Výlov

Vesnice Kotěhůlky byla docela přívětivé místo. Zkazka o Ohnivém muži si brzo začala žít svým vlastním životem, takže John, Lapis, Czorka i Connor se nakonec v očích vesničanů stali těmi, kdo ho zahnal na útěk a vysvobodil místní chlapce. Na pár dní se proto vyhřívali na výsluní slávy a pobyli v místním hostinci.

Lovec si pořídil štěně, kterému dal jméno Ťapka. Trávil s ním veškerý svůj čas někde bokem v lese. Lapis se seznámil s místní babkou kořenářkou, která mu ukázala pár nových zajímavých receptů. John se poflakoval po dědině a tloukl špačky. Czorka se ztratil kdoví kam.

Pátého dne se sešli dobrodruzi na návsi, aby projednali, co budou dělat dál. Všiml si jich starosta, který tudy zrovna šel.

„Vidím, že jste furt tady. Poslyšte, chlapi, vy jste zlikvidovali toho ohnivca, neměli byste chuť nám pomoct eště s něčím? Totiž beztak ste už slyšeli, že nám tu v rybníce řádí vodník. Pár děcek už utopil a je to pár dní, taky našeho porybného stahl pod vodu. Co vy na to?“
„Tak podívat se na to můžeme, starosto.“ Řekl hned Lapis.
„A co nějaká odměna?“ Navázal hned Lovec, ale jeho slova jakoby zapadla, protože Lapis už podal starostovi ruku na znamení stvrzení dohody.

U rybníka

„Takže kde začneme?“ Zeptal se Lapis.
„No tak na lov ryb by měl byt expert tady Lovec, ne?“ Prohodil John.
„Jo, ale nemám na to vůbec nic. Prut, sítě, návnady.“ Odvětil Lovec.
„No tak co zajít za porybnou? Beztak jí po manželovi něco zbylo.“ Navrh Lapis.

Barák porybného ležel na kraji vsi směrem k rybníku. Stačilo zaklepat a paní porybná otevřela.

„Co tu chcete?“ Uhodila na trojici.
„No chtěli bychom koupit vaše sítě.“ Začal bez obalu Lovec.
„Ste blázni? A co bych bez nich dělala?“
„My vám za to ale zaplatíme, dobře.“ Nenechal se Lovec odbýt.

Lapis viděl, že takhle by to nešlo.

„Podívejte, když neprodáte, tak co půjčit? My bychom vám to do tří dní vrátili. Nebo co kdybyste nám udělala nové?“
„To tak, jak mám vědět, že mi nezmiznete?“
„Podívejte, my chceme chytit toho vodníka, co vám utopil muže. Chceme vám pomoct, rozumíte?“

Tahle karta asi zapůsobila. Porybná nakonec půjčila sítě za pár stříbrných. Ty neochotně vydal ze svého Lovec. Byl totiž zrovna nejvíc při penězích. Porybná ještě poslala svého syna Martina, aby pohlídal, že se bude se sítěmi nakládat opatrně.

„Tak nás kluku zaveď k rybníku, na místo, kde tvůj táta chytával ryby.“ Vyzval ho Lapis a on neochotně vykročil.

Rybník byl nevelký, kolem dokola rostly topoly. Stavědlo bylo spuštěné. Hladina byla klidná a voda měla zelenou barvu. Martin je dovedl mezi rákosí. U břehu byla povytažená malá pramice.

„Jak na to pudem?“ Začal Lapis. „Nevím, co jste slyšeli o vodnících vy, ale podle mě jsou to obyčejní rybožrouti, co vyjídají rybníky.“
„Tak vodník, to je jako spíš strážce.“ Odporoval Lovec.
„To bude nějaká velká ryba, podle mě.“ řekl John.
„Otázka je, jak to chytíme, ať je to co chce. Jenom tak do rybníka za tím vlézt nemůžeme.“ Pokračoval Lapis.
„No tak nejjednodušší bude vypustit rybník, ne?“ Prohodil John.

Ještě chvilku se hádali, ale nakonec nepřišli na nic lepšího než vypuštění rybníka. Ale napřed chtěli zkusit vodníka vylákat z jeho brlohu někde pod hladinou.

Poslali kluka pro pivo a Lovec začal vyrábět prut. Pozdě mu došlo, že nemá žádný špagát na vlasec. Naštěstí se kluk loudal. Zavolali na něj, ať jim přinese ještě provázek. Ten se jen ušklíbl a přinesl jim svou pytlačku.

Lovec nahodil a čekali. Lapis s Johnem obešli rybník kolem dokola. John zkoumal stavidlo, Lapis se poohlížel po nějakých kouzelných přísadách. Hned jak došel kluk s pivem, zapálili táborák. Začali od něj vyzvídat co ví o vodnících. Nic moc jim nepověděl. Jeho otec prý zahynul, když jej vodník stáhl z pramice do vody.

Za nějaký ten čas konečně ryba zabrala a Lovec vytáhl nějakou mřenku. Chvíli ji držel v ruce a přemýšlel. Pak začal divně špulit rty. Po chvíli se škaredě zamračil a skočil do vody. Ponořil hlavu do vody. Kluk se začal chechtat. Lapis s Johnem nevěřícně zakroutili hlavou. V tom se však Lovec zvrátil dozadu a celý se ocitl pod hladinou. Chvilku vířila voda. Najednou se Lovec vynořil, vykašlávaje vodu se začal drápat nahoru na břeh. Lapis s Johnem mu podali ruku.

„Tak je to doopravdy vodník.“ Vyhrkl Lovec. „Málem mě utopil!“
„No vypadalo to spíš, jako bys neuměl plavat. Cos vůbec lezl do té vody?“ Zeptal se John.
„No co by, chtěl jsem zjistit od té ryby, jestli je to opravdu vodník. Ale ona prej se na vzduchu dusila, tak sem musel pod vodu.“

Lapis řekl klukovi, ať zkusí chytit další ryby na oběd. Kluk se činil a vytáhl během chvilky tři kapříky.

„To je co?“ Pochlubil se. Při tom si neodpustil úšklebek směrem k Lovci.
„Ty pacholku! Posmívat se budeš?“ Lovec uštědřil klukovi pohlavek, možná větší než by sám chtěl.

Martin se ocitl na zemi a chvíli to vypadalo, že se ani nesebere. Lapis k němu přistoupil a pomohl mu na nohy. Rychle hledal po kapsách, čím by si ho udobřil. Nahmátl křesadlo a podal mu. Kluk měl slzy v očích, vzal křesadlo a mrštil jím do prachu. Pohlédl zlostně na Lovce a rozběhl se směrem k vesnici.

„Výtěčně.“ Pronesl Lapis směrem k Lovci. „Místo abysme byli s místníma zadobře, začnem mlátit jejich děcka.“
„Neměl provokovat, cucák jeden.“

Ryby se podařilo očistit a začali se na proutku opékat. Všichni tři pozorovali hladinu rybníka, jestli se vodník znovu neobjeví.

V tom se ozvala rána. Lovec zařval bolestí a chytil se za hlavu. Lapis s Johnem se ohlédli. Kousek od nich zašustilo křoví. Zahlédli Martina jak uhání někam do polí. Na zemi pod Lovcem ležel malý kámen.

„Já toho spratka zabiju,“ začal láteřit Lovec. „Normálně si ho podám, hned po tom, co vyřídíme ty vodníky.“ Vypadalo to, že to myslí vážně.
„Jo, to budeš opravdový hrdina, když tady vyřídíš dvanáctiletého kluka.“ Zchladil ho John.

Ryby byly dopečené a snědené. Rozhodli se, že se vrátí do vsi. Sbalili sítě. Dohodli se, že Lapis je vrátí u porybných, zatímco John a Lovec najdou starostu a seznámí ho s plánem na výlov rybníka.

Plán

Lapis se ujistil, že je Martin v pořádku a zamířil do hospody. Ať už byli ostatní kde chtěli, rozhodl se, že si Lovec zaslouží napravit své renomé tím, že vyjedná se starostou zítřejší plán. V hospodě však stejně na všechny narazil. Starosta byl právě v živé diskusi s Lovcem.

„Budou z vás hrdinové, prodáte ryby!“ Halekal Lovec nejen na starostu, ale i na další osazenstvo hospody, které se na něj značně nedůvěřivě dívalo.
„No tomu říkám plán. Nic lepšího ste nevymysleli? To jsme věděli aj bez vás, že tu máme vodníka a že se ho musíme zbavit! No jen poslouchejte chlapi.“ Obrátil se starosta na zbytek vesničanů.
„Starosto, vy ste všeci z teho vodníka připosraní. Přitom stačí ten rybník vypustit a na suchu ho chytíme hned.“ Snažil se John. Lapis si mezitím přisedl.
„Vypustit. Ale kdo pochytá ty ryby, aby nám nelekly?“ Ozval se starosta.
„No na to vás právě potřebujeme.“ Odvětil John. „Vemte kadě a sítě.“
„Podívejte,“ snažil se Lapis vysvětlit celý plán, „stoupneme si kolem rybníka, u výpustě natáhneme síť a vodník nám nevyklouzne. Jenom potřebujem, abyste chlapům z vesnice vzkázal, že hned ráno půjdeme.“
„No čekal sem, že teho vodníka zvládnete sami, ale když říkáte, že potřebujete pomoct, tak asi jo.“
„Slyšíte chlapi?“ Obrátil se starosta na zbytek lidí v hospodě. „Zitra hned za svítání vytahnite kadě a sítě, idem na teho vodníka a uděláme zrovna výlov rybníka. Takže běžte brzo spat!“

Výlov

Ráno se na návsi sešlo dvacet lidí. Vzali dřevěné kádě a sítě a vydali se směrem k rybníku.

John s Ťapkou a se dvěma místními si stoupl k výpusti, kde bylo nataženo několik sítí nastražených na ryby i vodníka. Lapis stál na hrázi a pozoroval hladinu. Lovec se měl po té, co voda dostatečně klesne, vydat v pramici na hladinu a pátrat po vodníkovi. Zbytek chlapů s vesnice se rozestavil kolem rybníka, aby snad vodník nepláchl po souši.

Otevřeli stavidlo a čekali. Pod hrází vytékala voda a rybáři chytali kapry, štiky, sumce a líny do sítí a dávali do kádí. Hladina pomalu klesala. Lovec už to nevydržel a sedl do lodi. Párkrát zavesloval a ocitl se na volné hladině. Stoupl si na palubě, založil šíp a natáhl tětivu. „Takže vy jste zjistili, že tu máme vodníka. V tom se loďka zakymácela a Lovec vletěl po hlavě do vody. Voda začal vířit.

„Johne, Lovec je ve vodě!“ Zařval Lapis směrem k výpusti.

John okamžitě vyběhl nahoru. Po vodě se rozběhla kola směrem od místa, kam zahučel Lovec. Loďka odklouzala bokem, ale víření na hladině neustávalo.

John si odpásal meč a plavným skokem se ocitl ve vodě. Lovec se střídavě vynořoval a potápěl, jak zápasil s vodníkem.

Za chvíli už v tom byli oba. Odkudsi se totiž ve vodě objevil druhý pár rukou a začal stahovat pod vodu i Johna. Lovec se snažil zasadit vodníkům rány dýkou. Přestože se mu podařilo udeřit je do slabin, za chvíli byl rád, že se vůbec dostane nad hladinu a nadechne se.

John se vysmekl z vodníkova sevření a začal se sápat blátem směrem ke břehu. Lovec už pomalu začal polykat andělíčky, i když se pomalu přibližoval ke břehu. Vodník jej však pokaždé znovu chytil a sáhl pod hladinu.

Rybáři na břehu koukali na souboj. Lapis se začal rozhlížet, jak by pomohl. Chytil opodál ležící síť a hodil ji směrem k Lovci. Ten ji drapl. V tom ale vodník znovu zabral a strhl Lovce znovu do vody. Lapis měl co dělat, aby se sám udržel na břehu.

„Tak mi pojďte pomoct!“ Zaječel na poblíž stojícího rybáře, který jen okouněl, jakoby se ho to ani netýkalo.

To už ale přiskočil John a společně zabrali. Lovec se vymrštil zpod hladiny. Na jeho tělě jako přisátý se držel vodník. Zelená kůže, zelené vlasy, žabí obličej. Náhle však Lovce pustil a tak jej mohli vytáhnout na souš.

John i Lovec měli zle podřené nohy od vodníkových ostrých drápů a zubů.

„Takto by to nešlo.“ Řekl John. Málem nás oba utopil. „Pročs' tam vůbec vyjel tak brzo? Dyť je tam ještě moc vody?“

Lovec nic neříkal. Lapis se mu snažil obvázat zle potrhaná lýtka. Ťapka mu olizovala krvácející rány. Lovec jakoby se soustředil na něco úplně jiného než rybník a jak porazit vodníka. Krvácení však nečekaně rychle přestalo. Lovec se postavil na nohy a začal láteřit, jak si toho vodníka podá.

Lapis však navrhl, aby počkali na vypuštění celého rybníka, že pak vezmou sítě a vodníka obklíčí. Chlapi z vesnice se sice trochu cukali, ale nakonec souhlasili. Netrvalo dlouho a oba vodníci - muž a žena - se ocitli v sítích. Chlapi je vytáhli na břeh a ubyli kameny a palicemi. Ještě než je stihli hodit do jámy, Lapis si z nich vyřízl vnitřnosti, že prý se můžou hodit.

„No starosto, takže vodníka jsme vás zbavili, takže co nějaká odměna.“ Začal hned na hrázi Lovec.
„Jakápak odměna,“ opáčil starosta. „Vodníka jsme si zabili sami, co byste chtěli!“
„Tak počkat, jak sami? Kdo vám pomohl. Bez nás byste furt seděli na prdeli v hospodě!“
„Divajte, já su rád, že ste nám pomohli, a s prázdnou vás taky nenechám odejít, ale víc než tych pár nasolených ryb vám nedám. A take vás zvu na oslavu výlovu v hospodě.“

Lovec zaskřípal zubami. Chvíli přemýšlel, jestli se má do rybářů pustit. Ti kolem něj ale vytvořili kruh, který se zužoval.

A tak nezbylo všem třem, než se spokojit s několika vyuzenými úhoři. John a Lovec si to vynahradili alespoň nocí strávenou s dcerami místních prominentů, které nezaváhali a využili možnost poznat velmi zblízka cizince ve vsi. Lapis se zase zabýval tím, jak co nejlíp nakonzervovat vnitřnosti vodníků, aby vydržely do doby, než navštíví některého ze zkušenějších lučebníků.

Posel

Ještě pár dní se tedy všichni tři ohřáli v Kotěhůlkách. Taky pořád čekali, jestli se neobjeví Czorka. Ale ten se ne a ne objevit, takže nezbývalo, než vymyslet plán, co dál.

Do hospody chodil taky jeden z místních pantátů, o kterém se dozvěděli, že mu nedávno utekly jeho děti. Lapis se rozhodl, že se ho vyptá na víc podrobností. Stačil však zjistit jen to, že utekli nejspíš do Čertova lesa, když v tom vtrhl do lokálu muž v plášti. Rozhlédl se a zamířil k jejich stolu, kde právě seděli John a Lovec. Hodil na stůl měšec.

„Tohle bude vaše a ještě dvacet zlatých navíc, když mě zachráníte! Sleduje mě tak pět chlápků, pomozte mi!“
„Hele, hele, co jste zač?“ Obořil se na něj John.
„Není čas na vysvětlování, jsou mi v patách, za chvilku jsou tu! Jsem posel barona Kulínského!“

Lapis přiběhl zpátky k jejich stolu.

„Johne ke dveřím!“ A sám se chopil stolu, že jej položí na bok, aby se za ním skryl. John byl skokem na místě a Lovec pomáhal Lapisovi postavit barikádu. Hostinský se schoval za pult, spolu s ním i to málo lidí, co bylo ještě v tuto pozdní dobu v hospodě.

John se zapřel do dveří. Lovec napnul luk a Lapis nabil prak oblázkem. Ozvala se tlumená rána, jak se zvenčí někdo snažil rozrazit dveře, které však John dokázal udržet.

„Hej, vydejte nám toho člověka. Chceme jenom jeho!“
„To sotva, když ani nevím kdo ste!“ Opáčil John.
„Hele je to posel barona Kulínského! Nepřítel. Takže otevřete, je-li vám život milý. Ve jménu Kerla Kostilama!“
„Jestli ho chcete, musíte se sem dostat!“ Zavolal zpátky John.

Ozvala se další rána. Zvenku se snažili prorazit dveře ramenem, ale bez úspěchu. Posel se skrčil do kouta.

Lovec s napnutým lukem zavolal na Johna: „Otevři!“

John trhl za dveře a skryl se mezi ně a blízký stůl. Do místnosti vtrhl nečekaně mrštně první z pronásledovatelů a okamžitě se pustil do Johna. Lovcův šíp minul. Kámen z Lapisova praku se trefil.

Druhý z protivníků však už stál ve dveřích a zamířil směrem k Lapisovi a Lovci. Vzadu stál ještě jeden připravený k boji. Lovec odložil luk a podal si svou hůl. Lapis poslal nově příchozímu ještě jeden kámen na uvítanou, ale moc se netrefil. Protože chlápek byl blíž, než by mu bylo příjemné a otočil se a začal lézt na pult. Kolem ucha mu prolétl dýka, kterou vrhl třetí příchozí. John ještě dvakrát máchl mečem a konečně poslal svého soupeře k zemi. Sám ale utrpěl pár zásahů. Třetí z nezvaných hostů se navíc okamžitě přitočil k němu. S malým mečíkem a dýkou byl velmi obratný. John měl velké obtíže ho trefit a sám dostával nepříjemné bodavé zásahy do celého těla. Lovec na tom byl taky špatně. Lapis chytl nedopitý korbel a chrstl obsah směrem na chlapa bojujícího s Lovcem stojícím pod ním. Netrefil se však. Mezitím byl John taky vyřazen ze souboje. Lapis se odrazil s úmyslem skočit na Lovcova soupeře. Ten se svalil jak žok pod nečekanou tíhou. Muž, který však bojoval s Johnem vzal svoji dýku a mrštil ji po Lovci. To byla poslední rány, kterou byl schopen unést a padl taky k zemi. Lapis už neměl jinou možnost. Sáhl po svém meči, se kterým sice neuměl vůbec bojovat, ale bylo to lepší, než mít holé ruce. Chlápek si ho chvilku měřil pohledem a pak provedl výpad. Lapis se bránil jen díky tomu, že jeho soupeř už byl unavený a načatý z předchozího boje s Johnem. I tak dokázal Lapisovi uštědřit několik bolestivých zásahů. Nakonec ale Lapis uštědřil svému protivníkovi tak silnou ránu do hlavy, že se už nemohl zvednout.

Lapis zkotroloval, zda jeho druhové žijí. Naštěstí ano. Vytáhl vystrašeného hostinského zpoza pultu a nakázal mu, aby podal lano. Svázal všechny tři útočníky k sobě. John a Lovec se začali probírat.

„Myslím, že je čas, říct si trochu víc!“ Obořil se John na příchozího posla.
„Pánové, tisíceré díky. Odvedli jste velkou službu baronu Kulínskému. Tuto pečeť mu předejte a on vás odmění!“
„Počkat, počkat. Tohle by bylo moc jednoduché!“
„Ne pánové, já už musím dál, abych doručil depeši.“ Měl se posel k odchodu. „K baronu Kulínskému se nejkratší cestou dostanete přes Čertův les. Sbohem!“ Vykráčel si to posel do tmy.
„Výborně,“ řekl Lovec a podíval se na polomrtvé zajatce. „Co teď? Zabijem je?“
„No to bych nerad, z toho by mohly být ještě větší potíže. Lepší bude když zmizíme ještě než se proberou. Aby nás znovu neviděli a nepamatovali si naše obličeje.“ Děl Lapis.
„No dobře, ale kam?“ Zeptal se zmateně John.
„Do Čertova lesa, slyšels', ne?“

Komentáře




blog/vylov.txt · Poslední úprava: 28.10.2011 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0