Na slavnosti

Období: srpen 1281
Datum: leden 2017
Postavy: Betimel, Elissen

Trpaslíci už byli nějakou dobu ti tam a život se vrátil do starých kolejí. Děvčata chodila s otcem po lese sbírat byliny a houby nebo se věnovala sklizni. Před druhým letním úplňkem je však v chaloupce navštívila Víf, tetička, která si vzala za muže bratra jejich matky. Byla to mimochodem trpaslice. Jediná v městečku.

„Dentrine“, obrátila se na otce holek, „přišla jsem v zájmu budoucnosti tvých dcer. Už jsou dost velké na to, aby s tebou běhaly po lese jako zdivočelé kočky. Měly by se začít učit jak vést domácnost, přijít trochu mezi lidi.“

A tak se stalo, že druhý den si nesly holky pár svých věcí v ranečku a mířili do městečka, kde měli teď nějaký čas pobývat. Jak řekla tetička Víf: „Za chvíli se budou chtít vdávat, a tady v lese natrefí tak leda na zablešeného hejkala. V městečku je slušných chlapců dost.“

V Brodku se chystala slavnost obětování úrody po žních. Na rynku už se skládaly lavice a dřevěné stoly, muzikanti secvičovali skladby na tanec. Další obyvatelé vsi přinášeli obětní dary na velký kus vyšívaného plátna rozložený na zemi. Na opačné straně rynku stála vysoká lípa a pod ní starý oltář v podobě půlkruhu dřevěných bůžků. Hromádka obětin bytostem a duchům lesů, vod a luk byla znatelně menší. Za jedním ze stolů seděl mnich z blízkého monastýru a bedlivě pozoroval, kdo dává obětiny pod strom a nikoli na plátno.

Večer vyrazily holky v doprovodu tety a její rodiny na slavnost. Oblečené v nových šatech, které jim Víf nechala už předem ušít. Se svými elfskými rysy a klučičí chůzí v nich vypadaly trochu nepatřičně. Před rychtářovým statkem stál dlouhý stůl za kterým seděl vladyka, jeho syn a celá posádka z tvrze. Čekalo se, až se mnich připraví a požehná úrodu. Za chvíli se objevil, oblečený v bílé říze, pětkrát obešel obětní dary a požehnal jim jménem pěti bohů a nezapomněl zdůraznit, že jedině svatá pětice dala lidem tyto dary a jedině modlitby k Porutě, Žírnovi, Starcovi, Časlijovi a Cestanovi jim zařídí spokojený život.

Obřad skončil a začal hodokvas. Guslaři spustili známé písně a začalo se tančit. Betimel si vyhlédl jeden z mladých chasníků, vyzval ji k tanci a ona šla. Elissen se věnovala malé sestřenici, která jí prováděla po rynku a ukazovala jí, kde co je. Tak dorazili až k hospodě. A zatímco jí sestřenice jmenovala, jak se jmenuje který strýček a stařeček, co tu seděli s fajfkama na korbelem piva, napjala Elissen uši k hlasům, které se k ní slabě nesly z okénka na boku hospody:

„Běž potom dolů do sklepa a podej ty skonie. Musíme je pro vladyku připravit.“, pravil jakýsi úlisný hlas.

„A kde je přesně najdu?“, zeptal se pro změnu kolísavý hlas nějakého mladíka.

„Pod schody v bedýnce. A ne abys na ně jenom pomyslel! Máme je přesně spočítané. Tahle lahůdka je jen pro vladyku. Stálo to celý majlant!“, odpověděl znovu ten úlisný hlas, „Doufám, že mi to pomůže, jak doufám.“

Elissen se začaly sbíhat sliny. Nevěděla sice co to jsou ty skonie ani jak chutnají, ale jestli je to něco jen pro vladyku, musí to být velká lahůdka. A ona byla mlsná až hanba a už dlouho si na ničem pěkně nepošmákla.

V tom se jí za zády objevila Betimel, ještě celá udýchaná. „Asi jsem mu trošku podupala střevíce, chudáčkovi. Ale bavilo mě to.

Elissen však naznačila prstem, aby byla zticha a začala se krást podél stěny na dvorek hostince. Na něm se právě motal nějaký opilý dědek, který se sice na děvčata obořil, co tam pohledávají, ale nechal se rychle odbýt a zamířil na náves.

Zadní vchod do knajpy byl zavřený, ale ne zamčený. Betimel se vkradla potichu dovnitř, za ní proklouzla Elissen i jejich sestřenka. Vchod do sklepa byl skryt pod poklopem v zemi. Při otevírání to sice trochu zavrzalo, ale protože v nálevně byl hluk, nikdo nemohl nic slyšet. „Rychle dolů!“, poháněla Elissen ostatní, pak skočila do sklepa a zavřela za sebou poklop.

Chvilku jim trvalo, než si oči zvykly na tmu, kterou narušovaly jen tenoučké pramínky světla pronikající škvírami mezi prkny podlahy. Ve sklepě byla spousta beden, pytlů a sudů. V tom se však ozvalo u padacích dvířek dupání a ty se začaly zvedat. Někdo se chystal vejít do sklepa. Elissen chytla za ruku sestřenku a odtáhla ji pod dřevěné schůdky. Betimel vlezla mezi pár pytlů. Po schodech sešel hostinský, automaticky, aniž by se nějak zvlášť rozhlížel, sáhl pro hrnec, kde měl nejspíš kyselé zelí nebo škvarky a zase se vydal ztěžka nahoru, pískaje si nějakou melodii co právě zaslechl před hospodou.

Než se Elissen s Betmiel vzpamatovaly, zaslechly tiché mlaskání. Maličká držela v ruce jakousi malou hruštičku a zdá se, že jí moc chutnala. Pusu měla celou ulepenou od dužiny.

„Skonie!“, vykřikla přidušeně Elissen a vytrhla ovoce z malé ručky. Pak jí oko padlo na dřevěnou bedýnku položenou na šteláři vedle. Byla otevřená a v ní ležely ještě další dvě hruštičky. Ochutnala tu nakouslou. Byla sladká jako med a byly v ní malá kulatá semínka, která při kousání praskala mezi zuby. Elissen si strčila zbývající skonie za košili.

Jenže sestřenka, která byla nečekaně obrána o svůj objev začala natahovat. To už u ní byla ale Betimel a začala ji utěšovat dřív, než by mohl někdo pláč malého dítěte zaslechnout.

Znovu se ozval dupot nohou a víko se zase otevřelo. Holky padly na všechny čtyři a začaly obcházet sklep okolo, aby mohly rychle vyběhnout nahoru po schodech. Dolů scházel pacholek z hospody a zamířil k místu, kde byly skonie.

Chvíli šátral kolem dokola. Pak se poškrábal na hlavě a zamumlal: Ten starý blázen, už tu určitě byl odneslo to.“ Pak zavolal: „Tady nic není! Je to prázdné!“

V té chvíli vyrazila Betimel jako střela do schodů, za ní hned Elissen, která držela v náručí malou. „Stůjte! Zlodějííí!“, začal křičet pacholek!

To už byly ale děvčata v místnosti mezi zadním vchodem a výčepem. Bylo slyšet, ze šenku se směrem k nim valí spousta lidí, které vzburcovalo pacholkovo volání. Ten dole ve sklepě zaklel, protože zřejmě o něco zakopl. Betimel otevřela dveře pro Elissen a pak vyklouzla na dvorek za ní. Ještě zaslechla zvolání, aby jim někdo nadběhl předem.

„Musíme se schovat, neutečem jim!“

Elissen využila svůj vynikající postřeh a okamžitě ukázala na kopu sena pod stájovým přístřeškem.

„Pusťte mě ven přece!“ To mluvil hostinský, jehož úlisný tón vystřídalo naštvání. Chvilku to trvalo, než zmatený pacholek vylíčil co ve sklepě viděl. Dvorek se naplnil zvědavci i přiopilými chlápky připravenými vyřídit si to se zloději ručně stručně. Někdo navrhl, aby se vidlemi propíchalo seno. Náhle se však ozvalo zvolání: „Viděl jsem je! Vylezli po střeše, seskočili do humna k sousedům a pádili zadem do pole. Jsou schovaní v obilí!“ Všichni ti, co se nahrnuli na dvorek okamžitě vyrazili s rykem pryč.

Ten, kdo odlákal dav, byl strýc. Jakmile zmizel poslední pronásledovatel, pronesl do prázdna: „Už můžete vylézt, nikdo tu není!“

Seno se rozhrnulo. Malá sestřenka vyběhla s radostí k tatínkovi. Elissen a Betimel se krčily provinile vzadu. „Děvčata, děvčata,“ začal strýc vyčítavě, „takhle by to nešlo! Jste tu první den a hned začínáte tím, že vykradete hospodu? Okamžitě mi dejte, co jste vzali, já to hostinskému nenápadně vrátím. A zbytek vyřídíme doma po slavnosti!“

Elissen vylovila zpod košile získané skonie a odevzdala je. Tak nějak cítila, že po tom všem už na ně ani nemá chuť.

Komentáře




hrani/pribehy/na_slavnosti.txt · Poslední úprava: 01.06.2017 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0