Historie Horohvozdská

Pohled na historii toho malého poloostrova skýtá zajímavé skutečnosti. Můžeme vidět jak etapy klidné, tak i ty bouřlivé, kdy bylo prolito mnoho krve, ukončena spousta životů a zmařena nejedna naděje. Války, které se během staletí přehnaly přes všechna království, byly kruté. O to víc si dokáží lidé cenit míru, i když není všem rozruchům navždy konec.

Ještě z dob, kdy neexistuje jediný zápis v kterékoli knize, není toho mnoho známo. Horohvozd byl pokryt zcela neprostupnými lesy, ve kterých žila nejen zvěř, ale také různí další obyvatelé. Původně Horohvozd obývalo méně různých inteligentních ras, než je tomu dnes. Krom elfů, kteří však přišli někdy v době před 5 000 lety ode dneška, vyskytovali se v hvozdech skřeti. V horách vládli svým královstvím jeskynní obři. Daleko pak na severu v těch nejchladnějších kopcích, kde rostou jen lišejníky, žilo a dosud žije plemeno půlobrů - krollů. Když přišli elfové, patrně kdesi od severozápadu, ihned došlo k pnutí mezi nimi a skřety, kteří žili v lesích kolem řek. Elfové se usadili v nížinách, odkud vytlačili původní obyvatele do vyšších poloh a především dále na severozápad, kde docházelo ke krutým řežím mezi nimi a krolly, jejichž osídlení v této éře se nakonec zachovalo pouze v dnešním Prachovu a nacházejí se tam z této doby četné památky na jejich přítomnost. Po té bylo elfem Silrondem založeno elfí království, které přetrvává ve Hvozdu dodnes. V době svého největšího rozmachu mělo bezprostřední vliv takřka v celém Horohvozdu. Toto se dělo za vlády krále Alalmëho. Ještě před událostmi, které navždy změnily tvář Horohvozdu.

V době, kdy elfí kněží začali cítit neklid v přírodních silách, projevující se i na obyvatelích lesů, který ji počal také rozdělovat, připlulo ke břehům východního Horohvozdu, tam kde dnes leží město Zátoč, několika lodí. Nejvíce se pak zmiňují elfské kroniky o lodi vyřezané z bílého dřeva. Ta je prozaicky zvána Bílá loď. Lodě nevezli žádného nákladu krom několika bytostí elfům podobných, i když někteří z nich byli malí a podsadití, jiní vytáhlí a štíhlí. O sobě tvrdili, že se jejich loď zrodila a doplula s nimi až k pevnině.

Z elfů nikdo nevěděl, co počít s novými příchozími. Z důvěryhodných zpráv lze vyčíst, že plavidel, které dopluly, bylo asi osm, přičemž posádky čítaly asi deset lidí, vesměs celých rodin. Dle popisu Quenty Alalmë tak byla zbudována vesnice, která se později začala jmenovat Zátoč a je tak nejstarším lidským sídlem na Horohvozdu.

Dále lze vyčíst, že noví příchozí byli nadáni zvláštními schopnostmi, které elfové zatím neznali. Tam kde nebylo lesů začali rozorávat polí. Chytali divoké koně a zhotovovali jim postroje, které jim v tomto pomáhaly. Ze zěmě dokázali získávat rudy a přetavovat je. Elfové brzy pochytili mnoho z těchto nových řemesel, přestože se jim neradi věnovali a raději obchodovali a směňovali potraviny za výrobky lidí, trpaslíků, kudúků a hobitů.

Pokolení nových obyvatel se množila, přestože mezi nimi nebylo dlouhověké krve. Všichni vládli společným jazykem avšak brzy se také naučili elfštině a elfové jejich jazyku, ač jen neochotně s nimi rozprávěli po jejich. Lidé však neuměli přežívat v lesích a potřebovali ke svému živobytí zakládat pole. Počali uzavírat smlouvy s elfy a klučit a žďářit lesy. Brzy také jejich plavby na moře ukázaly, že nedaleko na východě jest velký neobydlený ostrov také lesem hustě porostlý. Koljik I. na Lodi Striele na něm poprvé přistál a jal se jej osidlovat spolu s osdaníky z řad ludků a krasnoludků.

Listina Zátočská

Na pevnině byla mezitím sepsána Listina Zátočská, která se považuje za základ prvého lidského státu, Prvního království. Elfové tak postoupili celé východní a jihovýchodní pobřeží od ústí Haltravy po řeku Vošinu s dvacetimílovým pásem do vnitrozemí, které měli noví obyvatelé sobě ku prospěchu. K tomu došlo 20 let po přistání Bílé lodi, a tak začali lidé počítat i svůj letopočet od oné události. Prvním králem stal se Koljik I.

Listinu Zátočskou stvrdilo 6 klanů z 8. Klan Bormila Nohatého nesouhlasil s podmínkami a rozhodl se, že na novém království se nebude podílet. Odtáhli proto se stády dobytka a koní na sever za Haltravu, do stepí na severu Horohvozdu v podhůří východního Zuborože. Druhým, kdo chtěl jít vlastní cestou byl Kurjec Mořeplavec. Ten postavil lodě odplul s nimi na západ.

K vytvoření Prvního království se nepřidali také trpaslíci. Nesouhlas s tím, že jim bude vládnout král z lidského rodu, způsoil, že se odhodlali odejít. Začali proto osidlovat houfně úpatí Středohor, které byly do té doby pouze pro divou zvěř a skučící vichr. Založili tak své první skalní město Erstenberg, což v trpasličtině značí Prvá skála.

Nedlouhého trvání však mělo nakonec panování Bormila Nohatého. Skřeti z hor na severu napadaly jeho lid a on sám padl 36. roku po přistání Bílé lodi pod jejich kyji. Po jeho smrti pak skřeti začali pronikat na území plání, zvaných Planisko. Město Travina se jen tak tak bránilo a brzy téměř zpustlo. Jednotlivé rody počaly žít kočovným životem, přesunovaly se z místa na místo se svými stády, aby unikly nájezdům skřetů. A ačkoli ty ustaly po nějakém čase, nikdy už v Planisku znovu nezavládla pevná ruka panovníka. Jednině početná rodina Mornů, která prchla na východ k pobřeží, založila na úpetí hor své sídlo Mornec. Když pak byly objeveny v blízkosti ložiska soli, stalo se toto město vyhledávaným přístavem.

Lépe se vedlo těm, kdo na lodích odpluly na západ. Na jižním pobřeží nalezli příhodnou krajinu bez hustých lesů, kde se po dohodě s elfy usadili. Založili osadu Kurjec a vedlo se jim dobře. Brzy se začala jejich sídla rozrůstat zpět směrem k východu. Tu počaly prvé půtky mezi osadníky z Lesokraje a následovníky Kurjecovými, kteří mezitím založili své vlastní království - Pomoří. Na území mezi těmito dvěmi zeměmi bylo totiž nalezeno ložisko rud. Nakonec však jednání přinesla dohodu a země byl rozděleny. Dolany připadly na západ a Horyna na východ.

Když v roce 46 po přístání Bílé lodi umírá Koljik I., nastupuje jeho syn Skaslav. Jeho vláda však znamenala konečné osamostatnění trpaslíků v Erstenbergu, kteří přestali platit daně do pokladny Prvního království a zvolili sobě vlastního knížete a to i navzdory snahám Lesokraje a Pomoří jejich vzpouru potlačit.

Uběhl osmdesátý rok od příjezdu Bílé lodi a lidská království vzkvétala. Počet jejich přesahoval již třicet tisíc.

V té době však někteří elfí mudrcové a také šamani některých divokých krollích kmenů na severu zaznamenali zvláštní úkaz. V létě osmdesátého čtvrtého roku v noci zaplál severní obzor světlem ohňů. Nebe se zatáhlo jakýmsi neprostupným kouřem a ten zakryl slunce tak, že celý den bylo šero jako za soumraku. S nebe počal padat na zem prach a popel. Elfí kněží počali prorokovat konec světu, konec elfího národa, který bohové chtějí nahradit národy z moří. Avšak ani lidem a hobitům se nevedlo příliš dobře. Neúroda postihla jejich pole a hladomor začal řádit v jejich vsích a městech. Také nemoci různé zhoubné pustošili celé rodiny.

Lesy začaly umírat a mizet, elfové začali se stěhovat na západ do velikého Hvozdu. Ani oni však nebyli ušetřeni nemocí a hladu, protože zvěř bylo těžko k nalezení a ulovení.

Tato strašlivá rána trvala devět let. Devět let, kdy slunce jen málokdy osvětlilo zemi. Déšť, který padal s nebe ničil vše živé ba i samotné skály rozpouštěl. Nakonec se ale bohové lidí i elfů smilovali. Desátého roku mračna zmizela, déšť počal opět nosit vláhu a úroda vyrašili opět na polích. Ba co víc, toho toku urodilo se tolik obilí, rži a ovoce, že nebylo jej snad ani možno pozřít.

To byl devadesátý čtvrtý. rok od počátku počítání času v lidských královstvích. Na Lesnici po tom strašném období zbyly ani ne dva tisíce obyvatel. V Pomoří a Dolanech přežilo jen něco málo přes půl druhého tisíce duší. V Lesokraji vymřela třetina lidu, i tak však zde přežilo na třináct tisíc obyvatel. Hobitů a Kudůků zbylo na sedm tisícovek. Jediní, kdo přečkali téměř bez úhony, byly trpaslíci. Ale i těch zbylo v Erstenbergu stále jen kolem dvou stovek.

Avšak tohoto oslabení dokázal využít jistý Zdavěsin z Lesnice. Ten odmítl poslušnost Prvnímu království a prohlásil se vládcem lidí a hobitů na Lesnici. Jak se totiž ukázalo lesnická příroda se dokázala vzpamatovat velmi rychle a úroda zde byla hojně vyvážena přes moře. Počet obyvatel zde rychle stoupl. Na zakládě toho mohl Zdavěsin vypovědět poslušnost králi a založit své vlastní království. Jako hlavní město byl založen Gyros. Svou novou državu prohlásil na jaře padesátého roku od Roku stínu a sto třicátého čtvrtého roku od přistání Bílé lodi na březích Lesokraje.

Když vymřel rod vládců v Planisku, byla tato země již dávno spíše jen nápisem na mapě než organizovaným územím. Lid živící se pastevectvím dobytka a koní stěhoval se z místa na místo, nebylo zde velkých měst a vsí jen pomálu na jihu a východě země. Přesto anebo právě proto se rozhodl Zdavěsin II., vládce Lesnický podniknout válečnou výpravu a ono území si podrobit. Zřejmě doufal v ovládnutí tamního pobřeží, které by mu pomohlo zajistit si silnou pozici v námořním obchodu mezi Lesnicí a zeměmi na pevnině. Zdavěsin však podcenil hrubě sílu nejednotných Planiských a jejich narychlo sestavené voje rozprášili jeho armádu a vyhnali jej ze své země. Nicméně ani tento pokus nevedl ke sjednocení planiských obyvatel. 1. výprava Zdavěsina II. na území Planiska byla rozprášena na podzim roku 115. od Roku stínu.

Tak již za šest let Lesnický král vypravil novou, tentokráte řádně vycvičenou a vyzbrojenou armádu, aby dosáhl svého cíle. Jeho snah si však již dokázal povšimnout Lesokrajský stolec. Ten vytáhl jeho lodím naproti. Byl to tak Lesokraj, který z obavy ze ztráty pozice svých rozvíjejících se obchodních styků zabránil podmanění Planiska cizí mocí, nemaje Lesokrajského vládce příliš v úctě kvůli odtržení jež měl na svědomí jeho otec.

Posledním z konfliktů ve Válce o dědictví planiské pak byl námořní střet dnes s nadsázkou nazývaný Kněninova zdravice, který se odehrál roku 124. po Roce stínu. Zdavěsinova flotila vybudovaná ve snaze překvapit lesokrajské v utajení na severu Lesnice byla odhalena Lesokrajskými špehy a tak její marná snaha o noční vylodění na planiském pobřěží byla zvěstována Zdavěsinovi zvědem přímo na vlajkové lodi pozdravem, který mu poslal král Prvního království Kněnin II.. Zdavěsin II. podnikl ještě několik drobných výprav do Planiska a severního Lesokraje, ale nikdy neuspěl a brzy zemřel.

Roku 98. od Roku stínu a 182. od přistání Bílé lodi, navštívili krále Pomořanského, jehož jméno však je neznámé vyslanci z Hvozdu. Navrhli založení města Aqel, v lidské řeči Celý hrad v místě, kde řeka Ostroha, po elfsku Carca se vlévá do moře a tvoří rozsáhlou deltu a bažiny. Součástí dohody bylo také založení Domu tajných věd v elfštině Már nólë.

Napříště se tak měly spojit vědomosti učenců z řad elfů a lidí. Prve jmenovaní přispěli znalostí hvězdopraveckých výkladů, znalostí koloběhů času a vůbec poznáváním a chápáním věšteb. Lidé se zabývali zase rozvíjením umění měnit skutečnost pomocí vůle a slova. Navzájem pak si začali oba rody vyměňovat své informace a hledat souvislosti v odpovědíh na vyšší otázky, které jim společné poznání začalo přinášet.

Od roku 250 do roku 780 ohrožoval území pod kontrolou elfů a lidí jistý Severní král, což byl, jak se na konci válek zjistilo, mocný drak. Ten pomocí kouzel a vyvolávání upírů, podrobil pod svoji vládu skřetí kmeny vytlačené elfy na sever. S pomocí této armády se mu podařilo během tří tažení, rozprostřených do výše zmíněného rozmezí 530 let téměř porazit elfy i lidi a ovládnout všechna jimi držená území.

Kolem roku 250 od Roku stínu na severu začaly zpoza pohoří Zuborož pronikat na území dnešního Podhůří a Ostředku kmeny skřetů. Postupně se začaly se svými stády prohánět po pastvinách Planiska a podnikat občasné výpady na jich do Pomoří a Lesokraje.

Roku 255 po r.s. navštívil pomořanský dvůr krále Vitoraze II. zvláštní posel zahalený od hlavy až k patě v černé sukno. Prohlásil se za vyslance Severního krále a vznesl jeho jménem nárok na celé území Pomoří. Jeho vzkaz označil král Pomoří jako směšný a hrubě jej vykázal. Záhy po té, co emisar opustil území Pomoří, rozmohla se v královském městě smrtelná nemoc, které v lednu následujícího roku podléhá sám král. Mezitím začalo napadání ze strany skřetích nájezdníků sílit. Jeho syn Vitoraz III. pod vlivem formující se třiceti tisíci hlavé armády na hranici své říše vysílá žádost o pomoc do Prvního království, na Lesnici a do Hvozdu. Zároveň nařizuje budovat systém opevnění podél toku Opravice. Skřetí vojska začínají útočit hned z jara po opadnutí prvních povodní z tajícího sněhu ve Středohorách. Na pomoc dorážejí elfí lukostřelci a několik málo oddílů z Prvního království. Z Lesnice se nikdo neodváží přijet z obavy před nákazou, která se mezitím šíří mezi lidmi Pomoří a zanechává za sebou mrtvé a mrzáky. Z Domu tajných věd přichází zprávy, že nemoc je snad dílem skřetích záříkavačů, kteří zneužili přírodní síly k nečistým účelům. Mudrcové začínají bádat jak nákazu zastavit.

Proti armádě skřetů nakonec stálo na podzim roku 256 po r.s. 3000 vojáků Pomořanských, 5000 elfů a 2000 mužů z Prvního království. Skřetí útoky se zpočátku zdály slabé a nekoordinované, navíc jejich zbraněmi byly pouze kyje a kamenné mlaty. Až v zimě v prosinci se dal dohromady hlavní voj čítající 25 000 ozbrojených bojovníků, který podnikl útok na pevnost Žezdub při úbočí Středohor ve snaze prolomit tak obranu Pomoří. Obránci, kteří nemohli přesunout všechny své oddíly k obraně jednoho bodu tak stanuli proti přesile 1:4. Bitva se také nevyvíjela od počátku dobře. Skřeti útočili zuřivě a jejich množství a neustále se valící hordy braly obráncům naději na vítězství. Nicméně ztráty na straně skřetů byly obrovské. Když už se zdálo, že vojska Severního krále přeci jen obranu u pevnosti prolomí objevili se na úbočí hor ohně a z úbočí přispěchalo na pomoc lidem a elfům vojsko trpasličí. Půl druhého tisíce těžkých pěšáků způsobilo v řadách nepřítele obrovské škody a zmatky.

Ztráty z bitvy byly nakonec výrazné především na straně vojsk Severního krále, který ztratil na 2 0000 vojáků. Ztráty na straně Pomořanských se pohybovaly kolem 1 000, elfů padlo pouhých 1 500. Do Prvního království se však živých vrátilo jen 750 mužů.

Tolik, co se lze dočíst o této fázi války v lidských análech. Skutečnost je však taková, že druhá fronta války se vedla na severu elfských držav ve Hvozdu. I na těchto místech pustošili lesy skřeti. Nicméně kromě nich se do bojů zapojili také obři a krollové z Prachova. Není však jasné, zda byli také pod vlivem Severního krále nebo pouze využili situace chaosu k tomu, aby dobyli zpět dávno ztracená území. Každopádně i elfům se podařilo útoky zažehnat, sice s malými územními ztrátami, ale nevýrazným úbytkem na životech.

Proti nákaze záhadné nemoci se podařilo najít lék a obranu na podzim toho roku, a tak mohli obyvatelé Pomoří vydechnout od hrozeb. Přestože se skřetí bojůvky za Opravicí stále pohybovaly, vypadalo to, že nebudou dlouho schopny nějaké větší akce. To se také potvrdilo. Posel Severního krále uzavřel s králem Vitorazem III. příměří na dvacet let. První tažení skončilo tedy pro Severního krále neúspěchem.

Během doby trvání příměří i po jeho vypršení byly vysíláni za Opravici zvědi, aby podávali zprávy o stavech skřetů a jejich pohybech. Dlouhou dobu to vypadalo, že hrozba ze strany nájezdníků pominula. Skřeti se dokonce kolem roku 280 začali stahovat i z Planiska, které se tak stalo opět bezpečným pro pastevce koní, potomky z klanu Bormila Nohatého.

Kolem roku 300 začaly být pod vedením krále Sivoka I. spřádány plány na kolonizaci kraje za Opravicí, zvaného Ostředek. Nicméně v té době také začala panovat velká letní horka a sucha. A již roku 302 se začaly skřetí voje opět ukazovat na území jižně od Zuborože. Netrvalo to dlouho a armáda sjednocených skřetích kmenů se opět dala na pochod směrem na jih. Boj o Ostředek, který byl přece jen vlhčím než Pomoří a dostatečně úrodným byl nevyhnutelný. Král Sivok nařídil urychlené budování pohraničních pevností v kopcích zvaných Mlhavce a Biele gory. Tento plán se však nepodařilo včas uskutečnit. Obranná linie byla skřetími vojsky snadno prolomena a skřetům se tak podařilo Ostředek a jeho úrodnou krajinu obsadit. Pomořanská armáda se však včas stáhla, a tak ztráty na životech nebyly nikterak vysoké.

Po obsazení Ostředku skřety se podařilo pomocí zvědů zjistit něco víc o tom, komu podléhají. Mezi skřety a jejich náčelníky, pohybovala se nepočetná skupinka jakýchsi zvláštních rádců a pomocníků. Ti především usměrňovali jednotlivé kmeny a snažili se zabránit tomu, aby mezi nimi vznikali pře a občas odstranili chtivé náčelníky a načas se zmocňovali vlády nad jejich kmeny, než si vybrali svého nástupce.

Sami si zbudovali několik hradů, většinu času však trávili v pohybu. Začali o nich také kolovat rlzné zkazky a pověsti. Mohli prý se objevovat na více místech. Byli nesmrtelní. Někteří vojáci tvrdili, že v nich poznávají své padlé velitele z války. Živili se prý krví nebo sny lidí a skřetů. Uměli se proměňovat v různá zvířata a vládli jinými mocnými kouzly. Skřeti je mezi sebou zvali opiri, v řeči lidí ujalo se pro ně odvozené jméno upíři.

Mezi skřety se pohybovalo 10 - 12 takovýchto pánů. Přesný počet právě kvůli různým legendám o jejich schopnostech nebyl nikdy zjištěn. Jisté však bylo, že upíři postupovali v organizování skřetů koordinovaně a byli řízeni někým jiným.

Sami skřeti vnímali toto období ne jako své vítězství, ale jako svoji porobu. Náčelníci a šamani kmenů byli však vesměs pod vlivem kouzel upírů. Těm se i přes občasná povstání dařilo docela pohodlně udržovat pořádek a dobytá území.

Po dalším dvacetiletí patové situace nastoupil na trůn Pomoří král Biljan III. Naplánoval invazi na skřetí území s cílem najít sídlo onoho Severního krále a zničit jej i jeho upíří pány. Invaze započala na jaře roku 389. Skřetí hordy byly poměrně rychle smeteny korouhvemi Pomořanské armády, ke které se připojili také žoldnéři z jiných zemí pod vlivem slibu usazení na dobytých územích. S přispěním rad mudrců z Mar nólë se podařilo také porazit a zabít většinu upírských vládců. Ti kteří přežili prchli neznámo kam.

Přestože se do konce roku 391 dostaly armády lidí až k Zuboroži, nepodařilo se najít žádné známky toho, kde by mohlo sídlo Severního krále být, ani kdo tato tajemná postava je. Elfové z Hvozdu však radili opatrnost. Dle jejich zpráv se houfy skřetů na severu přeskupovaly a chystali vrátit tento úder.

Navíc král Zemichtiv II. z Lesnice opět otevřel spor o Planisko, čímž rozštěpil armádu, která měla čelit skřetímu útoku. Skřetí hordy nakonec pod vedením upírů zaútočily na podzim a ještě do jara vytlačily pomořanské vojsko zpátky z Podhůří do Ostředku. Mezi lidmi navíc opět propukla záhadná bílá nemoc. To způsobuje oslabení vojska, ze kterého prchají žoldnéři z cizích zemí zpátky domů, čímž však nemoc roznáší všude kolem.

Kolem roku 395 už slabá pomořanská armáda opět ustoupila za Opravici. Pomoří se připravuje na závěrečné tažení skřetů a prosí o pomoc okolní státy. Epidemie bílé nemoci, která však v posledních letech řádila na obyvatelstvu všech zemí snad jen s výjimkou Lesnice, neumožňuje sestavení jakékoli silné spojenecké armády. Stejně tak ostatní národy nemohou přijít na pomoc. Skřeti začali dobývat trpasličí jeskyně ve Středohorách a stejně tak se vrhli na elfy ve Hvozdu. O jejich pustošení Planiska nemluvě.

Roku 402 dochází k drtivému úderu skřetí armády. Pomoří je během několika týdnů naprosto rozvráceno. Král prchá do Aqelu a odtud do azylu ve Hvozdu. Dolany se raději připojují k Lesokraji. Skřeti se vyloďují na severu Lesnice. Někteří trpaslíci prchají na Lesnici a usazují se v pohoří Dolir. Elfové pak sami bojují proti skřetům a krollům na úpatích severního Zuborože.

Trpaslíkům se nakonec však podařilo Středohory ubránit. Elfové také uhájili jádro své říše kolem jezera Nendos, ale kontrolu nad většinou svého území ztratili. První království s připojeným Dolanským knížectvím udrželo své hranice bez větších změn. Lesnica se však rozhodla po zvládnutí skřetího vylodění uchýlit do izolace a kontakty s pevninou příliš nerozvíjela. Proti skřetům je vybudován na tomto ostrově mohutný obranný val a systém pevností.

Tento stav vydržel dalších 150 let bez větších změn. Nicméně od roku 550 začínají opět propukat nájezdy skřetů. Roku 576 se jim podařilo dobýt jihozápadní Dolany. Provádějí další vylodění na Lesnici. Také elfové jen ztěžka drží vlastní hranice. Dle zpráv od elfských zvědů se však na severu odehrává vzpoura krollů, kteří se obrátili proti skřetům a obrům. Bohužel se však naplno vrací upíří vládci skřetů, kteří opět vstupují do boje se svými kouzly. Každý se obává nového rozmachu bílé nemoci. Elfové se zoufale snaží z nebeských znamení vyčíst, jak tuto hroznou zkázu odvrátit.

První království je nakonec zcela dobyto sice až roku 775, nicméně v té době už většina lidí, trpaslíků, elfů i hobitů prchla na Lesnici nebo byli v zajetí skřetů jako otroci. Severní král zdá se zvítězil. Rok 775 je konec jeho třetího tažení.

Po skončení třetího tažení se skřeti začali usazovat na dobytých územích. Severní král se musel vypořádat se vzpurnými krolly a dal tak elfům potřebný oddech. Jak již bylo řečeno, elfí mudrcové a kněží spolu s mudrci z bývalého Mar nólë se snažili usilovně objevit, kdo by mohl být onen Severní král a jak jej porazit. Fakt, že se na tyto otázky nepodařilo najít odpověď za celou dobu trvání válek však nedával moc nadějí na vyřešení tohoto problému.

Lidé, kterým elfové poskytli azyl ve svých zemích se snažili zapojit do společné obrany. Bok po boku podnikali výzvědné a záškodnické výpravy na území kontrolované skřety, jejich upírskými pány a Severním králem samotným. Mezi jinými vynikal především Vodimír, dědic zaniklého trůnu Pomořanského. Podařilo se mu osobně zabít několik upířích vládců a proslul také tím, že jako první při jedné ze svých výprav hluboko do území Severního krále odhalil s přispěním elfích mudrců jeho dračí identitu.

A byl to také on, kdo podnikl nebezpečnou výpravu do Třináctijezeří, kde s přispěním probuzeného draka Bělozmeje nakonec Severního krále porazil. Severní král byl zabit roku 782. S ním byli brzo zlikvidováni i jednotliví upíří vládci. S pominutím jejich kouzel se také podařilo rozehnat dezorganizovaná skřetí vojska.

Ihned po té, co se skřeti začali stahovat zpět na sever, počal proces obnovy bývalých monarchií. Přestože byl řetěz vládnutí přetržen na dobu několika generací, podařilo se znovuzaložit původní státy velmi rychle.

Vládcem Pomoří se prohlásil Vodimír I. a ustanovil právo primogenitury. Vzhledem k jeho podílu na zahnání skřetů se nesetkala tato akce s žádným výraznějším odporem ze strany ostatních rodů, které by si mohly teoreticky činit nárok na trůn. Jako sídlo království byl opět zvolen Aqel. Král se usadil v místním hradě a znovu udělil jednotlivým přeživším rodům jejich bývalá léna a ta zbytková, jejichž držitelé již vymřeli.

Přestože se Vodimír I. pokusil také vznést nárok na území Dolan, nakonec se dospělo po diplomatických jednáních k tomu, že toto území si udrží svoji nezávislost. Zástupci přeživší šlechty si zvolili ze svého středu nového knížete. Na tom samém sněmu také došlo k sepsání zvykového práva Dolanské šlechty tak, jak se dochovalo z časů před válkou. Bylo stanoveno, že šlechta bude volit panovníka ze svých řad.

V Lesokraji také v mezičase královská rodová linie vymřela, proto nedošlo ke kontinuitě Prvního králoství a naopak byla založena tzv. Lesokrajská zaružena. Stejně jako v případě Dolan se tak šlechta usnesla, že panovník bude volen z jejích řad. Privilegia a práva panovníka byla velmi okleštěna, především co se týče pravomocí dovnitř státu. Panovník si udržel řízení především v oblasti vedení zahraniční politiky. Z titulatury zaruga pak také vyplývá, že má strážit celistvost státu a chránit jej proti vnějšímu nebezpečí tím, že svolává lesokrajské vojsko do hotovosti.

Na Planisko se začali pomalu vracet pastevci koní a ti kdož hledali svobodné zřízení. Toto území se však i nadále těšilo minimální pozornosti ostatních států a nezformoval se na něm žádný státní útvar.

Problémem se však ukázalo být to, že války přežili zejména šlechtici ze zmíněných zemí. Naopak poddanský lid byl nedostatkovým zbožím. Proto se v této době vládci předháněli privilegiemi a svobodami, který udělí osadníkům, kteří přijdou znovu osidlovat dříve pustošené kraje. Není proto divu, že se pod sliby výhod začala brzo vylidňovat Lesnica podruhé a tamní vládce a šlechta se musela také začít vzdávat svých četných výsad.

Naštěstí však války přežilo přece jen dost obyvatel, a tak mohla obnova probíhat relativně bez překážek. Lze říci, že z původního počtu obyvatel před začátkem třetího tažení přežila asi 1/3 obyvatel. Jejich počet však začal opět rychle stoupat. Už kolem roku 900 je v Pomoří vydán výnos o osidlování nových končin za řekou Opravicí a právech a výsadách těch, kdož se v těchto končinách usadí. Po 600 letech je tak uskutečněn záměr osídlit Ostředek a Podhůří lidmi.

Následovala doba klidu a rozvoje. Na sever od Pomoří začaly vznikat osady zakládané panovníkem a jemu přímo podřízené. Na severním úpatí Středohor a v jejich jádru začali trpaslíci usilovně kutat rudy, po kterých rostla poptávka. Stejným směrem se začaly vyvíjet Dolany, kde počalo velké kácení lesů za účelem získání dřeva do milířů a uhlí do pecí.

Utěšený vzrůst počtu obyvatel obecně začal působit na velký rozvoj zemědělské činnosti. Na mnohých místech tak došlo k vypalování lesů kvůli zisku nové půdy. Tato činnost se neobešla bez četných konfliktů s elfy, kteří obývali některé lesy na nově osidlovaných územích. Roku 1 126 tak dokonce vzplála menší válka mezi osadníky z Pomoří a elfy. Po založení města Lesní Vranov došlo ke střetu nepokojených obyvatel Hvozdu s posádkou královské armády, která skončila porážkou lidí a vypálení města. Při následných protiakcích se však podařilo elfy postupně vytlačovat. Už kolem pol. 12. století se tak veškeré elfské osídlení přesunulo za řeku Blyštinu, kde je až dosud v bezpečí, neboť do tamního Hvozdu se lidé neodvažují.

Konflikt s elfy měl dopad i na královské sídelní město Aqel. Začal se projevovat vliv elfů při jeho zakládání a jeho poloha v blízkosti Hvozdu. Veškeré stromy a rostlinstvo bylo živeno elfskou magií. Kořeny stromů začaly divoce prorůstat ulicemi a narušovaly základy domů. Celé město začalo zarůstat mocně vegetací. Král Sčeřen se snažil situaci urovnat tím, že dal příkaz pozastavit osidlování a vojsku dal příkaz chránit lesy před osadníky. Kolonizátoři však tento příkaz zhusta porušovali. Vojáci sami neměli také příliš silnou motivaci jít proti vlastnímu lidu. Někde v této době však můžeme začít pozorovat odklon nově osidlovaných území od koruny, která později vyústí v jejich odtržení. Stejně tak je to počátek dalšího významného oslabení vztahů mezi Pomořím a elfy z Hvozdu.

Po Sčeřenovi nastoupil na trůn Pomoří Luba III. a po něm jeho syn Rmut. Tito vládcové se museli potýkat se sílícím odbojem osadníků ze severu. Vzhledem k tomu, že vojsko bylo příliš slabé, aby udrželo v těchto zemích pořádek, vynutili si tamní lenní správcové četná privilegia. Vše vyvrcholilo po smrti Rmuta, neboť rod Smiřiců, který vládl v Pomoří téměř 300 let tak vymřel po přeslici. Jediná dcera byla provdána za Zdeňka, zvaného Křída, který se stal králem. Podpořili jej totiž představitelé nově se rodící šlechty na severu. To se však stalo pouze výměnou za příslib samostatnosti. V období mezi rokem 1235 a 1241 je tak sice ještě oficálně panovníkem, nicméně fakticky vládne zemský sněm. Ten pak roku 1241 schvaluje úplné oddělení od Pomoří.

Kromě světského konfliktu o území v nových pohraničních zemích, odehrál se v průběhu 11. a 12. století také konflikt náboženský. O náboženství v jednotlivých krajích nebylo zatím mnoho popsáno. V dobách po ukončení válek se Severním králem však začalo náboženství hrát významnější roli ve společnosti lidí, než před jejich vypuknutím.

Význam vzrostl především v tom smyslu, že náboženští hodnostáři v různé míře posílili svůj vliv na světské záležitosti. V Lesokraji kupříkladu se stal nejvyšší kněz boha Žírna jedním z těch kdo mají právo volit panovníka. S tím byl spojen i zisk četných statků do držení církve a jejich hodnostářů. Dřívější praxe, kdy kněží byli spíše poutníci se změnila. Náboženství se začalo institucionalizovat a hierarchizovat. V každém království se tak vytvořil orgán mající na starosti správu „církve“, ať už byl kolektivní, jako je tomu v Pomoří nebo monokratický jako v Dolanech a Lesokraji. Původní praxe uctívání posvátných míst na vrcholech hor, u jezer, pramenů se změnila. Začala výstavba kamenných chrámů. Lesnica se tomuto vývoji vyhnula díky decentralizaci tamního uspořádání.

Majetky, které takto náboženští hodnostáři získali se však brzy staly koulí na noze kněžích. Vzhledem k tomu, že bylo nutné je udržovat, vymohli si na panovníkovi vypsání nových daní na svoji podporu, leckde docházelo i k vybírání peněž za náboženské služby. Uvnitř náboženských kruhů vznikl navíc proud odmítající tento nový přístup k uctívání bohů. Tito kněží neopustili svůj potulný způsob života. Mezi nimi vynikali kněží zvaní Cestomírovi poutníci. Mezi lidem ve všech královstvích se stali velmi oblíbenými, což samozřejmě vyústilo v zášť ze strany „oficiálních“ kruhů.

Situace vyvrcholila roku 1121. V Drevinu se uskutečnil první koncil nejvyšších knězů. Na něm se kromě mnoha otázek náboženských řešila také jednota církve. Koncil stanovil, že náboženské obřady a věštby se napříště mohou odehrávat pouze v chráměch. Tím postavil Cestomírovi poutníky a všechny ostatní kněží mimo náboženskou strukturu. Zároveň se však výměnou za podporu světské moci podařilo takto prohlášené „kacíře“ vydat i do pronásledování světské moci.

Po několika prvních uvězněních, mučení a exemplárních trestech došlo k bouřím sympatizantů s potulnými kněžími. Ti se začali skrývat v lesích a skalách. Pronásledování však neustávalo, neboť představitelé chrámového náboženství stále rozpoznávali kacířské myšlenky šířící se lidem.

Toto období bylo ukončeno roku 1125. Potulní kněží vyšli ze svých úkrytů a v krátkém čase zmobilizovali své stoupence. Takto vytvořené a rozjitřené davy začaly pochodovat krajem a brojit proti chrámům, které byly leckde vypalovány a vykrádány. V Lesokraji byly tyto nepokoje velmi krutě potlačeny a brzy udušeny již v zárodku. V Dolanech se však podařilo získat tolik stoupenců, že tuto vlnu nešlo zastavit jen tak lehce. Nakonec se zformovala armáda stoupenců potulných kněží, která se po vyplěnění Dolan přesunula také do Pomoří. Tam však svedli boje s královskou armádou, která je vytlačila do kopců za hranicemi pohraničních kolonií.

Z účastníků těchto „poutnických pochodů“ se stali vyhnanci bez domova. Jejich kroky zamířili do kraje mezi řekami Čreva a Celka, který byl do té doby víceméně neprobádaný. Nalezli zde skalní města a borové lesy plné zvěře, v údolí řek také úrodnou půdu.

Na tomto území se tak začal formovat nový státní útvar. Usadilo se zde asi třicet tisíc obyvatel všech vrstev a různého původu. Jednotící myšlenkou bylo uctívání bohů podle starých obyčejů. Ve skalních městech bylo založeno pět hlavních klášterů s osadami a bezpočet menších osídlení. Kněží se stali neformálními autoritami a vládci na území. Dle nepotvrzených zpráv vládne v této zemi tzv. Stolec, což je rada kněžích a světských představitelů, která vykonává zejména soudní pravomoc.

Vzhledem ke způsobu toho, jak došlo ke vzniku tohoto v podstatě náboženského státu, není toho o poměrech v této zemi v ostaních královstvích mnoho známo. Kontakty ze strany ostatních zemí jsou velmi omezené, o diplomatických stycích nemá vůbec cenu hovořit. Do Meziříčí, jak se začala tato krajina nazývat, se mnoho lidí nevydává a těch několik, kteří hledají tamní způsob života se nenavrací.