda zmodrala a kolem se rozvinula vůně heřmánku. Lapis se usmál.

„Tohle když vypiješ, Johne, tak tě oheň nespálí. Teda na nějaký čas, takže se toho napij až před tím, než tě zapálíme.“

Johnův obličej zračil obavy z toho, zda to bude fungovat.

„Já je budu hlídat, až bude ten správný okamžik, tak třikrát kváknu jak ropucha. Takhle.“ Pronesl lovec vydal ze sebe trojí žabí skřek.
„Dobrá, my budem s Johnem schováni tady za tím kopečkem.“

Sad byl oplocen plaňkovým plotem a vedli do něj dvě branky. Jablka se leskla v zapadajícím slunci babího léta.

„Snad to Czorka zvládne, pronesl John.“

Mezi svýma

Czorka seděl pod jabloní v Kotěhůlkách a čekal. Natrhal si náruč jablek, sedl si na mez, a sledoval co se bude dít. Narozdíl od jablek v Díře, tady tyhle padavčata byla kyselá jako šťovík a tvrdá tak, že by si Lapis mohl nabít do svého praku.

Konečně se začínalo stmívat. Czorka se vydal zpátky na náves. Tam už čekal první bandy kotěhůlských záškodníků.

Czorka si stoupl tak, aby na něho bylo vidět.

Jakmile se skupinka rozrostla na nějakých osm členů, odhodlaně si to namířili přímo k němu. Zkušeně si jej obestoupili.

„Co tady děláš cucáku? Neměl bys jít už spat?“
„Co je vám do toho?“ Zeptal se hobit se zřetelným odporem v hlase.
„Koukej mazat, než tě bude hledat máma! Čí ty vlastně si, usmrkanče?“
„Nechte mě být, nebo vám ukážu!“
„Jo tak ty si budeš troufat?“ Řekl Zrzek, který už byl mezi nimi. „To tě musíme naučit zač je toho loket!“

Nejvyšší z kluků se naklonil k Czorkovi a chytil je za ruku. Než však stihl nasadit ohníček nebo mu ji vykroutit, Czorka se mu hbitě vyvlékl, proskočil kolem něj a kopl ho do pozadí. Kluk spadl do prachu. Hobit napřáhl nohu a kopl ho obličeje.

„Au!“ zařval hromotluk. „Moje zuby!“

Zrzek uznale zamručel. „Umíš toho víc než se zdá. Ale ty nejsi odtud si cizí, že?“

„Jo,“ začal navlékat Czorka. „Otec mě vyhnal z domu. Od té doby co umřela matka, začal chlastat a řekl, že mě nebude živit jako nějaké budižkničemu. Takže teď nikoho nemám.“
„Hele, můzeš se přidat k nám. Přimluvím se u táty, můžeš dělat u nás na statku čeledína…“ Nabídl mu Zrzek.
„To by šlo,“ přitakal Czorka. „Ale kam dete teď v noci? Vy se nebojíte hejkalů ani ohnivých mužů?“

Někteří z kluků znejistěli.

„Na sklizeň. Na jabka.“ Řekl Zrzek už ne tak sebejistě.
„Na ty kysláče, co vám tu rostou?“
„Ale ne, deme vedle do dědiny. Je tam sádek a tam rostou onačejší poklady.“
„Však poď s nama, když už si tu, je tam jablek dost.“
„Ty Zrzku, já ani nevím, jestli půjdu,“ ozval se jeden z kluků. „Přeca enom zitra ráno idem na erteple, tak abych nebyl unavený…“
„Hele, kdo se bojí, tak je srab a nech teda nechodí. Ale srágory já mezi nás neberu!“

Ohnivý muž

Po cestě Czorka poslouchal chvástání Zrzka o tom, jak na jejich valachovi jezdí jako rejtar a jak chce být jednou slavným bojovníkem. Flaška s olejem v kapsu mu pleskala do nohy. Doufal, že kořala bude na uskutečnění jejich plánu stačit. Hlavně, aby ji ti tři nevypili.

Už se blížili k sadu. Czorka se začal nenápadně rozhlížet kolem. Na chvíli zahlédl pohyb v trávě. Měsíc už svítil.

„Kam to furt čumíš? Viděls něco v lese?“ Zeptal se s předstíranou sebevědomostí Zrzek.
„Ale jenom sem tam něco viděl…“ Začal trochu nejistě Czorka.
„To byla srnka, poďme ju chytit!“ Navrhl jeden z hochů.
„Prd, budem tady honit srnky, né? Na jabka idem!“

Skupina se vydala opět směrem k sadu.

Lovec seděl v křoví za plotem sadu. Konečně uslyšel, kroky. Skupina osmi výrostků dupala jako stádo krav a nahlas se bavila. Prošli brankou a začali šplhat po stromech. Ozval se praskot větví. „Ale který z nich je ten Zrzoun?“ pomyslel si. V tom se ozvalo až nemístně nahlas:

„Hej Zrzoune, vysaď mě ať si taky něco utrhnu!“

Hlas hobita poznal. „Chytrý kluk,“ pomyslel si. Jeden z těch vyšších vysadil malou postavičku do rozsochy jabloně. Ještě chviličku…

„Kvák, kvák, kvák!“

Uprostřed louky na kopci znělo sice žabí kvákání trochu divně, ale až na dvě osoby mu nikdo nevěnoval větší pozornost.

Lapis zkontroloval lahvičky. Odzátkoval špiritus a začal jím polévat Johna. Vůně kořalky se brzo začala rozlévat do okolí.

Pak podal Johnovi lektvar. „Vypij to celé,“ řekl mu.

John si přihnul. Chuť heřmánku mu na chvíli připomněla čaj proti kašli co mu vařila bába. Tělem se mu rozlil pocit chladu až mu naběhla husí kůže.

Jiskry z Lapisova křesadla už dopadly na troud. Stačilo jednou fouknout a Johnova halena vzplála modrým plamenem.

„Bež!“

John se rozběhl, jedním skokem přeskočil plot.

„Smrtelníci!!! Uááááááá!“

Postavy mezi stromy na chvíli zkameněly.

„Ohnivý muž, ohnivý muž!“ Začal kdosi řvát. Někteří se začali dávat na útěk. Jiní stáli dál jako přilepení. Dvě postavy se chytily pevně kolem kmene stromu na kterém stály.

Czorka se rozhodl, že Zrzouna zdrží. Už už to vypadalo, že se dá taky na úprk. Czorka seskočil ze stromu přímo na něj. Zrzoun pád ustál.

„Promiň,“ vyrazil ze sebe Czorka omluvně.
„Co děláš?“ Obořil se na něj Zrzoun. Musíme zdrhat! Strašidlo!

Zrzoun čapl Czorku za ruku a táhl ho směrem ke druhé brance. Sem tam se ohlédl přes rameno. Ohnivý muž jim byl v patách. Popadl Czorku ještě pevněji. On a čtyři jeho kumpáni mířili k brance. Ozvala se tupá rána jako když se svalí pytel na zem. „To je náš konec, dostal Vincka.“ Bál se hodně.

Už byly u plotu. Sklonil se, aby prolezl dírou v plotě, protože brankou právě probíhal Franta. Sotva se dostal na druhou stranu a začal se zvedat, mihla se mu před obličejem černá šmouha.

„Sakra!“ zaklel lovec. Jeho kožená bota narazila do sloupku plaňkového plotu. Noha ho zabolela, protože veškerou energii dal do kopu, kterým chtěl ukázat Zrzounovi zblízka svoji podešev.

Než se stihl vzpamatovat, přistála naopak jemu v obličeji Zrzounova pěst.

„Ty pacholku!“ Chopil lovec své kopí do obou rukou a rozehnal se s ním proti Zrzounovi. Tupý konec ho udeřil do spánku a poslal k zemi.

John mezitím srazil ještě jednoho pacholka co se snažil přelézt plot svým mečem.

Rozhlédl se. Z jednoho ze stromů právě slezl další kluk a začal utíkat směrem k plotu. John se za ním rozběhl, ale nestihl to. Udělal pár kroků zpět a plot taky přeskočil. Někde před ním se ozvalo stůj, ale kluk byl tak vystrašený z Ohnivého muže, že to snad ani neslyšel. Stačilo pár kroků a hoch ležel omráčený na zemi.

Pět úlovků

„Takže pět úlovků, to je hezké.“ Shrnul Lapis.
„No jo, ale dva vzali roha!“ Dodal Czorka.
„Cos tam prosím tě dělal?“ Obořil se John na lovce, který si ohmatával naražený nos a radši nic neříkal.
„Co s nima, všechny je neodnesem.“ Začal Lapis spřádat další plány.
„Myslím, že bychom je měli svázat a dovést ke Karotovi do vesnice, však on už si s nima poradí.“

V Kotěhůlkách bylo ráno živo. Zpráva o tom, že v lese řádí Ohnivý muž, který zabil pět kluků se rychle roznesla. O to větší bylo pozdvižení, když se všech pět před polednem objevilo v doprovodu jednoho přespolního souseda a dvou cizinců (Czorka zůstal radši v díře, aby ho nikdo nepoznal).

Zajatci i ti, co upláchli se nevzmohli na nic než na brek. John a Lapis osvědčili, že je najal Karot, aby mu ohlídali úrodu. Že by někdo z nich viděl Ohnivého muže, to popřeli. I tak se začalo okamžitě šeptat, že sadař je s ním ve spolku.

A tak chtě nechtě, musel pod tíhou okolností a důkazů, vyplatit Zrzounův otec sadaři vyplatit třicet zlatých za škodu a přidal ještě radši deset navrch, aby předešel požáru.

A tak naši čtyři milí hrdinové opouštěli Díru a Kotěhůlky každý o pět zlatých bohatší. Kdo ví, kam je zavedou další kroky.

Komentáře




blog/sada_v_sade.txt · Poslední úprava: 28.10.2011 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0