Blog

Jak se chopit panství

Období: únor - červenec 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: únor 2017

Dopis Brusa Weine biskupovi Juliánovi

Vaše Milosti, biskupe Juliáne,
předně tohoto dopisu se Vám chci co nejsrdečněji omluvit, že jsem zprávu o mém snažení ve věci posílení pozice církve Svaté pětice na novém území rytíře Lothara nezaslal dříve, leč tento kraj je velmi zanedbán jak po duchovní tak po fyzické stránce a byl jsem velmi zaměstnán s tímto neutěšeným stavem něco udělat. Předně mi dovolte shrnout pár faktů. Rytíři Lotharu Bezradském bylo, za jeho činy při návratu uloupených ostatků svatých mučedníků, dáno do správy léno nacházející se severně od Lesního Vranova na samém trojmezí Ostředku, Podhůří a Hvozdu. Panství čítá prozatím pouze dvě vesnice, větší Panská Ves se zhruba dvaceti statky a menší Šípkové skládající se z pouhých tří statků.

Na Lotharovo léno dorazili jsme v únoru léta dvanáctistého osmdesátého druhého. Mé první kroky směřovali ke zjištění toho, jak jsou na tom místní obyvatelé s vírou ve Svatou pětici. Výsledek mých zjištění byl ten, že mnozí v Pětici věří, zejména v boha Starce, ochránce obydlí, a Žírna, boha úrody, leč je zde silně zakořeněná víra ve staré bůžky. Lidé se k nim v modlitbách obracejí, protože mají za to, že je tato božstva ochrání hlavně před lesními běsy a nemrtvými, kterými se okolní lesy doslova hemží. Rozhodl jsem se tedy, že ve jménu Pětice vyženu tato bezbožná stvoření z kraje a tím lidem ukážu cestu k jediné pravé víře.

Od syna předchozího správce, Otakara Wilda, jsme se dozvěděli, že Šípkovou ohrožují zejména hejkalové a jezinky a na cestě mezi Šípkovou a Panským je často vídán jakýsi přízrak. Severně od Panské je velké pohřebiště z dob skřetích válek, tam místní již několikrát zahlédli povstávat z hrobů umrlce a jiné nemrtvé. Západně od Panské nacházejí se močály s vodními běsy, jako jsou vodníci a mlhavci, v lesích pak se poslední dobou začíná objevovat větší množství lesních elfů z Hvozdu. Také nám Ota naznačil, že bývalý správce léna, jistý statkář Forst, je z našeho příjezdu velmi rozladěn a bude proti nám pravděpodobně poštvávat místní.

Obyvatelé celkově byli zde rozsvářeni, závist a pomluvy byly cítit za každým rohem, jakoby však tento stav byl přiživován něčím nepřirozeným. Tonda Bral, ludka a člen naší družiny, objevil příčinu těchto svárů. Byl jimi plivník, domácí běs, kterému činí potěšení štvát lidi proti sobě a dělat mezi nimi zlou krev. Nastražili jsme na něj několik více či méně úspěšných léček. Jednoho člena Lotharovy družiny, Bjorna z rodu trpaslíků, při tom plivník ošklivě poplival, což u něj mělo za následek dočasné pominutí smyslů. Nakonec byl běs dopaden a z lidských srdcí rychle vyprchala téměř všechna zášť a závist.

Jistě tomu dopomohli i slavnosti, které uspořádal pan Lothar ve snaze přiklonit si na svou stranu místní sedláky. Ty proti němu neustále poštvával statkář Forst. Aby těmto jeho snahám učinil Lothar přítrž, sezval do Šípkové sněm největších statkářů. Tam je přesvědčil o svých dobrých úmyslech jak podpořit rozvoj kraje, z něhož jistě i oni budou míti nemalý užitek. Statkáře si na svou stranu přiklonil, ale pan Forst ještě neházel luk do pšenice a nevzdával se boje o vliv na tomto panství. Pomoci mu k tomu měl jeho příbuzný z Vranova a jeho žoldáci. Fojtkovi nečisté úmysly však byly zavčasu odhaleny a ten nakonec s pokorou uznal pána Lothara jako legitimního vlastníka panství.

Když jsem odjížděl ze šípkovského sněmu zpět do Panské, bohové ke mě promluvili a já vycítil přítomnost přízraku, který se už už chystal přepadnout projíždějícího statkáře. Bytost se zalekla a zmizela v mokřadu. Po delším pátrání jsem zjistil, že je to nemrtvá mavka. Kdysi bývala dcerou místního hospodského, ale z nešťastné lásky sáhla si na život a tím se navěky proklela. Spolu s Otakarem jsme tuto bytost, šířící kolem sebe jen zmar a beznaděj, přemohli a díky řádnému pohřbu, doprovázenému modlitbami ke Svaté pětici jsme navždy zlomili její prokletí, cesta se tak pro poutníky stala znovu bezpečnou.

Jen co jsme kraj zbavili jedné nemrtvé hrozby, objevila se další a mnohem vážnější. V Panské se začala šířit podivná epidemie, nakaženým objevovali se na těle mokvající boláky a hnisavé vředy. Nemoc nápadně mi připomínala nákazu, se kterou setkal jsem se již v minulosti. Tehdy ji šířili umrlci moronoši. Vypátrali jsme, že nákazu přinesl do vesnice jistý Janek. Odvážný chlapec, který se vsadil s ostatními pohůnky, že přečká noc na starém pohřebišti severně od Panské. Tam jej však napadli umrlci a on si jen tak tak zachránil svůj život. Leč udělal by lépe kdyby na pohřebišti býval život položil, za tři dny v hrozných mukách vydechl naposled a ještě předtím stačil nakazit další nešťastníky.

Tondovi se po počátečních nezdarech podařilo dostat mor pod kontrolu a já jsem se jednou pro vždy vypořádal s hrozbou umrlců. Bohové stáli při mne a dodávali mi sílu, když jsem za bezměsíčné noci, vyzbrojen jen svým stříbrným mečem a vírou, vracel nemrtvé zpět k věčnému spánku. Vesničané jistě té noci ani oka nezamhouřili jak strašné zvuky se ze pohřebiště nesli a jak záblesky svatého světla ozařovaly celé okolí.

Další problém, který bylo potřeba vyřešit byla vzrůstající hrozba elfů z Hvozdu, snažících se za každou cenu rozšířit lesy zpět na úkor úrodné půdy, používali k tomu své nečisté elfí magie. Tomuto bránil zejména Froliš z Morávie. Držel elfy mimo osetá pole hlavně díky svému luku a přírodní magii. S jeho praktikami nemůžu tak úplně souhlasit, ale měl výsledky. Dokonce se nám podařilo rozšířit území vhodné pro vznik nové osady, vykácená plocha dostala název Frolišův klín. Elfové pro nás, ale nadále představují reálnou hrozbu a budeme se před nimi muset mít stále na pozoru.

Ale abych Vám, Vaše Milosti, nepopisoval jen problémy, došlo i na radostnou událost. Rytíř Lothar pojal po žních za choť dceru pána ze Smrku, Liběnu. Svatba konala se na hradě nevěstina otce a proběhla podle místních zvyklostí s požehnáním Svaté pětice.

Po této události našel jsem si konečně trochu času sepsat Vám tento raport. Bezprostředních ohrožení panství jsme se s úspěchem zbavili a naklonili na svou stranu místní obyvatele. Bude teď mnohem snazší začat budovat tolik potřebný klášter, komendu a další stavby nutné pro rozvoj kraje. Na podzim chci vytipovat vhodné místo pro stavbu kláštera a začnu shánět potřebné vybavení, domluvím stavitele a pomocníky, tak aby se hned zjara mohlo začít budovat.

Zároveň bych Vás, Vaše Milosti, chtěl požádat o pomoc v podobě jednoho či dvou bratrů ve víře, kteří by mi pomohli v mém snažení. Mohli by mi být nápomocní s běžnými povinnostmi, v době mé nepřítomnosti dohlížet na stavbu, konat pravidelné bohoslužby a rozšiřovat naši víru.

Nechť Vás tento list zastihne v plném zdraví

bratr Brus Weine

Zápisky Tondy Brala

Konečně jsem se zase po dlouhé době dostal k pergamenu, přes to trmácení s těmi lidmi hobit nemá ani trochu času sám na sebe a na své záležitosti. Ne že bych neměl dobrodružství rád, jsem přece Bral, ale ta naše hobiti povaha se hlavou obelstít nenechá. Stejně jako tomu bylo na poslední výpravě, po dlouhé době jsme se na delší čas zdrželi na jednom místě, Pánská, větší díru jsem dlouho neviděl. Ale co na plat když ji Lothar získal pro sebe. Někomu se určitě ulevilo že se té přítěže zbavil.

Hned jak jsem do tohoto prokletého kraje vstoupili jsem věděl že tady se mi líbit nebude a hned jak jsme vstoupili do panské bylo jasné, že místním taky moc po chuti nebudeme. Ale bylo to jiné, nebyla to taková ta známá lidská nedůvěra.

Několik týdnů mi zabralo abych zjistil co stojí za těmi vražednými pohledy a taky se to neobešlo bez pár nepříjemností. Hold kdo se moc ptá moc se dozví. Nakonec jsem si stejně musel pomoct sám. Byl to plivník kdo mezi lidmi zasel semínko nenávisti. Několik týdnů jsem ho sledoval, potom zase on mě. Prostě taková hra na kočku a na myš, ale na mě si nepřišel. Pořád kolem sebe plival, bylo mu to houby platné. I když mě ve skutečnosti taky. Jak nad ním vyzrát, všechno jsem o něm věděl, ale jak ho dostat? Požádal jsem o pomoc Bjorna, trpaslíka z naší družiny. Ale ten opilý idiot na něj bez rozmyslu naběhl se sekerou a dostal plivanec rovnou mezi oči. Málem jsem se uplácal smíchy když jsem ho viděl. Nakonec jsem to nechal par týdnu uzrát a nějaký místní zaříkávač si s ním potom, co jsem mu dal potřebné informace, nakonec poradil.

Konečně klid a zasloužený odpočinek. Ani náhodou. Nějaká babka kořenářka šla na hřbitov severně od Panské sbírat pcháčí na lektvary a nebylo by to ono kdyby tam nááááhodou nedostala mor. Všichni si někde trajdali po okolí a mě nechali abych se s tím vypořádal. Stálo mě to hodně vzácných surovin abych dostal nemoc pod kontrolu a pak ji na dobro vymýtil. Nakonec se mi to po dlouhém vyvařování léčivých lektvarů povedlo. A nikdo si pro moji smůlu ani ničeho nevšiml. Ale kdo by stál o to na sebe zbytečně upozorňovat.

A tak nakonec se vše v dobré obrátilo a přišel jsem si na své. Lothar se oženil s tou písařovou dcerou co jsem mu doporučil. Svatby mám rád hobit se zadarmo nají a napije co hrdlo ráčí, hudba, tanec. Prostě zasloužený oddych. Jen ta hlava mi teď trochu třeští.

Zemský sněm

Období: leden 1282
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Froliš, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: leden 2017

Nastal opět nový rok. Už třetím rokem se Lothar protloukal světem s tou podivnou skupinou dobrodruhů, kteří se kolem něj shlukli. Bylo zatěžko hledat, co je vlastně spojuje. A přitom spolu absolvovali lecjakou nebezpečnou šlamastyku. Ale teď nemířili vstříc žádnému nebezpečí. Naopak se měli ohřát v teple šlechtických paláců v Ostroži. Pozvání na zemský sněm by nebylo radno odmítnout. Jenom ta podivná okolnost, že prý měl navrátit zcizenou relikvii sv. Dagoberta, když byl ve skutečnosti stovky mil od Medvědí Hory, mu vrtala hlavou. V družině se však dohodli, že se k tomuto činu přiznají, protože zásluhy za něj by mohly být nemalé.

Brus Weine seděl v sedle a hleděl nepřítomně před sebe. Stále mu před očima vystupovaly scény ze Strmilova. Měl pocit, že mrhá svým nadáním. Pokud má své schopnosti plně rozvinout, je třeba vstoupit do služeb vyšší moci. Náboženství je na vzestupu. Doslechl se, že biskup snad hodlá založit nový řád rytířů a bude do něj přijímat i neurozené. To je příležitost…

Tonda se naopak tetelil blahem. Od posledního úplňku toho prožil víc, než za celý předchozí život dohromady. Cítil, že divoká krev, kterou v sobě vždycky cítil konečně vzkypěla. Jenže pořád v něm byla i špetka toho ludky z malého města, kterému je líto, že nechal za sebou nic netušící matku, otce, sourozence, tety, strýce, bratrance, sestřenice, vlastníky, dědy a báby. Naštěstí v Ostroži bydlí jedna vzdálená tetička, která dělá pradlenku. U té by mohl nechat aspoň vzkaz.

Le Pichovi nedávala spát těžká kožená brašna dobře ukrytá pod ostatním nákladem. Timoferovu kroniku už přečetli několikrát. Měl za to, že ta kniha už jim nebyla k ničemu, kromě jedné věci. Určitě by ji šlo prodat. Nebyl si ale jistý, jak by se k tomuhle nápadu postavili ostatní. Ze svého pohledu ale viděl všechna pro na straně zpeněžení bichle a byl rozhodnut, že to prostě udělá a nikoho se na nic ptát nebude.

Frolišův pohled byl ze dne na den zase podivnější. S nikým nemluvil, jen si mumlal pod vousy. Stával se z něho čím dál tím větší podivín a neřízená střela. Jakoby vůbec nehodlal brát ohledy na to, co si ostatní myslí. Dělal si co chtěl. Zastavili na dohled od města na návrší nad zamrzlou řekou a jeho zrak padl na kamenný most vedoucí z města přes řeku na jih. Koutky úst mu pobaveně zacukaly.

Bjorn žmoulal v kapse velký žalud, který našel v ruinách elfského města. Nemůže být jen tak obyčejný, říkal si v duchu. Ale co s ním? Kdyby byl elfem nebo hobitem, určitě by ho napadlo zasadit ho. Protože to byl trpaslík, rozhodl se, že ho vymění za stříbro, nebo zlato…

Koně stačily udělat sotva pár kroků za bránu a už si to k postavám hrnul jakýsi vyzáblý mladík, podle oblečení bezpochyby nějaký sluha nebo podruh. Lothar a jeho kumpáni jsou zváni do domu nejvyššího zemského maršálka, Bohychvala z Mokré Hory. Takovou nabídku nešlo nepřijmout. K audienci se měli družiníci dostavit až na večeři, takže měli dostatek času na přípravu.

Aby nenechali nic náhodě, prohledali nejprve své komnaty. Podezřelé průduchy ve stěnách, kudy by mohl někdo odposlouchávat jejich hovory byly raději ucpány. Jinak se nezdálo, že by měli padnout do nějaké léčky. Vypravili se tedy do města, každý po svých záležitostech.

Při večerní audienci se jejich hostitel vyptával předem na okolnosti získání relikvie. Lotharovi se podařilo jakž takž věrohodně celou věc podat tak, aby dávalo smysl, že to byl on a jeho družina, kdo relikvie získali a vrátili. O opirech však nepadlo ani slovo. Nejvyšší maršálek také nebyl příliš spokojen s tím, kolik povyku družina na dělala v Aqelu a Strmilově - vztahy s Pomořím jsou příliš vypjaté a jakákoli jiskra by mohla zažehnout požár. Přitom Ostředek není na válku dobře připraven. Avšak služby, které Lothar poskytl ve službách zemských budou oceněny, neboť se uprázdnilo jedno malé léno na západní hranici poblíž Lesního Vranova. Bude-li chtít, může mu být sněmem uděleno, sic bezdědičně, ale i tak. Pro někoho, kdo vzešel z neurozeného rodu a přibyl z ciziny, určitě nabídka dobrá.

Na druhý den se Tonda vydal hnedle ráno do čtvrti obývané ludky. Jako doprovod s ním šel Le Pich. Brzo našli dům, kam směřovali služky z paláců s koši plnými prostěradel a svršků. Rozhovor s tetičkou se však nenesl v takovém duchu, jaký si Tonda představoval. Jeho rodiče zdá se již stačili zpravit široké příbuzenstvo o útěku nezdárného syna. Teta naléhala, aby se vrátil domů do Strmilova rodinu neopouštěl. Bylo marné cokoli vysvětlovat. Tonda nechal na místě dopis pro rodiče a šel.

Mezitím Brus směřoval své kroky k rynku na kterém stál místní chrám. Hned po Aqelu největší, jaký kdy viděl. Před chrámem bylo srocení lidí, které usměrňovalo několik členů městské strážen. Byli tam všichni možní. Vesničtí pacholci ve špinavých hadrech, starci s tvářemi zjizvenými bojem, žebráci z města i několik málo mladíků, kteří dle šatu patřili buď mezi panstvo nebo k bohatým měšťanům. Všichni se vzájemně překřikovali a snažili dostat co nejblíže velkému stolu udělanému provizorně ze dvou sudů a těžké desky. Za stolem seděla trojice kněží s brky a pergameny. Brus přišel k postávajícímu strážnému, který měl bezpochyby na povel své kolegy, kteří se potýkali s davem. Po chvíli už stál u registrace, zatímco veřejný činitel tiskl v kapse pár stříbrných za malou službičku.

„Vítej, bratře!“ Obrátil se na Bruse kněz. „Vyslyšel jsi slovo bohů zjevené skrze našeho dobrého biskupa a přišel jsi. Jaké je tvé jméno?“

Ano, chci se ucházet o místo v novém řádu. Myslím, že můj meč a to, co jsem viděl na svých dlouhých cestách by mohlo být ku pomoci slávě boží. Jsem Brus Weine, člen Lotharovy družiny.

Dobrá. Budiž. Chceš-li zasvětit svůj příští život službě svaté pětici, vhoď do kádě tady za stolem všechen svůj majetek a vykroč nahý směrem ke zdem bohů. Tvá duše se tím očistí a budou to první kroky na tvé cestě k božímu dílu!„

Brusova tvář zbledla. Notnou chvíli stál nehnutě. Káď byla prve před jeho zrakem ukrytá za lidmi. Na tento požadavek nebyl připraven. Bezděčně rukou přejel po svém meči, který si nechal v Aqelu ukout za nemalý obnos.

Nu což tedy? Přijmeš toto pokání, synu?, ozval se netrpělivý mnich. Vzadu za Brusem sílilo rozhořčení. Všechny nás předběhl a teď se cuká!

Za chvíli už seděl Brus v hostinci nad korbelem piva. A mumlal si: „Toto néé, tak toto teda né…“

Froliš se vydal mrazivým ránem do lesíka u jihovýchodní brány, které se říkalo Opravická. Našel si místo, kde les sbíhal až ke břehům řeky. Položil ruku na led a vyzval sílu vody, ať koná svoji práci. Brzy se ozvalo první praskot v ledové krustě kolem pilířů městského mostu. Voda v řece jakoby přestala protékat dál a z mostu se stala hráz. Hladina se začala vzdouvat. Froliš se díval jak se malé postavičky čím dál ve větších počtech rojí kolem zemských bran. Představoval si, jak kupci nechápou co se děje a dělají si obavy o tovar ve skladech ve spodních částech města.

Stoupající hladina vzbudila ve městě poprask. I zkoprnělý Brus se vydal směrem k mostu. Vida hrozící spoušť nebojácně vešel na ledové kry po proudu od mostu a začal nahlas vzývat jména bohů. Kolem něj se začal sbírat vítr, který v soustředěných prudkých poryvech začal rozbíjet ledové kry. Stoupaní hladiny se tím značně zpomalilo. Froliš vida, že proti němu stojí jeho druh, rázem jakoby ztratil o svoji hru zájem. Pobavil se již dost.

Le Pich věnoval zbytek dne hledáním překupníka, kterému by udal Timoferovu kroniku. Nakonec narazil na slibný kontakt. Místní sběratel nabídl obnos více než slušný. Když však s Tondou, který se mu stále lepil na paty, vycházel z krčmy, kde celou záležitost dojednával, nevšiml si, že v podvečerních stínech se ukrývá někdo s nekalými úmysly. Snad Le Piche z jeho ostražitosti vyrušilo zvolání pouličního prodavače, snad pohled na hezkou ženskou, co spěchala ulicemi, aby se dostala před soumrakem domů a odhalila kotníčky. Tonda se každopádně o něco zpozdil. Na hlavu mu dopadla rána obuchem. Bezvládné malé tělo si naložila na plece mohutná postava a spěšně vykročila pryč do postranní uličky. Le Pich zahlédl jen mizející střevíc na Tondově noze. Naštěstí. Vyrazil kupředu jako kočka, oběhl roh domu. Dobře mířená rána dýkou mezi lopatky, těsně vedle Tondovi plandající paže, způsobila, že hromotluk se svezl bez dechu na zem. Le Pich přistoupil k bezvládnému Tondovi a začal jej křísit. Přitom se rozhlížel kolem. Na druhé straně uličky jej soustředěně pozoroval malý chlapec. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, poplašeně vyběhl pryč.

Le Pich ještě křikl na mátožného Tondu, ať běží za ním, a už byl taky tentam. V ulicích města už nebylo moc lidí a tak nebylo obtížné spatřit, že špeh zmizel ve dvěřích malého domku na kraji jedné ulic poblíž chrámu. Le Pich se vydýchal, Tonda se k němu vrávoravým krokem dobelhal, hlava mu ještě třeštila z té hrozné rány. Připlížili se k malému okýnku. Vevnitř se svítilo a ozýval se zvuk jako když se dva kameny třou o sebe. Vtrhli dovnitř. Domek byl malou dílnou, za stolkem seděl starý muž v zástěře a brousil kousek kovu o kámen. „Co si přejete panstvo?“, řekl roztřeseným hlasem.

Chceme vědět, kde je ten skrček, co sem před chvílí vběhl!, uhodil Le Pich bez obalu a jeho zrak spočinul na malých dvířkách v zadní části místnosti.

Eh, nevím o tom, že by sem někdo vešel před vámi. Celou dobu koukám jen na svoji práci…

Jen se nevykrucuj. Co je za těma dveřma?!

Jen prostý sklep pane. Prosím pánové, laskavě vás prosím, odejděte z mojí dílny, pokud nemáte zájem o brusičské služby.

To ty dědku teď pěkně odejdeš a my se tu porozhlédneme.“ Svoji výhružku Le Pich podpořil ještě tím, že starci ukázal dýku, na které byly ještě zbytky krve po zásahu Tondova únosce. Dědek polkl a neochotně se vydal ven.

Tonda a Le Pich přiskočili k zadním dvířkům. Po otevření bylo vidno, že opravdu míří do sklepa. Ve vlhké hlíně se rýsovaly stopy toho, koho pronásledovali. Stačilo pár kroků níž a bylo jasné, že chodba vede dál do městského podzemí, nebo se začala větvit. Nemělo cenu bez pořádného světla pokračovat dál. Navíc dědek by mohl zavolat stráž. Rychle se raději vytratili ven.

Večer se všichni sešli v hostinci, kde trávilo dlouhou chvíli také mnoho z rytířů a pánů, kteří dorazili na sněm. To místo vybral Lothar záměrně, aby mohl navázat potřebné kontakty. Mezi hosty však byl také rytíř Konrád, zvaný Slavík. Rytíři přijatí za členy sněmu tím, že byly zapsáni do zemských desek a bylo jim uděleno léno, brali za přízvisko jméno zvířete, které jim bylo nějak blízké. Konrád byl výborný pěvec a harfeník. Než byla dojedená pečínka, bylo zjevné, že Lothar a Konrád dnes večer zkříží svůj um. A tak se písně vzletné střídaly s odrhovačkami, chvíli hrál Lothar, chvíli Konrád a zbytek panstva se dobře bavil. Nakonec však Lothar dal do svého hraní příliš mnoho vervy a praskla mu struna na jeho loutně. Konrádovi patolízalové okamžitě propukli v jásot. Nemálo rytířů a pánů se však shluklo také kolem Lothara a nechali před něj nosit medovinu.

Sezení sněmu trvalo následující tři dny. Slyšen byl nejvyšší zemský purkrabí Vorazd Rudá Brada ohledně neblahého stavu obranyschopnosti zemských hranic, nejvyšší zemský komoří o opatřeních, kterak zvýšit berně, aby byly čekané výdaje státní pokladny zabezpečeny a četné další zprávy jednotlivých zemských purkrabích a dalších úředníků i pánů a rytířů bez úřadů. Vystoupil také biskup ostředský Julián, který žádal od pánů vyšší podporu výstavby chrámů a klášterů ke slávě Pětice.

Le Pich mezitím dokončil svůj rozjednaný obchod. Krom kroniky, kterou v nestřežený okamžik, uzmul a nahradil složenou dekou a hovězinou, mu Bjorn k prodeji svěřil také žalud z hvozdu. Utržená suma činila více než 200 zlatých dukátů.

Jako poslední byl na sněmu slyšen Lothar se svojí družinou o okolnostech své výpravy. Báchorka o dopadení lupičů relikvií se podařila vylíčit tak věrně jak to jen při těch všech lžích šlo. Přítomní stavové byli spokojeni. Za věrné služby státu byl Lothar vyznamenán udělením bezdědičného léna v podobě dvou vsí Panské a Šípkové.

I Brus nakonec uspěl ve své snaze. To jak s pomocí modlitby k bohům odvrátil nebezpečí, které přichystal, došlo k pozornosti samotného biskupa, který pro něj nechal poslat. Tvůj talent, synu, bude naše církev potřebovat. Pokud projdeš iniciací, udělám z tebe hlavu komendy.

Brus tedy vstoupil do řádu, absolvoval pět náročných zkoušek a po pěti týdnech vyšel z chrámu s pláštěm se zlatě vyšitou růží.

Trpaslíci

Období: jaro 1281
Datum: prosinec 2016
Postavy: Betmiel, Elissen

Dentrin odešel v noci do lesa. Nastal úplněk, nejlepší čas pro sběr bylin. Děvčata dostala za úkol hlídat stavení. Kolem poledne se ozvalo ržání koní a skřípot povozů. Karavana trpaslíka Kroma se vracela domů do hor. Jako obvykle zamířili k nim na dvorek, ale jejich tváře byly zasmušilé. Děvčata vyběhla na dvorek, kde se začaly vozy řadit do kruhu.

„Hola hej, je hospodář doma?“, zahlaholil vůdce karavany. Měl bílý plnovous, v němž cinkaly zapletené kroužky a korálky různých kovů, na sobě prachem cest zašlé šaty, které musely být kdysi barevně zdobené.

„Otec není doma, šel do lesa na byliny. Nevíme, kdy se vrátí,“ řekla Betmiel.

„Věru, špatná to zpráva. Jeden z nás je raněn, potřebuje ošetřit. Cestu dál by nezvládl a v okolí není lepší léčitel, než váš otec. Můžeme se zde utábořit, než se vrátí?“

Souhlasily. Trpaslíky znaly, jelikož tudy projížděli několikrát do roka za svými obchody dál v Lesokraji. Ti začali rozbíjet před chalupou své ležení. Na slunce vynesli z jednoho z krytých vozů do kožešin zabaleného ležícího trpaslíka.

„Přepadli nás lapkové v lese před Jablunkovem,“ pokračoval Krom v hovoru s Betmiel, zatímco zbytek trpaslíků kmital jako na drátkách. Vypřahali své koníky, vynášeli sedátka a začali chystat ohniště. „Zahnali jsme je, ale jeden z nás padl,“ kývl směrem k vozu, který nechali stát na boku, „a tady Gruga postřelili šípem. Rána není hluboká, ale asi byl otrávený.“

„Vladyka by si měl udělat v kraji pořádek, jinak mu začneme jezdit jinudy a z mýta neuvidí ani haléř.“ Pak se otočil k jednomu z vozů a začal ostře komandovat dva své druhy, kteří se hádali, pod které kolo vozu se má dát kámen, aby neujel ze svahu dolů.

Betmiel přišla k raněnému a sklonila se nad něj. Byl v obličeji bledý jako měsíc na obloze. Dýchal mělce a přerývaně, na čele mu vyskakovaly krůpěje potu. Mluvil nesmysly. Zezadu se ozval hluboký hlas. „Snad to váš otec stihne. Grugovi nezbývá moc času.“ Další trpaslík s hnědým vousem nesl vědro vody a v ruce držel podivnou věc. Byla děravá jako sýr, a stejně tak žlutá. Mačkal ji v pěsti, ale když povolil, nafoukla se zpátky do svého tvaru. „To je mořská houba,“ řekl, když si všiml zvídavého pohledu, koupil jsem ji v Molu, je až z Lesnice. Namočil ji do vědra. Bylo vidět, jak ta věc nasála vodu a držela ji v sobě. Začal otírat raněnému čelo. „Říkají tomu spužva.“

Dva mladí trpaslíci se začali bavit s Kromem. Bylo vidět, že představa čekání na to, než Dentrin dorazí nebo jejich kamarád umře, jim přijde málo lákavá. „Co kdybysme ho šli do lesa najít, šéfe?“ řekl Frís. „Přece nemože byt tak daleko a my jsme kurňa dobří stopaři, najdem ho a přivedem v čas,“ dodal Jónas. „Tady holka nám řekne, kde by mohl byt, ne?“ obrátili se společně na Elisen.

„Co, já? Já nevím, kam chodí ty byliny trhat?“ řekla překvapeně.

„Ale tak ukážeš nám aspoň směr, my už si ho zmerčíme sami.“

„Dobrá,“ řekl Krom, „běžte, nehodlám se dívat, jak to tady s váma šije. Mizerové jedni neposední.“

Frís a Jónas odběhli ke svému vozu. Vytáhli si každý luk a toulec šípů. Kývli na Elisen a vykročili směrem k lesu.

„Tož kam šel tvůj tatík?“

Elisen neurčitě kývla směrem k jihozápadu. Trpaslíci jen zakroutili hlavami a sklonili se do trávy. Za chvilku na sebe mrkli a vyrazili kolem políčka s mrkvemi a vstoupili pod koruny stromů cestičkou mezi ostružinovými keři. Elisen cupitala za nimi.


Betmiel usilovně přemýšlela, jak by raněnému pomohla. Párkrát už otci asistovala při léčení, ale s otravou se ještě nikdy nesetkala. Vzpomněla si na varování, že každý jed má svůj protijed a vytvořit univerzální „antidotum“, jak Dentrin vždycky učeně říkal, není snadné ani levné. Vešla do chalupy a otevřela otcovu truhlu. Vyndala z ní menší truhličku, kde měl otec schované skleněné lahvičky. Ty moc nepoužíval. Na většinu neduhů zdejších obyčejných lidí stačili odvary z bylin a masti ze sádla. Lahvičky byly zavoskované s tekutinami různých barev. Karmínová, nahnědlá, čirá, zelenkavá. Ke každé byla na kožené šňůrce připevněná kožená cedulka. Písmo na nich ale nebylo moc čitelné. Lahvička s červeným obsahem nesla označení „Antidótón“.

Přiběhla k raněnému. „Myslím, že jsem něco našla!“ řekla hnědovousému trpaslíkovi, který se mezitím uvelebil poblíž na zvláštní sedátko se stolkem a cosi škrábal brkem. Odložil psaní, vstal a přikročil blíž.

„Jsi si jistá, že mu to pomůže? Nebylo by přece jen lepší počkat na tvého otce?“ Tvářil se pochybovačně. Bylo však jasně vidět, že raněný dýchá stále slaběji.

„Jestli něco neuděláme teď, stejně umře. Otec se určitě nestihne vrátit,“ odpověděla.

„Dobrá děvče, tady už asi opravdu nejde nic zkazit,“ odtušil trpaslík a vrátil se ke svému psaní. Po očku ale pozoroval, co malá půlelfka dělá.

Betmiel nožíkem seškrábla vosk a vytáhla zátku. Z lahvičky to hořce zavonělo. Otevřela nemocnému ústa a otočila lahvičku. V hlavě se jí honily pochybnosti o tom, co dělá. „Kolik protijedu má vlastně nemocnému dát? Už je čtvrtina pryč, polovina.“ Obrátila nádobku zpátky. „To by mělo stačit,“ ujišťovala se v duchu, ale ve skutečnosti věděla, že si není vůbec jistá tím, co dělá.

„Musíme sledovat, jak se mu bude dařit,“ pronesla směrem k hnědovousému trpaslíkovi, který se zase vrátil ke stolku. Ten jen zamručel a hleděl si dál svého. Betmiel přikročila blíž. Psal na falešný pergamen trpasličí runy a u toho si něco neustále pobrukoval pod vousy. Když si všiml, že Betmiel ho pozoruje, oslovil ji.

„Sepisuju naše ságy,“ začal vysvětlovat. „Toto je trpasličí runové písmo. Skvělé na vytesávání do kamene. Jednou nechám naše příběhy zvěčnit do masivu, aby na ně už nikdo nikdy nezapomněl. Jestli chceš, můžu tě naučit, jak runy číst.“

Betmiel nadšeně souhlasila. Trpaslík jí začal předříkávat slova zpěvu a ukazovat význam run.


Elisen šla za Frísem a Jónasem, kteří se střídavě skláněli nad zem, jak hledali stopy, a ona jim nahlédala přes rameno. Šli už nějako dobu. Trpaslíci po vstupu do lesa zvážněli a přestali se mezi sebou bavit. Kdykoli Elisen šlápla na větývku nebo zašustila v trávě, otáčeli se na ni, aby nerušila. To že sami dupali a funěli, jim však nevadilo. Najednou se zastavili. „Stopa tatíka vede dál na jihozápad, ale tady prošel před chvílú srnec. Trochu si odbočíme a ulovíme ho!“ sdělili nadšeně Elisen.

Ta se však zatvářila kysele. „V žádném případě, nešli jsme sem přece na lov. Váš kamarád tam umírá, musíme hledat dál a bez přestání!“

„Dobrá, dobrá,“ začal Frís uklidňovat situaci ve zjevné snaze zabránit tomu, aby Elisen svým křikem vyplašila potenciální kořist v okolí. „Jdeme teda dál. Byl to jen návrh,“ dodal už šeptem.

Elisen však bylo podezřelé, že trpaslíci se za chvíli začali stáčet směrem, kam vedly srnčí stopy. „Hej!“ řekla nakvašeně, „Tohle jsme si nedomluvili.“

V křoví opodál to zachrastilo. Mezi stromy začal upalovat pryč zajíc. Oba trpaslíci se za ním rozběhli jako ohaři a zmizeli mezi podrostem.

„No výborně. Blázni vousatí!“ volala za nimi. Pak čekala. Jenže stopaři se nevraceli. Vrátila se pár kroků zpátky na místo, kde se podle ní oddělili od stop jejího otce. Odhadla směr, kam vedly jeho kroky, pokračovala dál sama. Když tomu chudákovi nepomůžou jeho vlastní, musí ona sama.

Ocitla se na kraji rokle, na jejímž dně zurčela říčka. Tak daleko v lese ještě nikdy nebyla, natožpak sama. Slezla dolů ke korytu. Všude byly balvany porostlé mechem. V tom si všimla pohybu před sebou přímo ve vodě. Schovala se. Na dvou nohách tam stál velký hnědý medvěd a větřil. Za chvíli se zase postavil na všechny čtyři a pokračoval dál v tom, co dělal. Zřejmě lovil ryby. Elisen se opatrně proplížila dál od medvěda tak, aby byla proti větru a přelezla potok. Vydrápala se na druhou stranu rokle. Slunce probleskující mezi korunami jí jasně napovědělo, že se buď otočí a vrátí k chalupě, anebo bude muset strávit noc v lese.


Za chalupou se ozývalo spokojené hvízdání. Frís a Jónas vstoupili na mýtinu a tvářili se vítězoslavně. Na ramenou měli rovnou větev a na ní visel nad kopýtky svázaný srnec a dva ušáci. Krom se na ně, ale přísně podíval. „Kde máte maličkou?“ To slovo znělo nepatřičně. Elisen i Betmiel byly vyšší, než kdokoli z karavany.

Frís a Jónas se na sebe zaraženě podívali. „Mysleli sme, že sa vrátila k chalupě.“

„Jasnačka! Jen jsme si chvilku odběhli po stopě srnca, abysme měli co do huby cestú do hor. Mysleli sme, že na nás počká, ale když tam nebyla, vypadalo to, že se vrátila zpátky.“

Krom svolal ostatní trpaslíky. „Já, Gron, Frídmund a vy dva co jste to zpackali, půjdeme do lesa tu chudinku hledat. Vy ostatní hlídat. Nikdo se nikam nehne.“

„Pro jistotu vemte lucerny, kdyby se hledání protáhlo,“ odtušil Gron.

Betmiel byla nervózní. „Sestra se ztratila? Jak je to možné. Vždycky se spíš lesa bála. Třeba ji našel otec a někde teď sbírají byliny. A trpaslíci ji určitě najdou.“ Myšlenky se jí honili hlavou. Podívala se Gruga. Barva se mu vrátila do obličeje, dýchal pravidelně. Protijed zabral, zdálo se. Opodál bublal kotlík s polévkou. Betmiel bezděčně stiskla svůj nový talisman, náhrdelník, který dostala od trpaslíků výměnou za zeleninu z jejich zahrádky.


Vzduchem se nesl uvolněný smích. Přesně takový, co se z vás vyhrne, když společně s úspěchem poleví velké napětí. Frís a Jónas už zase žertovali, vykročili z lesa jako první a hnali se rovnou ke zvěřině, aby ji náležitě zpracovali. Pak vyšli z lesa ještě Gron a Frídmund a za nimi Krom a vedle něj Elisen. Slunko se začalo sklánět k obzoru a kraj se začal halit do ohnivých barev.

„Potkali jsme ju na cestě sem. Štrádovala si to, jako by byla na promenádě u móřa.“ Prohodil ještě pobaveně Frís směrem k Betmiel, která vyběhla obejmout sestru.

Krom se smál pod vousy, ale hned zase ustaraně zamířil k lůžku. Sklonil se nad Grugem. Ten pootevřel oči a řekl slabým hlasem: „Dobrý ráno šéfe…“

Útěk k wywerně

Období: prosinec 1281
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Krvavá Devítka, Froliš, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: říjen 2016

Útěk ze Strmilova

Koně ržály a zhluboka dýchaly, jak se řítily nahoru úbočím údolí říčky. Dvoukolák hrkotal, na kozlíku poskakoval Tonda držící opratě a Volek, jenž mu radil, jak se vyhýbat kamenům a rýhám, které by mohly způsobit havárii. K nebi stoupal smolný dým ze zapáleného hradního paláce. „Oběda se asi nedočkáme“, pomyslel si Tonda, „tak ještěže jsem se tak dobře nasnídal.“ Ještě včera večer byl jen drobný bezvýznamný zlodějíček. Dneska jede vstříc dobrodružstvím. Ozvalo se zatroubení.

Povyk na hradě

Období: prosinec 1281
Postavy: Bjorn, Brus Weine, Krvavá Devítka, Froliš, Hanibal, Le Pich, Lothar, Tonda
Datum: říjen 2016

Brus s Le Pichem se každý zvlášť pokoušeli sledovat Lothara odváděného na hrad až k bráně, aby se ujistili, že se dostane až dovnitř. Le Pichovi se podařilo zahrát si na výrobce svíček a nenápadně tak Lotharovi sdělit, aby ve svém okně zapálil světlo.

Mezitím Froliš nechal zmizet vodu ze studny poblíž hořícího nevěstince. Lidi pokoušející se uhasit požár tak museli udělat dlouhý řetěz až pod hradby, kde zbyla po nedávných deštích obrovská kaluž. V nastalém zmatku se Froliš pod závojem vyčarované mlhy připlížil až k hradbám. Pak se pomocí kouzla propadl do země v místě štoly, která odvádí vodu z nádvoří hradu. Proplížil se až k ústí na nádvoří hradu. Tam vyslechl rozhovor dvou mužů, kteří se dohadovali o zítřejším rituálu. Jednomu z nich se věc příliš nelíbí a raději by z celé záležitosti vycouval. Ve smradlavé šachtě strávil Froliš zbytek noci.

blog.txt · Poslední úprava: 27.07.2013 autor: korhul
CC Attribution-Share Alike 4.0 International
www.chimeric.de Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0