Co je to „jmětí“? V předchozí části o magii jsem již vysvětloval souvztažnost přírody a věšteb. Příroda na Horohvozdu, to je nespoutaná a neurčitá entita, poháněná jakýmisi záhadnými silami, které se sice na první pohled řídí poznatelnými zákonitostmi, ale vzápětí jsou schopny veškeré poznání o jejich vztazích obrátit v prach. Avšak takový svět, kde by nic nebylo až tak jisté by byl vskutku neobyvatelný. Proto se do celého kolotání vkládá něco víc.
~~READMORE~~
Předurčení, které poznáváme skrze věštby, je prvkem, který dodává přírodě směr jejích kroků. Kdo nebo co je určuje však nikdo neví.
Věštby jsou poselstvími o tom, proč se má stát právě to, či ono. Samotné znění poselství je tak vlastně osvětlením děje, který nastane. Jak již bylo naznačeno, toto sdělení se jen těžko formuluje do pochopitelné formy. Jejich rozsah může být různý. V podstatě lze říct, že každá bytost má předem danou svoji sudbu, která jej provází životem. Ale nejen bytostem může být příslušná, stejně tak může být určující pro určité území nebo národ. Není to však přesné vymezení toho, co se stane v každé jednotlivé chvíli existence daného subjektu. Je to spíše vymezení toho, kam budou jeho možnosti směřovat, načrtnutí cest, jimiž se může onen příjemce vydat. Většina sudeb je tak obyčejným předpokladem života, jenž potká většinu z nás a nezáleží příliš na tom, jestli je nalinkován život měšťana, rolníka nebo krále. Všichni tito lidé mohou vést zcela obyčejný, vzrušení prostý život. Nicméně ty vyjímečné bytosti, které dostanou do vínku opravdu vyjímečné vlastnosti, se vyskytují v množství malém, ale ne zase tak, aby neměl jeden možnost alespoň jednou v životě takovou bytost potkat.
V předchozí kapitole byla napsána zvláštní věc. Co je vyřčeno ústy, nemůže býti většbou. Je to skutečně pravda? Jak tedy víme, že vůbec věštby existují, že jsme pod jejich vlivem. A co nám tedy sdělují proroci, hadači a další lidé s oním záhadným vnitřním zrakem?
Může-li někdo odhalit kus budoucnosti, říká se, že věští. V pojmosloví tohoto, předchozího a budoucích článků zabývajících se magií na Horohvozdu je však věštba tím, co bylo naznačeno výše. Důležitým faktem je totiž skutečnost, že vidění toho, co se stane v budoucnosti, odhaluje toliko důsledky věštby, nikoli její příčiny, které jsou obsaženy právě v její podstatě. Z vidění událostí budoucích těžko odhadneme, proč se opravdu staly. Můžeme se na ně připravit (což je ostatně důvod, proč nám byly vize zpřístupněna), ale zda se uskuteční nebo ne můžeme již těžko ovlivnit. Věštba ve smyslu této stati není žádnou konkrétní formulací o dění postihujícím určité osoby v určitém čase na určitém místě. Naopak obsahuje takovou míru abstrakce, jaká jen jde použít. Ovšem nejlepším důkazem myšlenek bude příklad:
Kladiva a sekery nechtějí zůstat samy a ač se se uzavřely do hor, proti straně půnoční stát budou.
Uvedená věštba se vztahuje k prvnímu skřetím tažení, kdy teprve za pomoci trpaslíků byly zastaveny voje Severního krále a vyjednáno chatrné příměří. Trpaslíci skutečně dleli uzavřeni v Středohorách, dokud nebylo zjevné, že bez jejich pomoci, by Pomořanské království padlo. A takový je osud trpaslíků asi navždy zapečetěný, nezmění-li se věštba, což se státi může. Co však bude odhaleno lidskému zraku? Pouze zuřivé šiky vousatých bojovníků, řítících se ze strání na voje skřetův.
Věštby, jež však určují kroky jedinců, jsou obvykle konkrétnější. Stanovují nejčastěji skutky, jimiž se ten onen subjekt bude na své pouti projevovat.
Neublížil by nikomu, však v rouše vlka oděn, proleje krve kádě.
Těžko můžeme zjistit, pokud nemáme dar vidění toho, co bude, jak přesně bude ona bytost věštbu naplňovat. Dost možná půjde o vlkodlaka, také se může jednat o mírného chána některého ze skřetích kmenů, který teprve až podlehne jeho lid kultu vlka, kázajícímu uštvat vše v okolí, a v šedivých kožešinách začne napadat okolní kmeny a jižní země, naplní své poslání.
Důležité je tedy nakonec této části poznamenat, že žádné mysli na zemi, nebyla nikdy žádná věštba vyjevena! Věštba sama o sobě je nepoznatelná pro kohokoli na Horohvozdu.
Mnohé věštby mohou vypadat, že napřirozenou schopnost jasně určují, ale při tom se žádná nevyjeví a vše se děje „normální“ cestou. Jindy se zase s obyčejným posláním vynoří mocná síla. To je však nedůležité. Pro hru nás zajímá, zda je napřirozená schopnost produktem předurčení, či nikoliv.
Chceme-li tedy postavu, jež si nese na bedrech vyjímečnou věštbu přisuzující zvláštní schopnost, je nutné vymyslet onu sudbu a zasadit ji do kontextu a dále samozřejmě onu schopnost.
Tato schopnost by neměla být definována příliš konkrétně, aby umožnila určitý rozsah toho, co bude moci postava provádět. Zde asi nejlépe poslouží další příklad:
Darjan je Cestomírův poutník. Příslušník řádu pečujícího o dobro těch, kteří míří po cestách se svými poctivými úmysly. Jeho hráč chtěl postavu s nadpřirozenou schopností a vybral si cestu věštby. S dějmistrem se dohodl, že by chtěl, aby jeho postava dokázala odolávat rozmarům počasí.
Jeho postava tak mezi jinými získá dovednost „Odolnost v nečase“ na úrovni „dobrý“. Tím získá také tři „skutky“. Samotná dovednost má na ni takový vliv, že ani po promoknutí ba dlouhodobém pohybu v mokrých šatech a botách neonemocní, v zimě nepotřebuje tolik vrstev oblečení a už vůbec ne tlusté kožešiny, aby se ochránila před chladem. A pokud se snad ocitne na poušti, vydrží bez vody i několik dní. Zkrátka zvládá lépe výkyvy počasí, než ostatní bežné osoby. A pokud použije skutek, dokáže se svým tělem pravé divy. Pohybovat se v naprosté nahotě v nejkrutějších mrazech, přečkávat v největší výhni sluneční u mučícího kůlu bez jediné kapky potu, projít lijákem bez jediné mokré nitky.
Věštba, která poskytuje postavě nadpřirozený rozvoj schopnosti s sebou vždy nese určitá omezení. V hořejším případě by se jednalo zřejmě o podmínku, že postava nesmí přebývat v pevném obydlí (mezi čtyřmi stěnami) nebo podobnou. Porušení této zápovědi má za následek dočasné snížení nebo vůbec eliminaci schopnosti použití zvláštní schopnosti na určitou, pro hru významnou dobu (do další bouřky, například…).
Aby byla věštba skutečně naplněna, musí dojít ke spolupráci dějmistra a hráče postavy. Proto by měl hráč znát, kam věštba jeho postavu směřuje. Dějmistr pak může využít aspektů (ano, postava s věštbou by měla mít tuto skutečnost zahrnutu v této charakteristice), aby ji postrčil na požadovné dráhy. Je nutné si však uvědomit, že postava jako taková znění věštby nezná, je vedena toliko prozřetelností a tím, co jí mohli vyjevit ti, co vidí budoucnost, to je však vše, nic víc! Znění věštby je informace de facto mimoherní.