Zemský sněm

Období: leden 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: leden 2017

Nastal opět nový rok. Už třetím rokem se Lothar protloukal světem s tou podivnou skupinou dobrodruhů, kteří se kolem něj shlukli. Bylo zatěžko hledat, co je vlastně spojuje. A přitom spolu absolvovali lecjakou nebezpečnou šlamastyku. Ale teď nemířili vstříc žádnému nebezpečí. Naopak se měli ohřát v teple šlechtických paláců v Ostroži. Pozvání na zemský sněm by nebylo radno odmítnout. Jenom ta podivná okolnost, že prý měl navrátit zcizenou relikvii sv. Dagoberta, když byl ve skutečnosti stovky mil od Medvědí Hory, mu vrtala hlavou. V družině se však dohodli, že se k tomuto činu přiznají, protože zásluhy za něj by mohly být nemalé.

Brus Weine seděl v sedle a hleděl nepřítomně před sebe. Stále mu před očima vystupovaly scény ze Strmilova. Měl pocit, že mrhá svým nadáním. Pokud má své schopnosti plně rozvinout, je třeba vstoupit do služeb vyšší moci. Náboženství je na vzestupu. Doslechl se, že biskup snad hodlá založit nový řád rytířů a bude do něj přijímat i neurozené. To je příležitost…

Tonda se naopak tetelil blahem. Od posledního úplňku toho prožil víc, než za celý předchozí život dohromady. Cítil, že divoká krev, kterou v sobě vždycky cítil konečně vzkypěla. Jenže pořád v něm byla i špetka toho ludky z malého města, kterému je líto, že nechal za sebou nic netušící matku, otce, sourozence, tety, strýce, bratrance, sestřenice, vlastníky, dědy a báby. Naštěstí v Ostroži bydlí jedna vzdálená tetička, která dělá pradlenku. U té by mohl nechat aspoň vzkaz.

Le Pichovi nedávala spát těžká kožená brašna dobře ukrytá pod ostatním nákladem. Timoferovu kroniku už přečetli několikrát. Měl za to, že ta kniha už jim nebyla k ničemu, kromě jedné věci. Určitě by ji šlo prodat. Nebyl si ale jistý, jak by se k tomuhle nápadu postavili ostatní. Ze svého pohledu ale viděl všechna pro na straně zpeněžení bichle a byl rozhodnut, že to prostě udělá a nikoho se na nic ptát nebude.

Frolišův pohled byl ze dne na den zase podivnější. S nikým nemluvil, jen si mumlal pod vousy. Stával se z něho čím dál tím větší podivín a neřízená střela. Jakoby vůbec nehodlal brát ohledy na to, co si ostatní myslí. Dělal si co chtěl. Zastavili na dohled od města na návrší nad zamrzlou řekou a jeho zrak padl na kamenný most vedoucí z města přes řeku na jih. Koutky úst mu pobaveně zacukaly.

Bjorn žmoulal v kapse velký žalud, který našel v ruinách elfského města. Nemůže být jen tak obyčejný, říkal si v duchu. Ale co s ním? Kdyby byl elfem nebo hobitem, určitě by ho napadlo zasadit ho. Protože to byl trpaslík, rozhodl se, že ho vymění za stříbro, nebo zlato…

Koně stačily udělat sotva pár kroků za bránu a už si to k postavám hrnul jakýsi vyzáblý mladík, podle oblečení bezpochyby nějaký sluha nebo podruh. Lothar a jeho kumpáni jsou zváni do domu nejvyššího zemského maršálka, Bohychvala z Mokré Hory. Takovou nabídku nešlo nepřijmout. K audienci se měli družiníci dostavit až na večeři, takže měli dostatek času na přípravu.

Aby nenechali nic náhodě, prohledali nejprve své komnaty. Podezřelé průduchy ve stěnách, kudy by mohl někdo odposlouchávat jejich hovory byly raději ucpány. Jinak se nezdálo, že by měli padnout do nějaké léčky. Vypravili se tedy do města, každý po svých záležitostech.

Při večerní audienci se jejich hostitel vyptával předem na okolnosti získání relikvie. Lotharovi se podařilo jakž takž věrohodně celou věc podat tak, aby dávalo smysl, že to byl on a jeho družina, kdo relikvie získali a vrátili. O opirech však nepadlo ani slovo. Nejvyšší maršálek také nebyl příliš spokojen s tím, kolik povyku družina na dělala v Aqelu a Strmilově - vztahy s Pomořím jsou příliš vypjaté a jakákoli jiskra by mohla zažehnout požár. Přitom Ostředek není na válku dobře připraven. Avšak služby, které Lothar poskytl ve službách zemských budou oceněny, neboť se uprázdnilo jedno malé léno na západní hranici poblíž Lesního Vranova. Bude-li chtít, může mu být sněmem uděleno, sic bezdědičně, ale i tak. Pro někoho, kdo vzešel z neurozeného rodu a přibyl z ciziny, určitě nabídka dobrá.

Na druhý den se Tonda vydal hnedle ráno do čtvrti obývané ludky. Jako doprovod s ním šel Le Pich. Brzo našli dům, kam směřovali služky z paláců s koši plnými prostěradel a svršků. Rozhovor s tetičkou se však nenesl v takovém duchu, jaký si Tonda představoval. Jeho rodiče zdá se již stačili zpravit široké příbuzenstvo o útěku nezdárného syna. Teta naléhala, aby se vrátil domů do Strmilova rodinu neopouštěl. Bylo marné cokoli vysvětlovat. Tonda nechal na místě dopis pro rodiče a šel.

Mezitím Brus směřoval své kroky k rynku na kterém stál místní chrám. Hned po Aqelu největší, jaký kdy viděl. Před chrámem bylo srocení lidí, které usměrňovalo několik členů městské strážen. Byli tam všichni možní. Vesničtí pacholci ve špinavých hadrech, starci s tvářemi zjizvenými bojem, žebráci z města i několik málo mladíků, kteří dle šatu patřili buď mezi panstvo nebo k bohatým měšťanům. Všichni se vzájemně překřikovali a snažili dostat co nejblíže velkému stolu udělanému provizorně ze dvou sudů a těžké desky. Za stolem seděla trojice kněží s brky a pergameny. Brus přišel k postávajícímu strážnému, který měl bezpochyby na povel své kolegy, kteří se potýkali s davem. Po chvíli už stál u registrace, zatímco veřejný činitel tiskl v kapse pár stříbrných za malou službičku.

„Vítej, bratře!“ Obrátil se na Bruse kněz. „Vyslyšel jsi slovo bohů zjevené skrze našeho dobrého biskupa a přišel jsi. Jaké je tvé jméno?“

Ano, chci se ucházet o místo v novém řádu. Myslím, že můj meč a to, co jsem viděl na svých dlouhých cestách by mohlo být ku pomoci slávě boží. Jsem Brus Weine, člen Lotharovy družiny.

Dobrá. Budiž. Chceš-li zasvětit svůj příští život službě svaté pětici, vhoď do kádě tady za stolem všechen svůj majetek a vykroč nahý směrem ke zdem bohů. Tvá duše se tím očistí a budou to první kroky na tvé cestě k božímu dílu!„

Brusova tvář zbledla. Notnou chvíli stál nehnutě. Káď byla prve před jeho zrakem ukrytá za lidmi. Na tento požadavek nebyl připraven. Bezděčně rukou přejel po svém meči, který si nechal v Aqelu ukout za nemalý obnos.

Nu což tedy? Přijmeš toto pokání, synu?, ozval se netrpělivý mnich. Vzadu za Brusem sílilo rozhořčení. Všechny nás předběhl a teď se cuká!

Za chvíli už seděl Brus v hostinci nad korbelem piva. A mumlal si: „Toto néé, tak toto teda né…“

Froliš se vydal mrazivým ránem do lesíka u jihovýchodní brány, které se říkalo Opravická. Našel si místo, kde les sbíhal až ke břehům řeky. Položil ruku na led a vyzval sílu vody, ať koná svoji práci. Brzy se ozvalo první praskot v ledové krustě kolem pilířů městského mostu. Voda v řece jakoby přestala protékat dál a z mostu se stala hráz. Hladina se začala vzdouvat. Froliš se díval jak se malé postavičky čím dál ve větších počtech rojí kolem zemských bran. Představoval si, jak kupci nechápou co se děje a dělají si obavy o tovar ve skladech ve spodních částech města.

Stoupající hladina vzbudila ve městě poprask. I zkoprnělý Brus se vydal směrem k mostu. Vida hrozící spoušť nebojácně vešel na ledové kry po proudu od mostu a začal nahlas vzývat jména bohů. Kolem něj se začal sbírat vítr, který v soustředěných prudkých poryvech začal rozbíjet ledové kry. Stoupaní hladiny se tím značně zpomalilo. Froliš vida, že proti němu stojí jeho druh, rázem jakoby ztratil o svoji hru zájem. Pobavil se již dost.

Le Pich věnoval zbytek dne hledáním překupníka, kterému by udal Timoferovu kroniku. Nakonec narazil na slibný kontakt. Místní sběratel nabídl obnos více než slušný. Když však s Tondou, který se mu stále lepil na paty, vycházel z krčmy, kde celou záležitost dojednával, nevšiml si, že v podvečerních stínech se ukrývá někdo s nekalými úmysly. Snad Le Piche z jeho ostražitosti vyrušilo zvolání pouličního prodavače, snad pohled na hezkou ženskou, co spěchala ulicemi, aby se dostala před soumrakem domů a odhalila kotníčky. Tonda se každopádně o něco zpozdil. Na hlavu mu dopadla rána obuchem. Bezvládné malé tělo si naložila na plece mohutná postava a spěšně vykročila pryč do postranní uličky. Le Pich zahlédl jen mizející střevíc na Tondově noze. Naštěstí. Vyrazil kupředu jako kočka, oběhl roh domu. Dobře mířená rána dýkou mezi lopatky, těsně vedle Tondovi plandající paže, způsobila, že hromotluk se svezl bez dechu na zem. Le Pich přistoupil k bezvládnému Tondovi a začal jej křísit. Přitom se rozhlížel kolem. Na druhé straně uličky jej soustředěně pozoroval malý chlapec. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, poplašeně vyběhl pryč.

Le Pich ještě křikl na mátožného Tondu, ať běží za ním, a už byl taky tentam. V ulicích města už nebylo moc lidí a tak nebylo obtížné spatřit, že špeh zmizel ve dvěřích malého domku na kraji jedné ulic poblíž chrámu. Le Pich se vydýchal, Tonda se k němu vrávoravým krokem dobelhal, hlava mu ještě třeštila z té hrozné rány. Připlížili se k malému okýnku. Vevnitř se svítilo a ozýval se zvuk jako když se dva kameny třou o sebe. Vtrhli dovnitř. Domek byl malou dílnou, za stolkem seděl starý muž v zástěře a brousil kousek kovu o kámen. „Co si přejete panstvo?“, řekl roztřeseným hlasem.

Chceme vědět, kde je ten skrček, co sem před chvílí vběhl!, uhodil Le Pich bez obalu a jeho zrak spočinul na malých dvířkách v zadní části místnosti.

Eh, nevím o tom, že by sem někdo vešel před vámi. Celou dobu koukám jen na svoji práci…

Jen se nevykrucuj. Co je za těma dveřma?!

Jen prostý sklep pane. Prosím pánové, laskavě vás prosím, odejděte z mojí dílny, pokud nemáte zájem o brusičské služby.

To ty dědku teď pěkně odejdeš a my se tu porozhlédneme.“ Svoji výhružku Le Pich podpořil ještě tím, že starci ukázal dýku, na které byly ještě zbytky krve po zásahu Tondova únosce. Dědek polkl a neochotně se vydal ven.

Tonda a Le Pich přiskočili k zadním dvířkům. Po otevření bylo vidno, že opravdu míří do sklepa. Ve vlhké hlíně se rýsovaly stopy toho, koho pronásledovali. Stačilo pár kroků níž a bylo jasné, že chodba vede dál do městského podzemí, nebo se začala větvit. Nemělo cenu bez pořádného světla pokračovat dál. Navíc dědek by mohl zavolat stráž. Rychle se raději vytratili ven.

Večer se všichni sešli v hostinci, kde trávilo dlouhou chvíli také mnoho z rytířů a pánů, kteří dorazili na sněm. To místo vybral Lothar záměrně, aby mohl navázat potřebné kontakty. Mezi hosty však byl také rytíř Konrád, zvaný Slavík. Rytíři přijatí za členy sněmu tím, že byly zapsáni do zemských desek a bylo jim uděleno léno, brali za přízvisko jméno zvířete, které jim bylo nějak blízké. Konrád byl výborný pěvec a harfeník. Než byla dojedená pečínka, bylo zjevné, že Lothar a Konrád dnes večer zkříží svůj um. A tak se písně vzletné střídaly s odrhovačkami, chvíli hrál Lothar, chvíli Konrád a zbytek panstva se dobře bavil. Nakonec však Lothar dal do svého hraní příliš mnoho vervy a praskla mu struna na jeho loutně. Konrádovi patolízalové okamžitě propukli v jásot. Nemálo rytířů a pánů se však shluklo také kolem Lothara a nechali před něj nosit medovinu.

Sezení sněmu trvalo následující tři dny. Slyšen byl nejvyšší zemský purkrabí Vorazd Rudá Brada ohledně neblahého stavu obranyschopnosti zemských hranic, nejvyšší zemský komoří o opatřeních, kterak zvýšit berně, aby byly čekané výdaje státní pokladny zabezpečeny a četné další zprávy jednotlivých zemských purkrabích a dalších úředníků i pánů a rytířů bez úřadů. Vystoupil také biskup ostředský Julián, který žádal od pánů vyšší podporu výstavby chrámů a klášterů ke slávě Pětice.

Le Pich mezitím dokončil svůj rozjednaný obchod. Krom kroniky, kterou v nestřežený okamžik, uzmul a nahradil složenou dekou a hovězinou, mu Bjorn k prodeji svěřil také žalud z hvozdu. Utržená suma činila více než 200 zlatých dukátů.

Jako poslední byl na sněmu slyšen Lothar se svojí družinou o okolnostech své výpravy. Báchorka o dopadení lupičů relikvií se podařila vylíčit tak věrně jak to jen při těch všech lžích šlo. Přítomní stavové byli spokojeni. Za věrné služby státu byl Lothar vyznamenán udělením bezdědičného léna v podobě dvou vsí Panské a Šípkové.

I Brus nakonec uspěl ve své snaze. To jak s pomocí modlitby k bohům odvrátil nebezpečí, které přichystal, došlo k pozornosti samotného biskupa, který pro něj nechal poslat. Tvůj talent, synu, bude naše církev potřebovat. Pokud projdeš iniciací, udělám z tebe hlavu komendy.

Brus tedy vstoupil do řádu, absolvoval pět náročných zkoušek a po pěti týdnech vyšel z chrámu s pláštěm se zlatě vyšitou růží.

Komentáře




hrani/pribehy/snem.txt · Poslední úprava: 13.04.2017 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0