Čaropis

Napřirozeno je stejně tak nedílnou součástí Horohvozdu jako jeho obyvatelé. Jsou to právě oni, kdo vnímají, že se kolem nich dějí věci, které si neumí vysvětlit. Někdo se kouzel bojí, někdo se je snaží pochopit a spoutat, aby mu sloužila. Jen nemnozí se snaží pochopit pravou podstatu kouzel, ale čím více bádají, tím více se jim jejich cíl vzdaluje.

Kdo bohy uctívá, může se jejich jména dovolávat a jejich přízeň požadovat. Kdo je nectí, chrámy nenavštěvuje, obětiny nedává nebo se dokonce rouhá, ten se naopak jejich hněvu musí bát…

Bohové rádi pomohou tomu, koho v přízni mají. Dům tvůj ochrání, úrodě požehnají ba i tvé zdraví v dobrém zachovají. Kdo často ochrámy navštěvuje a k bohům se doma modlí, ten bude u nich v přízni a v nouzi jejich pomoc nalezne. Nečekej však od nich, že budou tvé závisti nepřejícnosti nápomocni. Nežádej od bohů, aby jinému škodili a tobě pomáhali. Takovou zpupnost těžce trestají.

– biskup Bohun, Čtvero naučení o božském řízení světa

Víra v bohy je na Horohvozdu zakořeněná mezi lidmi, ludky a trpaslíky. Tihle všichni věří, že uctíváním bohů se jim dostane přízně a ochrany. Víra jejich je polyteistická. Bohové se objevují ve světě v lidské nebo jiné podobě. Často zkouší víru smrtelníků a chystají jim různá pokušení. Odměňují nebo trestají. Každý bůh má vymezené své pole působnosti. Mezi jednotlivými kraji jsou rozdíly v oblíbenosti a síle kultu jednotlivých bohů. Proto se také jejich kompetence často proměňují, překrývají a vymezení jejich sil není často zcela zřejmé.

Bohové mohou na zem sestupovat ze svých nebeských síní, ale to není jediný způsob jejich panování nad světem. Více prostřednictvím knězů svých moc vyjevují. Kněží, v Lesokraji knjazové se pak modlí a říkání svá jménem bohů nahlas prohlašují, vesnicemi chodí a jménem bohů žehnají lidem i domům. Na místech, která bohové vyvolí staví pak chrámy, kam ti kdož je chtějí uctívat, nosí obětiny a přízeň bohů si za zpěvu písní a modlení se k jejich sochám získávají.

Kdo se chce pomoci od některého z bohů dočkat nebo nepřízeň jejich od sebe odehnat, měl by tedy nejlépe kněze vyhledat a s ním celou záležitost probrat. Hledat radu, kterak si bohy naklonit nebo jejich nepřízeň zahnat vhodnou obětí nebo přímluvou.

Kněží dokáží prostřednictvím bohů konat veškerou obvyklou magii založenou na povolání zaříkávače. Kněží samozřejmě mohou ovládat magii spadající i pod mastičkáře. Toto umění, ale nepramení z moci bohů, ale ze znalostí přírody, jak bude uvedeno níže. Kněží se věnují především tvorbě léčivých nápojů a elixírů, protijedů a dalších veskrze užitečných látek.

Co se týče alchymistovi schopnosti tvořit umělý život, tak nelze říci, že by to bohové nedokázali. Nicméně není znám případ, že by se o to některý kněz byť jen pokusil, natožpak úspěšně. Takové chování by bylo než proti zákonům a přikázáním, které bohové lidem dali.

Při sesílání kouzel pomocí schopností povolání se kněží zpravidla dovolávají jména některého z bohů. Panteon je rozdělený tak, že každý z bohů má daný okruh své moci. Ale lze v podstatě vzývat jméno kteréhokoli z nich za jakýmkoli účelem. Požehnání i kletby bývají pronášeny většinou nahlas, zvláště v případech sesílání na více osob. Kněží se totiž snaží hlavně vzbudit u druhých strach z bohů a jejich hněvu nebo v případě požehnání usilují o vděčnost požehnaných a růst vlivu svého boha.

Základem magických obrazců tvořených kněžími jsou obětiny. Ty slouží jako zásoba surovin pro tvorbu obrazců. Obětiny musí být darované dobrovolně a to přímo knězi nebo v chrámu či ve svatyni. Obětinami bývají většinou polní plodiny nebo drobná domácí zvířata, ale také vajíčka, sošky a jiné výrobky atd. Aby byla obětina aktivována, musí strávit dobu alespoň do soumraku nebo do rozbřesku v chrámu nebo svatyni.

Malou vesnickou svatyni je kněz schopen sám postavit. Budování svatyně je však záležitost na delší čas. Je nutné vybrat vhodné místo, připravit sošku boha, provést náboženské obřady apod.

Příprava svatyně trvá nejméně dobu do slunovratu nebo rovnodennosti a je nutné na ni vydat suroviny v hodnotě nejméně dvou tuctů grošů. Pokud nejsou do svatyně přineseny do další rovnodennosti nebo slunovratu obětiny v hodnotě alespoň 1 groše, pak svatyně zanikne a je potřeba ji znovu obnovit.

Obětiny v chrámech ve městech a městečkách nelze většinou získat jen tak, ale je nutné se o ně zasloužit. Obětiny v menších vesnických svatyních může kněz většinou využít bez omezení. Na takových místech však nelze mimo dobu svátků očekávat velké množství obětin a tím i surovin. Obyvatelé si také nejspíš budou dávat velmi velký pozor na to, kdo jim z jejich svatyně obětiny darované bohům odnáší.

Aktivní obětiny lze pak použít tak, že je kněz spálí na místě, kde chce obřad provést. Pronáší při tom modlitby k bohům a zaklíná požadavaná kouzla. Popel a zbytky pak rozmístí do prostoru, který má požadovaný obrazec obstarávat.

Nová rasová zvláštní schopnost společná pro lidi, trpaslíky a ludky.

Kněz
Pokud jedná jménem bohů, jeho sebevědomí roste, mysl bystří a do těla se mu vlévá nová krev.
Postava získává nadání (2 manévry) v akcích, při nichž hájí zájmy svých bohů a náboženství.

Kněží jsou ve světě nových národů respektovanými osobami, které si snadno zíkají důvěru. Nicméně respekt je přeci jen vykoupený omezeními. Mezi kněžími se tvoří hierarchie a náboženští hodnostáři se začínají zapojovat do záležitostí světské vlády. Z toho mohou plynout pro kněze různé nepříjemnosti - povinnost podřídit se nadřízenému nebo nepříliš vřelé vztahy ke kněžím v některých krajích.

Povinnosti se mohou vztahovat také k chrámům. Jejich provoz je drahý, a tak každý kněz musí něco ze získaných obětin a darů vždy odevzdávat do společného jmění. Občas mu také může být nařízeno, aby setrval po nějaký čas v chrámu a rozmlouval s bohy nebo vykonával služby pro věřící. Za to vše mu však může být odměnou možnost využívat zázemí chrámů všude tam, kde se nějaké nalézají.

Ti kdo do lesův chodí a modly podobně jako skřetové uctívají, ti si největší opovržení zaslouží. Žádní duchové neochrání lidský příbytek, žádný nepřinese dobré zdraví, žádný nepožehná úrodě. A bude-li vám kdo pravit, že v lese viděl nějakého z těch duchů - lešije, ohniváka a jiné běsy tomu pravte, že to jen bohové zkouší jeho vůli a víru. A tolik k vám pravím, udržování pověr a modloslužba jsou jen zhoubné zvyky, které z doby obležení skřetů trvají a kdo by jich dál uctíval, jakoby říkal, že právě mezi ně chce být počítán.

— z kázání Budivoje Dušana ze Zálesí

Svět je plný zvláštních věcí. Stejně pevně jako je u lidí zakořeněna víra v bohy, věří také v různé nadpřirozené bytosti. Původ těchto pověr je záhadný, neboť když vystoupily nové národy z Bílé lodi, nikdo v sobě tyto myšlenky neměl. A tak nejspíš od elfů nebo od skřetů se začalo šíření o duších šířit. A ačkoli se kněží snaží tyto pověry vyvrátit, četné projevy působení neznámých duchů a jiných přírodních sil dokazují, že nejde jen o smyšlenky.

Svět duchů je vlastně svět přírody. Neživé věci i rozliční tvorové mají v sobě každý nějakou bytost. Tyto bytosti jsou spojeny se svojí vnější schránkou, kterou obývají a různým způsobem jí propůjčují přirozené i nadpřirozené schopnosti. Většina duchů si hledí jen sebe a nepřichází příliš do kontaktu s ostatním světem, i když jej vnímají a cítí.

Duchové jsou různě vyspělí a mají různé povahy. Z toho vyplývá také jejich chování a působení na vnější schránku, kterou obývají. Někteří ji využívají jen málo a obyčejný smrtelník by v ducha sídlícího v kameni nebo květině nerozpoznal. Jiní jsou však mocní a svoji sílu dávají nezřídka na odiv. Různí běsové a netvoři jsou jen tím nejmenším. Své duchy mají také hory, jezera a celé řeky. Ti patří k nejmocnějším a jejich síla bývá největší a nejstrašnější.

S duchy je možné rozmlouvat a lze je také prosit o pomoc. Je však dobré je znát a vědět jak je správně uctít nebo zahnat je-li potřeba. Dobří duchové mohou pomáhat. Usazují se nejčastěji v příbytcích a pokud jim hospodáři dávají alespoň něco málo ze svého, rádi mu přispějí svojí mocí. Jiní duchové zase mohou být zlí a škodit lidem. Napadat je na cestách nebo ve spánku a trápit jejich vlastní duši tělo.

V duchy věří nejen lidé. Trpaslíci mají svoje permony a jiní pidimužíky střežící jejich doly a bohatství země. Skřeti ctí duchy hor, stromů a pramenů. Všichni pak věří také v duchy předků, duchy domovní, duchy dobrého i zlého osudu, duchy lesní i vodní atd. Stejně tak je tomu u severních elfů a krollů. Elfové z Hvozdu a z východu pak věří také v duchy, ale vidí je spíše jako bytosti spojené s nebesy a nebeskými tělesy, bez tvaru a bez těla. Takoví se spíše podobají bohům.

Samotní duchové se mohou projevovat různě. Ti nejnebezpečnější či nejmocnější na sebe berou různé podoby. Nejčastěji různých běsů nebo ovládají velké přírodní útvary jako jsou hory nebo celé řeky. Většina jich však sídlí ve svých schránkách, například stromech, kamenech, studánkách, zvířatech či lidech a jiné podoby na sebe neberou. Jejich projevem jsou pouze nadpřirozené jevy v okolí jejich sídla. Avšak i takoví se dokáží občas zjevit lidem v různých jiných podobách. Moc každého ducha je většinou omezena na jeho bezprostřední okolí (což však může být v případě velmi mocných entit velké území, viz. právě duchové hor a řek). Duchové jsou samostatné myslící bytosti a jako takoví mají také svoje potřeby, zájmy a tužby. Často se tedy s nimi dá vyjednávat a nabízet protislužby. Taková věc však může být také dosti nebezpečná, protože chápat uvažování duchů není snadné. Není výjimkou, že se snaží druhou stranu napálit a přechytračit. Na druhou stranu je však také velké množství duchů, kteří jsou k lidem laskaví a nápomocní. Duchové spolu také často navzájem bojují a vedou spory i o ty nejmalichernější záležitosti, čehož se dá využívat při jednání s nimi.

Domácí duchy uctívá každý, stejně tak se každý bojí mor, ohnivců a dalších běsů. Ale mezi různými zkazkami a pověrami jen ti nejmoudřejší nachází pravdivé poznání toho, jak s duchy jednat, jak se jim vetřít do přízně nebo jak je zapudit.

Podobně jako v případě magie bohů i magie duchů je založena na tom, že kouzelník se snaží přemluvit jinou bytost, aby kouzlo v podstatě provedla za něj. Respektive přemlouvá ducha, aby na sebe vzal nějakou podobu nebo nějak zapůsobil na hmotu či vstoupil do cizího těla a převzal nad ním kontrolu. Další možnost je rozmlouvání s duchy a získávání informací nebo rad od nich. Většina duchů má slabinu na kterou je lze nalákat a existují proti nim prostředky, kterými je lze zahnat nebo vypudit z míst, kde není jejich přítomnost žádána.

Magie duchů je schopná provádět magii podřazenou pod zaříkávače a z něj odvozená pokročilá povolání. U alchymisty jej lze použít toliko pro vyvolávání umělého života. Magie duchů má však také přesah do snového světa se kterým je spjata.

Při kouzlení skrze duchy musí kouzelník oslovit ducha ze svého okolí s žádostí o pomoc. Kouzlení může probíhat buď za okamžitou protislužbu. To znamená, že kouzelník okamžitě poskytne duchovi něco na oplátku. Může jít o potravu nebo nějaký dárek, kterým si ducha nakloní. Kouzlo však lze provést také na dluh. To znamená, že kouzelník dá slib protislužby, kterou splní v budoucnosti. Tyto protislužby a dárky mají většinou povahu jednorázovou a opakující se protiplnění jsou vzácná nebo se týkají žádostí o dlouhodobou službu duchů (např. ochrana domovů) a přichází v úvahu tedy u dlouhotrvajících kouzel. Zapojení vhodné protislužby může být dokonce odměněno výhodou při pokusu o seslání kouzla.

Většinou se předpokládá, že kouzelník má vhodnou věc k podarování ducha u sebe nebo slíbená protislužba je něčím triviálním (vyčištění studánky od spadeného listí, symbolické zkropení kořenů stromu vodou atp.). Ale některá kouzla mohou být rozsáhlá a významná a součástí příběhu může být také získání odpovídajícího zadostiučinění za pomoc při jejich seslání.

Duchové se mohou zpravidla volně pohybovat v prostoru, třebaže nejvíce setrvávají ve svých hmotných schránkách (například duše lidí se prý ve spánku toulají po okolí). Duchy je však možné požádat aby setrvali na určitém místě, které mají strážit svojí mocí.

Magické obrazce mají tedy podobně jako požehnání a prokletí nejčastěji podobu dárku pro ducha, který ho má udržet na místě. Darovanými věcmi může být jídlo, cennosti nebo jakákoli jiná věc, která by se duchovi mohla líbit. Jinou možností je lapení ducha v prostoru. Někteří duchové totiž nesnáší určité materiály, byliny nebo jiné látky a nedokáží se přes ně dostat, byť by byly pouze kruhem na zemi rozmístěné. Takto lapený duch pak pod slibem propuštění ochotně slíbí vykonání příslušné služby. Materiál použitý na tvorbu obrazců má samozřejmě formu surovin v obou zmíněných podobách.

Stejně jako u sesílání zaklínadel je možné i v případě tvorby magických obrazců udělit výhodu, jestliže hráč využívá hlubšího poznání světa duchů.

Duchové umí také předávat své vlastní zdroje a ukládat je do magických amuletů. Ne každý duch je však takový. A stejně jako u kouzlení žádá za odměnu nějakou protislužbu nebo dárek v podobě surovin. Výjimkou je zvláštní schopnost zaříkávače Moc amuletu, která by se však v tomto případě mohla jmenovat spíše Přítel duchů.

Alchymisté studují umění jak ovládat duchy a poutat je ke hmotě. To vše se však děje proti vůli spoutané duše. Jedině tak ji lze totiž upoutat do nějakého těla nebo předmětu trvale. Žádný duch se nenechá do takového vězení uzavřít trvale. Vždyť i každý z nás musí jednou umřít, to když naše duše opustí zvolené tělo a vydá se hledat jiné.

Pro poutání duší používají kombinace návnad a pastí do kterých duše polapí a pak je umístí do těl. Pak jim nutí svou vlastní vůli. Duše se pochopitelně brání moci alchymisty a také její násilné vtělení způsobuje, že nedokáže tělo ovládat zcela přesně.

Jak bylo napsáno, magie duchů je vlastní spíše původním národům poloostrova. Přitom však každý z nich má vlastní způsob jak duchy uctívat. Lidé, trpaslíci a ludkové čerpali své znalosti démonologie zejména od skřetů. Mezi moudrými z řad lidí je však hojnější spíše elfská moudrost a magie.

Ačkoli tedy lidé obecně věří v existenci duchů a uctívají je ve svých domech, posvátných hájích atd., jsou tyto jejich zvyky silně pod vlivem kněžích, kteří se snaží víru v duchy vyvracet jako pověry a vzpírání se božím úradkům. Proto se ti kdo aktivně provozují magii duchů spíše skrývají a její praktikování je více či méně na úrovni veřejného tajemství. Záleží tak kraj od kraje, jak je postavení kněžích silné a jak hluboce je víra v duchy zakořeněná mezi lidem. Podle toho bude místní lid nakloněn těm, kteří kouzla magie duchů provádějí.

Pokud jde o duchy samotné, ti samozřejmě s postavami aktivně interagují. Kouzelníci, kteří se budou chovat k duchům nevhodně, povýšeně, budou je nutit násilím, mohou počítat s odplatou. Duchové si mezi sebou mohou sdělovat jak se k nim který kouzelník chová a podle toho se začít chovat. Mohou odepřít své služby nebo na kouzelníka sami zaútočit. Naproti tomu výhodou je, že s nimi lze relativně snadno komunikovat, jsou takřka všudypřítomní a i mezi duchy samotnými panují různé vztahy, které lze využívat, což již bylo ostatně napsáno.

Svět lektvarů, jedů, elixírů a rozličných dalších substancí různých barev, chutí, zápachu a skupenství, to je doména rozumu a zručnosti. Alchymisté tomu říkají Pravé umění a jejich hrdost je zasloužená. Nejen talent, ale také dřina a ustavičné studování recepisů, cvičení se v míchání dryjáků a sbírání roztodivných přísad na nebezpečných místech, to je práce mastičkářů a veškerý jejich velký um.

Mastičkáři se snaží pochopit to jak funguje příroda a její děje. Svým poznáním se blíží nejen k elfí magii, ale dotýkají se také poznání světa duchů i bohů. Sami mastičkáři však své umění nepovažují za nadpřirozené. Vědí že je dané pouze hlubokým studiem světa kolem nich a jeho sil přirozených, třebaže skrytých. Ale běžným lidem se takové poznání vymyká, a proto na ně pohlíží jako na čáry a mámení. A tak se cechy mastičkářů, léčitelů a alchymistů občas v dobrém rozmaru zmiňují o tom, že to příroda je mocná čarodějka a čáry jejich pochází z ní.

Různé nápoje, prášky a pokrmy působí na tělo a mysl. Mastičkáři, šamani a alchymisté studují působení rostlinných a živočišných šťáv nebo moci kamenů na těla lidí a zvířat. Anebo míchají různé látky a sledují reakce mezi nimi. A to vše si zapisují a zaznamenávají. Vše neustále zdokonalují a přizpůsobují.

Avšak v případě elixírů, vrcholu tohoto umění jde o něco víc. V elixírech bývá totiž extrahováno něco ze samotných duší. Sice jen drobné střípky nebo třísečky, ale přece jen kousky duší, které tvůrci elixírů hledají po celém světě na svých cestách a sbírají je tam, kde byly poztráceny. Tyto kousky duší žijí v příbězích, ale leží také na různých význačných místech a dlí v různých předmětech. Není proto divu, že při použití elixíru se dostavuje nakrátko pocit, jakoby člověk nebyl zcela sám sebou. To kousek duše někoho jiného na chvíli přebírá vládu nad naším tělem i myslí.

Umění vědmáků spočívá v prvé řadě v jejich znalostech. Tím se blíží zaříkávačům, kteří se spoléhají na znalost světa duchů. Odtud také pramení v podstatě oprávněné dohady o tom, že umění vědmáctví pochází z toho, co se lidé dozvěděli od skřetů nebo elfů. Samotné znalosti by však stačily sotva na chabou obranu proti těmto bytostem. Avšak odolat zbraním nepřátel v otevřeném boji by nešlo. Proto vědmáci utužují svě tělo a mysl pomocí esencí, které jim umožňují dostat se za hranice lidských možností. Cena je však úměrná takovému daru.

Esence pod jejichž vliv se vědmáci dobrovolně vydávají jsou dryjáky z nějhorších. Tyto lektvary a prášky mají dlouhé působení a jejich následky pro tělo a mysl bývají zhoubné. Ihned po požití se dostaví na nějaký čas křeče a zimničný třas. Srdce začne divoce bušit a čelo se orosí studeným potem. Útroby spaluje žár a v hlavě zní šepotavé hlasy.

Vstupem do snového světa jako světa duchů není vlastně ničím jiným, než odpoutáním vlastní duše od těla. A duše každé postavy je součástí světa duchů. Jejím odpoutáním se od těla jí umožníme putovat naším světem stejně snadno jako to umí ostatní duchové. Duše se tak může dostávat téměř v nulovém čase na jiná místa a dokáže také cestovat v čase. Na svých cestách však potkává také ostatní duchy a ti mohou duši jak pomáhat, tak jí i bránit.

Esence, která umožní duši odpoutat se od vlastního těla je čistě záležitostí každé kultury nebo postavy. Jejími společnými znaky je nutnost oslabit vazbu duše a těla a vylákání duše ven mimo hmotnou schránku. Skřeti dávají přednost bubnování a skřekům. Přitom konzumují syrovou krev obětovaných zvířat. Krollové se oddávají ohni, do kterého sypou vonné byliny nebo v něm pálí tuk a kosti zvířat. Elfové naopak dávají přednost meditaci pod hvězdami nebo otevřeným nebem. Přitom hledí na hvězdy nejen přímo, ale také sledují jejich odraz ve vodě posvátných elfích jezer a tůní. U lidí, trpaslíků nebo ludků tomu bývá různě, zpravidla podle toho, od které ze zmíněných kultur se umění hadačství učili, neboť tato schopnost není těmto národům vlastní.

Snový svět skřetů a krollů má podobu stejnou jako svět obvyklý. Ale duchové v něm vystupují ze svých podob a nabývají tvary různých stínů nebo na sebe berou nečekané podoby dle svého rozmaru. Cesta prostorem i časem je tu možná a tak lze potkat i duchy osob dávno zemřelých, kterak odpočívají bez svých těl na svých oblíbených místech.

Snový svět elfů je chladný, neboť se nachází mezi hvězdami. Je plný neviditelných stezek po nichž musí poutník kráčet mezi jednotlivými hvězdami, kde se nalézají odpovědi. Je snadné v něm sejít z cesty nebo zabloudit a spadnout do ledových propastí. Jsou zde světla která pomáhají a návadějí i bludné lucerny mámící poutníky.